Kdysi dávno způsobil prezident republiky velké pozdvižení na politické scéně, když odmítl vyhovět premiérovi a přijmout odvolání tří ministrů z vlády. „Uplynuly dva dny a můj – a nejen můj – neklid a nejistota narůstá, protože zazněly silné až ultimativní výroky z různých míst,“ vysvětloval, když se dožadoval plánu řešení koaliční krize. Dva dny! Jako obvykle nastoupila mimořádná směna komentátorů, ústavních právníků a koaličních politiků, kteří vysvětlovali, že prezident odvolat musí, že se ocitá na hraně ústavnosti a nebezpečně si zahrává s ústavními zvyklostmi. Smířlivý názor, že sice odvolat musí, ale dva dny otálet jistě může, zazníval spíš menšinově a nejistě.

Tehdy – bylo to na jaře 2011 – prezident nakonec vydržel vzdorovat celý týden, než demise přijal a jmenoval nové členy vlády. Nakonec se podřídil tlaku ústavnosti, ale bylo dobře, že jsme varovali, zněl majoritní verdikt.

Ve skutečnosti se tehdy dělo něco trochu jiného. Prezident Klaus svým otálením dával premiéru Nečasovi příležitost, aby si rozmyslel, zda chce rozbourat koalici. Což bylo řešení, ke kterému ho ponoukal jeho poslanec Tluchoř, spřažen s odštěpenci z Věcí veřejných a povzbuzován TOP 09. A Nečas nakonec prostoje využil k tomu, že vládu rekonstruoval při zachování koalice. Což bylo správně. TOP 09 neměla na srdci nejlepší zájem premiéra a Tluchořova neloajalita se v budoucnu bohatě potvrdila. Vládě, odsouzené tak jako tak k nestabilitě, se prodloužil o nějaký čas život.

Dnes je obtížné si to vůbec představit, ale prezident tehdy svým chováním sledoval přežití a stabilitu vlády. Jenže to byl prezident volený nepřímo, parlamentem.

Ale podobné tahanice každého jenom otravovaly a ve společnosti rostlo volání po přímé volbě prezidenta. Ironií osudu si ji vetkl do štítu právě hlavní spouštěč těch otravných tahanic, strana Věci veřejné. S tou se dostala do parlamentu a na ní i při svém permanentním rozpadání trvala tak sveřepě, že ještě na podzim 2011 varovala, že pokud přímá volba prezidenta neprojde, bude nepřímou bojkotovat.

Politici většiny ostatních stran nenašli sílu tomuto tlaku vzdorovat, a byť si mnozí uvědomovali, že je to špatně, přímá volba byla nakonec schválena. Zbytek, jak se říká, jsou dějiny.

Máme prezidenta, který se neustále snaží obracet režim v prezidentský, chovat se, jako by vláda byla jeho vláda, zodpovědná jemu, a ne parlamentu (V tom mu nepřímo pomáhá Andrej Babiš tím, s jak ostentativní nechutí se dostavuje do sněmovny, a prosazováním klouzavého mandátu se snaží zbavit se této povinnosti nadobro).

Přímá volba nezvýšila kvalitu naší demokracie, jen ji rozhasila. Jestliže ve volbách do sněmovny rozhodujeme o politické orientaci vlády a volbami do sněmovny ji můžeme vyměnit, tak volbou prezidenta rozhodujeme… co?

Ale někde se ta změna projevit musí. Kdo měl citlivé vnímání, mohl vidět Frankensteinovo monstrum ožívat poprvé v předvolební televizní debatě v roce 2013, kdy Miloš Zeman prohlásil, že nebude na Hradě „sedět jako fíkus“. Nechtěli jsme prezidenta otálejícího s odvoláním ministrů týden, máme prezidenta, který si na odvolání či jmenování ministrů dává měsíce.

A tak je třeba si stále připomínat, že přímá volba byla dlouhou dobu předtím samozřejmou součástí všech snah o vylepšení demokracie. Byla vyslovována jedním dechem s obvyklými požadavky na více nezávislosti, kam se podíváš. Prosazovali ji obyčejní lidé a nezávislé osobnosti, abychom si ze Slovenska vypůjčili nejbizarnější název politické strany naší doby, ale hlavně ty nezávislé osobnosti. Ty, které pak, když byl vlastní ocas konečně chycen, s překvapením zjišťovaly, že neumí „generovat“ toho správného kandidáta.

Byla to tehdy fatální slabost politických stran. Politiků, kteří cítili, že jsou nepopulární, a tak nakonec podlehli tlaku, aby lidu „něco“ předhodili. Byl v tom i nedostatek fantazie. Příští nepřímá volba klidně mohla být provázena podobnými skandály a nechutnostmi jako ta předchozí. Jak strašné to mohlo být? Určitě ne tak strašné jako to, co máme teď. Ale to vidíme až dnes. Podobný nedostatek fantazie nás teď ostatně postihuje, když komentujeme, jak se Babiš vyhýbá podání kompetenční žaloby, která jediná může Zemana přinutit ustoupit. A přitom se vyhýbáme otázce, která je zcela namístě: co když by Zeman Ústavní soud prostě neposlechl?