Je přirozené, že nejsilnější škola západní islamologie je ve Francii, které se islám a jeho budoucnost týká ze všech evropských zemí nejakutněji, i když jí další země staré Evropy dýchají na záda. Je tu navíc koloniální minulost, dodávající tamnímu uvažování o islámském světě další, často i osobní rozměr. To platí pro francouzského orientalistu Gabriela Martineze-Grose, narozeného roku 1950 v alžírském Oranu, odkud brzy jeho rodina, jako zhruba milion jiných alžírských Francouzů, musela odejít, přestože zemi považovali za svou vlast.

Martinez-Gros se specializuje na kulturní a politické dějiny středověkého islámu, což se zajímavě projevuje, když píše o islámu současném. Jeho kniha Fasicinace džihádem je aktuální a vyšla loni, ale jako průvodce si její autor zvolil muslimského učence ze 14. století, filozofa Ibn Chaldúna, jenž bývá i v západním kontextu považován ze jednoho z prvních učenců, kteří mysleli sociologicky a ekonomicky. Martinez-Grosův výklad toho, co se nyní děje v západním světě, vychází z Ibn Chaldúnova učení o vzniku a zániku velkých státních útvarů, které se dějí v jakýchsi cyklech. Podle toho stát vzniká nejčastěji invazí „beduínských kmenů“, pronikajících na území usedlých obyvatel, kteří se na rozdíl od nich věnují výrobě a jsou odzbrojeni, protože o jejich bezpečí se stará stát, který za to vybírá daně a na oplátku poskytuje služby. „Beduíni“ jsou naproti tomu ozbrojeni, plni sil a touhy dobývat. Typické jsou pro ně klanové vlastnosti a ctnosti, čest, sebeobětování, pohrdání slabšími až do necitlivosti a krutosti. Tito barbaři tedy vtrhnou na území zjemnělých a schopnosti se bránit zbavených usedlíků, vyvrátí jejich stát a založí vlastní. Nebo se jako muslimové usadí na periferii měst, kterou postupně ovládnou, a destruují postupně i centrum. Po čase však přijmou způsob života původních obyvatel, změknou a zpohodlní a ztratí bojovnou energii. Brzy se před hradbami jejich měst objeví noví beduíni a cyklus se po nějakých dvou třech staletích opakuje.

To je samozřejmě tezovité schéma, jež pro lepší srozumitelnost popisuje výstižně v předmluvě překladatel Martin Hybler. Martinez-Grosův výklad lze aplikovat na to, co je dnes spojeno s pojmy jako Islámský stát, chalífát, džihád, šaría, tedy pojmy, kterým rozumí, jak píše autor, každý muslim, jen Západ je bere s rezervou a ostychem, jako by neznamenaly to, co znamenají: snahu silou se očistit od všeho západního a moderního a vrátit se k pravému islámu. Válka proti nevěřícím je přitom náboženskou povinností a zdaleka a nikoli pouze reakcí na údajně chybnou politiku. Martinez-Gros uvádí pozoruhodný detail, že komuniké Islámského státu po pařížských atentátech z listopadu 2015 neuvedlo ani jednu příčinu, která se běžně na Západě uvádí jako zdůvodnění islámského terorismu: tedy žádná frustrace z kolonialismu, žádné utrpení palestinského lidu, žádná hegemonie Západu na úkor chudého světa. Paříž se stala terčem útoku, protože je chlípná, bezbožná a vysmívá se Prorokovi.

Není to přitom nic, co by bylo islámu cizí, nebo mu dokonce protiřečilo. Autor jako jeho znalec konstatuje, že spojení války s náboženstvím je pro islám právě typické a odlišuje se tím od jiných velkých náboženství, jež se zrodila uprostřed usedlé populace ve zralých nebo imperiálních říších. Islám se zrodil na straně beduínské, násilné a dobyvačné, jeho říše byla ve stavu zrodu. A cituje slova mírného a tolerantního učence Ibn Chaldúna ze 14. století: „V muslimské společnosti je svatá válka náboženskou povinností, protože islám má univerzální poslání (...) Jiná náboženství tuto povinnost nemají: vše, co se od nich vyžaduje, je dodržování vlastního náboženství.“

Ne, to není islamofobie, to je respekt k tomu, co islám sám tvrdí. A čím opravdu je. Kdyby to Západ přijal, nemusel by být džihádem fascinován. A ani překvapen.

Gabriel Martinez-Gros. Fascinace džihádem. Islamistické běsnění a porážka mírotvorců. Přeložil Martin Hybler. Vydala Pulchra, 2017. 128 str.