Miloš Zeman je nadále prezidentem. Stav politické hry můžeme s trochou nadsázky ilustrovat na záběrech a zpravodajství ze Zemanova volebního štábu. Na obrazovkách se objevily ojetiny (abychom si vypůjčili jeden Zemanův efektní výraz) typu Grégra, Schlinga a Kavana, o nichž jsme doufali, že je už v životě nebudeme muset vidět. Ale hlavně ti, kteří budou anebo chtějí hrát roli při sestavování vlády: vůdce SPD Tomio Okamura a statutární předseda ČSSD Milan Chovanec. Při rozhovorech si posílali vzkazy na téma, kdo z nich tam byl dřív (Chovanec: „Přijít ve čtyři by uměl každý.“). Skvadru doplňoval ředitel polostátní společnosti ČEZ Daniel Beneš, v herecké etudě se zadáním „Jak se tam nechat vidět, ale pokud možno ne v televizi“. Atmosféru dokreslilo pěstní napadení novinářů Zemanovými bafuňáři. Ty vytočilo, aspoň podle momentálního stavu poznání, to, že kamery zachytily, jak se zpil na plech jeden z oslavujících – funkcionář KSČM.

Zeman sice nejdříve pozurážel reportéra ČT, ale pak se mu jeho otázka zalíbila natolik, že ho velkoryse nechal být a téměř vrněl: Ano, ano, ano, nechám teď Andreji Babišovi hodně času na sestavování vlády.

To je politická mapa v kostce.

Každý tam teď bude chtít být. Zeman a Babiš nemají relevantního politického soupeře. Jejich spojenectví sice mohlo být jen taktické, ale na druhou stranu, v čem by si měli překážet?

Je to mizerný stav – z hlediska politické rovnováhy, z hlediska všech Zemanových zlých vlastností, které jeho voliči dokázali spolknout. A i proto, že poslali na Hrad člověka v úpadku sil, který bude čím dál tím více duševně nepřítomnou loutkou v rukou své kamarily. A postarali se o to, že budou muset jít k volbám znovu – dřív než za pět let.

Jak jsme se sem dostali?

Nepřeceňujme aktuální interpretační klíče populismu, vlivu fake news a dezinformačních kampaní atd. Zeman byl populista vždy. A mimochodem, byl vždy i příkladem toho, co je dnes ve světě považováno za rébus: Jak to, že obyčejní lidé, kteří za normálních okolností chtějí volit někoho, s jehož životní zkušeností se mohou ztotožnit, volí miliardáře se zlatými prkénky na záchodě anebo, abychom nezůstávali jen v Americe, investičního bankéře od Rothschildů? Zeman byl odjakživa povýšený individualista a podivín a společensky se našel ve velmi speciálních situacích, jako je třeba oslňování prognostickými modely. Anebo politická hra. Jak říká senátor John McCain, „politika je jen showbyznys pro ošklivé lidi“. A má bohužel větší dopady. Ale tak to je – a tím, že budete prohlašovat, „žiji život normálního člověka“, jako Jiří Drahoš, to nezachráníte, jen dáte najevo, že jste nic nepochopili.

Na rozdíl od spekulativních vysvětlení muselo být každému starému praktikovi politiky kdekoli na světě jasné jedno: Zeman měl včas podchyceno celé spektrum svých potenciálních voličů. Žádný pretendent na roli Zemana se neobjevil – Okamura nekandidoval, Babiš kandidáta nepostavil, žádná jiná osobnost, která by Zemanovi mohla vykrádat hlasy, nevyrostla.

Proti němu stálo pole několika kandidátů bojujících o víceméně stejné hlasy. Takže pokud měly být volby referendem o Zemanovi, byli od počátku vůči Zemanovi v nevýhodě. Nevím, jestli z nich postoupil do druhého kola ten nejkvalifikovanější. Ale ten, který postoupil, nebyl kvalifikovaný.

Kdo by měl dodat kvalifikovaného? Politické strany jsou víceméně vyřízené. Skoro všichni antizemanovští kandidáti byli samogenerovaní. Jako takoví se vyznačovali značnou mírou narcismu, jejž na straně jejich fanoušků provázelo nemírné sebedojetí. To, že po prvním kole přišel Horáček Drahoše obejmout, generuje kliky a lajky, ale volby to nevyhrává.

Sebedojetí je navíc špatným rádcem a analytikem.

