Představte si takovou hypotetickou, opravdu jen a jen čistě hypotetickou věc, že někdo vám velmi blízký, třeba syn, se před třemi týdny vrátil z Číny… Studuje tam na jedné provinční univerzitě čínštinu, a protože tam v lednu mají prázdniny, dostaví se domů. Přiveze nějaké tropické ovoce, které jste nikdy předtím nejedli ani neviděli, také takové zvláštní bonbony, které si tam navykl cucat, ale vy jste jeden hned vyplivli, jaká to byla divná chuť, prostě taková čínská.

Vše vypadá klidně a normálně, vy už jste si dávno zvykli, že ten syn je prostě takový, naučil se čínsky, už se tomu ani nedivíte. Čína se zkrátka stala jeho osudem, dlouho jste si říkali, že si mohl vybrat nějakou „rozumnější“ zemi, třeba Dánsko, to by se vám líbilo, tam mají ostatně taky těžký jazyk, nebo aspoň Japonsko, když už exotiku, ale on prostě spojil život s Čínou, no, co se dá dělat. Aspoň že existuje pořád ten Tchaj-wan, to je slušná alternativa, však už tam rok byl na stipendiu. Teď chtěl ale poznat lidovou Čínu, z toho jste úplně nadšení nebyli, ale je to dospělý muž, aspoň si vybral ostrov Chaj-nan. Když jste si ho našli na mapě, byli jste překvapeni, že něco takového existuje.

Teď tedy ho máte doma na prázdninách. První dny ubíhají klidně, bavíte se o poměrech, říká, že to tam docela ujde, však je to subtropický ostrov, moře, to ovoce, obyvatelstvo docela přátelské. Ptáte se ho na hygienické poměry a on zase říká, že ujdou, že většina lidí se každý den sprchuje, záchody jsou už splachovací, s jídlem on neexperimentuje, takže žádní kaloni nebo pečené krysy. Až na to divné ovoce, ale to si samozřejmě myje. A tak ty dny plynou v klidu, on už se trochu nudí a vidíte, že se těší na své Asijce.

Pak začnou chodit první zprávy. V Číně se objevil záhadný virus… Koronavirus. Nejdřív tomu nevěnujete pozornost. Jeden dva dny, chvíli vám nedojde, že jde o tu Čínu, ze které se vrátil. Vidíte v televizi první nakažené, ty orientální lidi v rouškách, víc pozornosti ale věnujete Barboře Šámalové, která vám byla vždycky sympatická. No jo, to se může stát jenom v Číně… Někde ve Wu-chanu. Podíváte se na mapu, je to dost daleko od toho ostrova.

Pak ale nakažených přibývá a vypadá to, že Čína má problém. Zeptáte se, co si o tom myslí váš sinolog, on říká, že v Číně je možné všechno. To sice zní trochu vyhýbavě, ale pořád tomu nevěnujete moc pozornosti. No jo, Čína. Pak se hlásí první úmrtí, roste to – a že prý to může dopadnout jako španělská chřipka před sto lety. To vás poprvé zneklidní, protože na tu umřel Schiele a Kubišta a podle rodinné legendy jeden prastrýc. Ty, synu, nemůže to být nebezpečné? zeptáte se poprvé s jistým neklidem v hlase. – Může, zvlášť když se neví, o co jde. Číňanům, myslím vládě, se nedá moc věřit. Ale Wu-chan je opravdu dost daleko, řekne. A vy poprvé máte pocit, že to nebere na lehkou váhu. A jak se to asi šíří? zeptáte se. – Třeba od toho ovoce na trhu, řekne, vy zkoprníte, on řekne, že si dělá srandu, jak mívá ve zvyku.

Zprávy jsou čím dál dramatičtější. Není dost roušek, letecké společnosti ruší spoje, Čína se uzavírá. Vy se díváte na svého sinologa a čekáte, jestli nezačne kašlat. Pak se zdrží jeden večer déle s kamarády, ráno není právě ve formě a večer trochu kašlal… Koronavirus, napadne vás. Je to tady! Zase zakašlal. Teď dokonce smrknul. Takhle vypadají příznaky! Kašel a smrkání. Taky jsem před měsícem smrkal a kašlal, ale nebyl jsem v Číně… Tohle vypadá na čínský kašel. Kch kch kch chcccc, vyloženě čínské zvuky se ozývají z jeho pokoje. Snažíte se nedat nic znát a zbytečně hocha nevyplašit, on říká, že to nic není, že asi prochladl.

Vy ale víte, že už jen hodiny vás dělí od mediálního výbuchu u vás doma. Asi přijedou televizní štáby, Nova a Prima to pojedou v hlavních zprávách. To bude poprask. Kdo zavlekl koronavirus do Česka? Kolegové v redakci asi taky budou dávat interview. Možná je vezmou do karantény. Co asi budou říkat? Vyjdou titulky: Zdroj koronaviru v rodině jednoho novináře! Co jiného od nich čekat! Kavárna útočí! Všichni kolem vás skončí v takovém tom pytli a budou vás pozorovat okýnkem z umělé hmoty. Pokud to tedy přežijete, kuc kuc, už jste začali kašlat taky.

Druhý den kašel ustal a synovi odešla kocovina. Zdálo se, že je zcela zdravý. Inkubační doba je už dávno za zenitem. Nejspíš opravdu koronavirus nepřivezl. Štáby se tedy u nás nesjely a vstoupit do dějin se budu muset nadále snažit jinak. Syn nejspíš odjede do Číny trochu později. Máte pocit, že se mu po ní možná i trochu stýská. Asi po tom ovoci a bonbonech, co měly takovou divnou čínskou chuť.

Ale jak já to můžu vědět, když to byl čistě jen hypotetický příklad?