Teprve Putinova invaze na Ukrajinu přiměla Evropu uvědomit si její obrovskou závislost na ruském plynu a ropě. Česko je v této závislosti na špici, dodávky plynu z Ruska dosahují ke sto procentům. Problém ale můžeme mít i s přerušením dodávek ropy, která nyní činí až polovinu dovozu. S tolik potřebnou diverzifikací dodávek energetických surovin se začalo už v devadesátých letech, kdy se rozhodlo o výstavbě „jižního“ ropovodu IKL a stejně tak v roce 1997 podepsala vláda Václava Klause dvacetiletý kontrakt na norský plyn. Vláda Andreje Babiše další dodávky nedomluvila a pohřbila také projekt napojení na Polsko.

Snahy o snížení energetické závislosti na Rusku začaly již brzy po revoluci. To vedlo k výstavbě ropovodu IKL, který začíná v bavorském Vohburgu an der Donau, kde se napojuje na  Transalpinský ropovod TAL přepravující ropu, která je dopravována po moři do terminálu v italském Terstu. Druhou polovinu dodávek pak zajišťuje ruský ropovod Družba, kterým k nám ropa proudí z Uralu přes Bělorusko, Ukrajinu a Slovensko.

Diverzifikovat zdroje ropy bylo rozhodnutí tehdejší federální vlády Mariána Čalfy, následně v něm pokračoval kabinet Václava Klause. Nutno říci, že v tehdejší vládní koalici panovaly o výstavbě IKL spory a premiér Klaus byl považován za odpůrce plynovodu. Nakonec byl však přesto schválen.

Družbou a IKL se loni do Česka dovezlo celkem 6,8 milionu tun ropy. „Uvedenou polovinu z tohoto množství, 3,4 milionu tun, tvořila ropa ruská. Více než milion tun pak dodaly ještě Kazachstán (1,2 milionu tun) a Ázerbájdžán (1,1 milionu tun). Čtvrtým největším dovozcem do Česka byly loni Spojené státy, jež dodaly 0,8 milionu tun ropy. Při výpadku dodávek ruské ropy by tedy muselo dojít k navýšení dodávek ropovodem IKL,“ říká k tomu ekonom Lukáš Kovanda.

Co se týče plynu, na českém území se nachází téměř 2 500 kilometrů tranzitní plynovodné sítě, která dodává plyn například do Německa, Rakouska nebo Itálie. Ze systému dálkové přepravy se pak zemní plyn dostává do vnitrostátních plynovodů.

Až do konce devadesátých let byl jedinou cestou pro export ruského plynu do Evropy tranzitní koridor přes Ukrajinu, Slovensko, Českou republiku a Rakousko. V roce 1999 byl zahájen provoz plynovodu Jamal přes Polsko, který znamenal částečné převedení vývozu ruského plynu na nové přepravní cesty. To pak pokračovalo v letech 2011 a 2012 realizací plynovodu Nord Stream přes Baltské moře a jeho napojením na naši přepravní soustavu prostřednictvím plynovodu Opal v Německu.

Dosud kontroverzním tématem je výstavba Nord Streamu 2, který měl stejně jako jeho předchůdce přivádět plyn z Ruska do Německa. To o postavení nového plynovodu silně usilovalo, protože na levném ruském plynu byla založena celá jeho energetická přeměna, tzv. Energiewende. Proti Nord Streamu 2 se naopak vymezovaly Polsko a Ukrajina, a to jak z ekonomických, tak z bezpečnostních důvodů. Po jeho realizaci by totiž nebyly tranzitními zeměmi, jejich plynovody by se staly méně užitečnými a nedostávaly by tranzitní poplatky. Kromě toho by výstavba Nord Streamu 2 ještě více posílila dominanci Ruska.

Konkurencí Nord Streamu se měl stát plynovod Nabucco, který silně prosazoval někdejší premiér Mirek Topolánek. Rovněž on varoval před energetickou závislostí na Rusku. Plynovod měl vést plyn z Turecka přes balkánské státy do Rakouska. Přípravy projektu začaly už na začátku tisíciletí, oživení projektu pak přinesla v roce 2009 hlavně plynová krize, kdy přes Ukrajinu netekl ruský plyn dál. Na výstavbě plynovodu Nabucco však nepanovala shoda. Například Německo či Itálie, které měly uzavřené výhodné smlouvy s ruským Gazpromem, ho nepodporovaly.

O částečné odstřižení od ruského plynu se pokusila v roce 1997 tehdejší Klausova vláda, když dohodla s Norskem dvacetiletý kontrakt na dodávky plynu. Dodávky měly zajišťovat zhruba čtvrtinu spotřeby, postupně se však jejich objem snižoval. Smlouva však zcela vypršela v roce 2017, kdy byl u moci Andrej Babiš. Jeho vláda o prodloužení norských dodávek ani neusilovala a vsadila vše na levnější ruský plyn.

Česko také mělo možnost napojení plynárenské sítě na polskou. To by mohla zajistit výstavba plynovodu Stork 2. V roce 2011 byl otevřen česko-polský propojovací plynovod Stork, který však umožňuje jen dodávky plynu směrem z Česka do Polska, opačným směrem ne. Loňská aukce kapacity plánovaného Stork II však skončila neúspěchem, Česko o dodávky zájem neprojevilo. Prostřednictvím polského LNG terminálu by přitom mohl do Česka proudit plyn ze Spojených států, Kataru a dalších zemí.

„Mrzí mě, že energetická bezpečnost byla předcházející vládou extrémně zanedbána. Že jsme neudělali žádný krok třeba k výstavbě plynovodu Stork II nebo něčemu takovému, co by naši energetickou závislost na Rusku snížilo,“ uvedl k tomu premiér Petr Fiala (ODS). Polsko kroky ke zbavení se závislosti na ruském plynu udělalo a se zastavením dodávek si díky tomu dokáže poradit.