Jen málokterému architektovi se podařilo zrealizovat svatostánky tří hlavních monoteistických náboženství. „Abyste mohli správně navrhnout kostel nebo synagogu, musíte mít v první řadě opravdu silnou víru v architekturu,“ říká osmasedmdesátiletý architekt ze Švýcarska.

Kontextuální vetřelec

Dne 25. května 1986 zavalila jednu malou alpskou vesnici na jihu Švýcarka lavina, srovnala se zemí několik domů včetně kostela ze sedmnáctého století. A protože se Švýcaři nebojí moderní architektury ani v odlehlých venkovských oblastech, byl pověřen návrhem nového kostela progresivní lokální architekt Mario Botta – zhotovení kopie zničeného kostela nepřicházelo v úvahu, čímž se otevřely dveře pro jednu z Bottových nejúžasnějších realizací.

Botta měl tou dobou zkraje devadesátých let za sebou již několik větších staveb s jasně rozpoznatelným rukopisem, jakým směrem se při projektování kostela v Mogno vydá. Jeho návrh nicméně mnohé šokoval svou neobvyklostí, kostel se totiž neměl podobat žádné jiné sakrální stavbě v okolí. Těžký pruhovaný válec se seříznutou střechou a bez jediného okna mohl na někoho působit jako cizorodý vetřelec, ve skutečnosti jej ale architekt vypracoval s maximální pozorností a respektem jak k původní stavbě, tak i k místu samotnému. Kostel sv. Jana Křtitele, který se otevřel v roce 1998, stojí na stejném místě se stejnou orientací ke světovým stranám jako jeho předchůdce, od kterého převzal i stejnou výšku sedmnáct metrů. Jediné, co bylo možné ze zdemolovaného kostela zachránit, byly historické zvony. Botta je neváhal začlenit také do svého nového kostela. Stavba má masivní konstrukci z kamenných bloků – tloušťka zdí dosahuje neuvěřitelných dvou metrů (směrem nahoru se zužuje do mocnosti půlmetru), což by mělo být dostatečnou pojistkou pro případ další laviny. Symbolický význam má také použitý materiál. Šedá žula i bílý mramor pocházejí z místních kamenných lomů, přičemž jejich barevná kombinace připomíná také obraz přírodní katastrofy, neboť součástí sněhové laviny je pokaždé také spousta tmavé horniny.

Nebát se ovlivňování

Svůj první dům Mario Botta vyprojektoval už v šestnácti letech. Po střední škole totiž nastoupil na dva roky do zaměstnání jako kreslič – a až poté se vydal na univerzitní studia do Milána a Benátek. Právě Benátky jsou vedle jeho rodného švýcarského městečka Mendrisio na hranicích s Itálií nejdůležitějším místem Bottovy profesní dráhy. V šedesátých letech, vrcholném období poválečné moderny, se v nich totiž potkal se třemi velikány architektury dvacátého století a díky svému talentu dostal příležitost s nimi spolupracovat. Vzal si tak něco z přístupu Le Corbusiera, Louise Kahna i Carla Scarpy a následně všechny tyto vlivy přestavil do jedinečné syntézy jeho vlastního rukopisu. Mario Botta sám tvrdí, že architektura je o vzájemném ovlivňování se a inspirování mezi architekty napříč generacemi. K tomu osobně přispěl jako jeden ze zakladatelů akademie architektury ve svém rodném dvanáctitisícovém městečku Mendrisio, kde přednáší po boku významných evropských architektů.

Jak ukazuje dokumentární film Mario Botta: The Space Beyond, jde v tomto případě o mimořádně vnímavého a pokorného architekta, který bere svoji profesi jako výsostně uměleckou disciplínu. Díky svému rodišti disponuje italskou bezprostředností, takže na rozdíl od mnoha tzv. stararchitects (hvězdných architektů) nemá problém své návrhy a záměry osobně projednávat s klienty i fachmany přímo na staveništi.

Mario Botta měl příležitost realizovat své návrhy prakticky po celém světě. Jeho celoživotním tématem je ale jednoznačně sakrální architektura, které se intenzivně věnuje několik dekád. Botta vidí v této typologii určitou esenci architektury překračující staletí. „Pokud bych měl tu možnost, pracuju jen na svatostáncích,“ prohlásil. Nezáleží na tom, jestli pracuje pro křesťany, židy, nebo muslimy, své návrhy pokaždé staví na týchž východiscích, kterým skálopevně věří.