Pro Štefana Svetka to byl útěk před veřejným ponížením jeho osoby. V roce 1983 vzal několik svých přátel na malý výlet do Prahy, aby jim údajně ukázal svá oblíbená místa z doby studií na Českém vysokém učení technickém. Pravý důvod k cestě nikomu neřekl. Až později se jeho přátelé dozvěděli, že právě v těch dnech probíhalo v Bratislavě slavnostní otevírání budovy tehdejšího Československého rozhlasu – jedné z nejodvážnějších staveb 20. století na celém Slovensku, která před dvěma lety získala status národní kulturní památky. Svetko na něm intenzivně pracoval téměř dvacet let, na křest svého „dítěte“ ale pozvánku nedostal. Pro své veřejné odsouzení srpnové okupace byl totiž v nemilosti režimu. Od té doby jako by neexistoval, oficiálně tvořit nesměl a jeho projekty museli podepisovat Svetkovi kolegové.

Ne tak zaujatě

Příběh architekta Svetka, který zároveň potkal i mnoho dalších jeho kolegů a kolegyň z celého Československa, připomněla nová dvanáctidílná dokumentární série Ikony, jejíž první polovinu v uplynulých týdnech odvysílala Slovenská televize. Cílem série je formou půlhodinových profilů zásadních tvůrců představit generaci slovenských architektů a architektek druhé poloviny minulého století a přinést svědectví o jejich práci i (mnohdy nekompromisní) osobnosti. Jde svým způsobem o důležitou událost, protože poválečná architektura a ani její představitelé podobně velkorysý mediální prostor nedostávají. Pokud by dostávala, nemusela by být současná situace a diskuse o stavbách z tohoto období tak vyostřená a zaujatá.

Jako nejčastější důvod velmi špatné reputace poválečné architektury se uvádí, že připomíná nenáviděný režim. Velký podíl na tom ale má také nedostatek informací. O tuto kapitolu historie architektury se totiž po změně režimu začala víc zajímat pouze hrstka akademiků, a to víceméně až ke konci nultých let. V posledních letech ale zájem o poválečnou architekturu stále stoupá (i v důsledku několika demolic významných budov) a velkou zásluhu na tom má především mladší generace lidí z různých oborů, nikoli výhradně architektů nebo historiků a teoretiků. To platí i o dokumentární sérii Ikony producenta Juraje Krasnohorského ze společnosti Artichoke, kterou inicioval Adam Gajdoš a Kristýna Tomanová z občanského sdružení Archtung.

Legendy na odchodu

Pokud jde o vnímání poválečné architektury, je situace u nás a na Slovensku celkem podobná. Jedním z důvodů, proč jsme se naučili tyto stavby přehlížet, je jejich dnešní tristní stav, dost ztěžující vnímání původních kvalit objektů. Mnohdy jde ale jen o „vadu“ exteriéru. Velký přínos dokumentární série spočívá v tom, že divákům umožňuje nahlédnout do fascinujících interiérů, kde se bez nadsázky skrývá dosud neobjevený svět plný umění, atypického vybavení a důmyslných řešení. Napomáhají tomu dlouhé záběry celku i detailů, díky kterým vyznívá síla prostoru. Příkladem může být třeba Dům umění v Piešťanech od Ferdinanda Milučkého, díky péči ředitelky této instituce dochovaný ve věrné podobě ze sedmdesátých let. Hodně se o to přičinil i sám architekt, který svá velká díla střežil až do posledního dechu a díky jeho přirozené autoritě a jménu se mu to také dařilo. Bohužel jde ale spíš o výjimku. Ostatní tvůrci před kamerou nezastírají své rozhořčení a lítost nad současným stavem budov, které jsou kvůli necitlivým úpravám a zateplení mnohdy k nepoznání. „Je to tragické. Autorský zákon sem, autorský zákon tam. Unavený jsem z toho, unavený,“ svěřuje se rezignovaně architekt Pavol Ondreička.

Hlavní síla dokumentů stojí na osobním kontaktu s architekty a architektkami, kteří nás ale kvůli svému vysokému věku nezadržitelně opouštějí. Tvůrcům seriálu se ale ještě podařilo natáčet třeba právě s Milučkým, nezpochybnitelným velikánem slovenské poválečné moderny, který zemřel loni v létě v nedožitých devadesáti letech a dokončení dokumentu se už nedožil. Díky nenahraditelným výpovědím silných osobností se nám odhaluje obraz nekompromisní generace odevzdané své profesi, která za jakýchkoli podmínek usilovala o dotvoření co nejlepšího výsledku.