Drahoš ovšem takovýmto samogenerujícím se kandidátem tak docela nebyl. Velkou roli v jeho kandidatuře hrála podpora velkých podnikatelských skupin. Máme-li věřit některým informacím, bylo to dokonce tak, že zde byl nejprve politicko-podnikatelský plán, tým, a hledal se nosič (což nevylučuje Drahošovu vlastní ambicióznost).

Plán, tým i nosič byli mizerní

Slyšel jsem v posledních dnech informaci, kterou nemohu ověřit, ale nemám důvod jí nevěřit: jeden z členů tohoto týmu sám v prvním kole hlasoval pro jiného kandidáta.

Je to extrémní případ cynismu a dekadence, kterou bohužel bylo cítit z mnoha establishmentů, jež v posledních letech prohrály – z kampaní republikánských oponentů Donalda Trumpa a pak z kampaně Hillary Clintonové, z britských remainers a Cameronovy garnitury, z prostředí tradičních francouzských politických stran. Jsou ti inteligentní a zkušení lidé tak slepí? Anebo chtějí udělat ještě jeden dobrý kšeft, než půjde všechno do kytek?

Výzkum agentury Median o rozhodování voličů mezi dvěma koly potvrzuje to, co musel vidět každý, kdo nebyl postižen tzv. motivovaným myšlením. Cirkusová estráda v úterý na Primě nahrála Zemanovi, dokázal získat cenné voliče z řad těch, kteří se k prvnímu kolu neobtěžovali. Čtvrteční debata byla mnohem lépe připravená a moderovaná – a Drahošovi nijak nepomohla.

Pokud jste k volbám přistupovali jako Drahošovi fanoušci v referendu o Zemanovi, sledovali jste, jak si Zeman jako obvykle vymýšlí, překrucuje, používá fauly typu citování z neveřejných, čerstvě vykouzlených dokumentů – a že konečně tyto fauly někdo píská. Pokud jste k nim ale přistupovali jako nepředpojatý divák, viděli jste proti nemocnému starci profesora, který vypadá velmi prezidentsky do chvíle, než otevře ústa.

V tu chvíli se objeví nejistý, nabiflovaný člověk, jenž evidentně není ve svém živlu. Na to, na co byl připraven, měl snaživou, jakoby v průzkumech testovanou odpověď. Na to, na co nebyl připraven, odpovídal frázemi. Fráze je dvojnásobná ztráta: vytváří dojem neautentičnosti, a navíc představuje promrhanou příležitost. A když šlo do tuhého, všiml si nezaujatý divák, že i Drahoš se uchyluje k populistickým faulům. Když ho moderátorka informovala, že o temných místech kariéry jeho kampaňového manažera informovala média včetně veřejnoprávního Českého rozhlasu, odmávnul to Drahoš jako „mediální spekulace“. Odmyslete si, že to říká váš Antizeman, a poctivě si odpovězte na otázku, koho vám to připomíná.

Každý, kdo chválí moderátorku Světlanu Witowskou, nemůže z jejích „greatest hits“ vynechat moment, kdy Drahošovi vysvětlujícímu, že má dostatečné politické zkušenosti, neboť vyjednával s mnoha politiky, opáčila, že ona také při práci mluví s mnoha politiky, ale to z ní ještě nedělá političku. Byl to svým způsobem brutálnější zásah než usvědčení z faktické, konkrétní lži, protože odhaloval celou osobnost kandidáta.

Ten však ani kvalitního soupeře nepotřeboval. Dokázal se znemožnit úplně sám. Jeho závěrečná řeč – na kterou měl být připraven a nikdo mu ji na pódiu nemohl oponovat – byla krutou minutou, do níž se zoufale snažil vměstnat všechno to, co mu poradci nalili do hlavy, a uvědomoval si, že nestíhá. Nevěříte-li, pusťte si to znovu, je to něco jako zabrušování Miloslava Roznera, ale pro vzdělané lidi.

Jenže Rozner nebude o ničem rozhodovat. Lidé chtějí vidět, jak se prezidentský kandidát orientuje a rozhoduje pod tlakem. Jak bude reagovat, až na něj zaklekne Babiš nebo Brusel? Jak by se zachoval, řekněme, v srpnu 1968 nebo v únoru 1948? Možná dobře, možná ne. Ale přesvědčil o tom někoho?

K poznatku, že kandidát pro něco zpravidla porazí kandidáta, který je pro nic, můžeme teď doplnit jen další známý poznatek – že lidé zpravidla dávají přednost ďáblovi, kterého znají, před ďáblem, kterého neznají.