Největší evropský integrační projekt vzbuzoval kontroverze už od okamžiku, kdy se o něm začalo jednat. Politika tehdy ale zvítězila nad principem předběžné opatrnosti. Jak trvalé toto vítězství bude?

Červen 1992 byl v Československu poznamenán hlavně probíhajícím rozkladem federace Čechů a Slováků na dva samostatné státy. Triumf Vladimíra Mečiara ve volbách na Slovensku byl znamením, že ČSFR to má „spočítáno“. Jedinou otázkou zůstávalo, jak rychle a s jakými komplikacemi tento proces proběhne.

Tou samou dobou se na západě Evropy uskutečňoval důležitý krok v opačném směru – podpis a schvalování maastrichtské smlouvy, jejímž cílem bylo přetvořit Evropské hospodářské společenství v Evropskou unii. V objemném svazku o tisících stran, který v únoru 1992 podepsali zástupci všech tehdejších dvanácti členských států, se kromě jiného hovořilo o podmínkách zavedení společné měny. Tehdy ještě neměla ani jméno, název „euro“ vznikl až o tři roky později.

Maastrichtská smlouva byla první evropskou integrační smlouvou, která v signatářských státech narazila na vážný odpor obyvatelstva. V 80. letech, stále ještě poznamenaných studenou válkou, měli Západoevropané jiné priority. Ale s koncem napětí mezi oběma velkými bloky a dezintegrací Sovětského svazu se vnitroevropská politika dostala do popředí pozornosti. A hned v prvních letech začalo být patrné, že dřívější tichý souhlas s procesem evropského sbližování pominul.

Konec benigního despotismu

„Evropa začala jako elitářský projekt, u kterého se věřilo, že zásadní je přesvědčit držitele moci. Tahle fáze benigního despotismu pominula.“ Tato slova nepronesla Le Penová v roce 2020, ale jeden z evropských otců zakladatelů, Jacques Delors, v září 1992. Komentoval tak extrémně těsný výsledek referenda o maastrichtské smlouvě ve Francii, kdy „ano“ a ne“ dělilo ve skoro šedesátimilionové zemi jen půl milionu hlasů. Měřeno na jednotlivé departementy by dokonce vyhrálo „ne“ – většina venkovských oblastí byla proti a na celkovém kladném výsledku měla značný podíl velkoměstská Paříž. Od té doby už si ve Francii troufli jen na jedno „evropské“ referendum, a to v roce 2005, kdy francouzští voliči odmítli Ústavu EU poměrem 55:45. Ostatní evropské smlouvy – z Amsterdamu, Nice a Lisabonu – prošly ve Francii pouze schválením parlamentu.

Ve Francii se euroskepticismus točil kolem jiných otázek, než bylo zavedení společné měny, jejímž hybatelem byl mimo jiné právě francouzský prezident François Mitterrand. I zbytek jihu byl vůči zavedení eura poměrně relaxovaný – místní měny neměly kvůli vysoké inflaci dobrou pověst a tudíž tu neexistovala žádná nostalgie vůči nim. O to větší odpor však plány na společnou měnu vzbudily v severních zemích.

Když měla maastrichtská smlouva projít referendem v Dánsku, rozhořel se kolem ní nečekaně tuhý boj. Výsledek byl těsný, ale negativní: 50,7 % dánských voličů ratifikaci smlouvy odmítlo. To představovalo celoevropský problém, protože platnost smlouvy byla navázána na souhlas všech členských států. Dánská politická reprezentace nakonec pro svoji zemi vyjednala čtyři výjimky (opt-outy), mezi kterými bylo i zrušení povinnosti přijmout euro. Upravenou smlouvu pak Dánové přijali v dalším referendu 56 procenty hlasů. Další pokus o zavedení eura roku 2000 ale v Dánsku opět narazil na nesouhlas obyvatel. Třetí už se nejspíš konat nebude, a to přesto, že čistě technicky by Dány zavedení eura nebolelo – jejich koruna je už součástí mechanismu ERM II a směnný kurz příliš nekolísá. Euro však v jejich očích ztratilo důvěru po řecké dluhové krizi a podpora pro zavedení společné evropské měny už od roku 2011 nikdy nepřekročila 35 procent.

Pro britský euroskepticismus, dřív poměrně krotký, byly kontroverze kolem maastrichtské smlouvy a zavedení eura mocným loknutím ohnivé whisky. Margaret Thatcherová byla tou dobou už mimo úřad, vládu jejího nástupce Johna Majora však odpor Britů proti Maastrichtu málem poslal do kolen. Pole odpůrců bylo různorodé – sahalo od levého křídla labouristické strany, které stále ještě snilo o třídní revoluci a vidělo Evropskou unii jako neoliberálně kapitalistický konstrukt na potlačování práv pracujících, až po tradicionalistické torye věrné vlajce a koruně, kteří odmítali koncept „stále těsnější unie“ a na to navázanou ztrátu suverenity.

Odchod od libry byl v zemi, která se velmi obtížně smiřovala i s pozvolnou metrizací, silně nepopulární. Major nakonec roku 1993 protlačil maastrichtskou smlouvu s jedním (sociálním) opt-outem skrze Dolní sněmovnu i bez referenda, mezitím však Sorosův spekulativní útok na libru vedl k tomu, že britská měna opustila směnný mechanismus ERM a nikdy už se do něj nevrátila. To, že se vytváření nové společné kontinentální měny přestala účastnit jedna z nejsilnějších ekonomik Evropy, se zpětně dá přečíst jako první vážné varování pro budoucnost eura.

Akademické „nein“

Spolková republika Německo neuznává přímou demokracii jako dobrý nástroj vlády. Pověst referend je v Německu příliš poskvrněna tím, že právě s jejich využitím upevnil svoji moc Adolf Hitler. Rozhodnutí o zavedení eura tedy leželo na volených zástupcích, v Německu tradičně držících konsensuální linii své strany. Případné „pouliční“ hnutí proti zavedení nové měny by v SRN nemělo naději na úspěch, a to i přesto, že v průzkumech veřejného mínění byla začátkem 90. let pro zavedení eura pouze třetina Němců. Vznikla však citelná rebelie mezi akademiky.

Němečtí ekonomové byli na začátku 90. let vůči konceptu společné kontinentální měny skeptičtí jako málokdo jiný. Jejich námitky se týkaly hlavně toho, že politické rozměry konceptu odstrkují do pozadí jeho hospodářský základ. Tehdejší kancléř Helmut Kohl hájil zavedení eura před Spolkovým sněmem také tím, že pro německý zahraniční obchod představuje neustálé kolísání směnných kurzů riziko. Akademici na to namítali, že řetězec příčin a následků je přesně obrácený. Kolísání směnných kurzů mezi evropskými měnami bylo jen indikátorem toho, jak odlišně jednotlivé státy fungují a jak málo jsou přizpůsobeny k tomu, aby tyhle vzájemné rozpory zastřešily jednou měnou. Potlačit jej by pak bylo stejně moudré jako přelepit svítící kontrolku na palubní desce auta černou páskou, aby neobtěžovala.

Měřitelné rozdíly mezi západoevropskými ekonomikami byly tou dobou skutečně značné. V míře inflace, koupěschopnosti, produktivitě a dalších důležitých parametrech panoval mezi Itálií a Německem či Nizozemskem velký nesoulad. Podobně závažné byly i rozdíly, které se tak snadno neměří, například kulturní zvyklosti. Dekády života se slabou lirou naučily Italy kupovat nemovitosti, ve kterých se dala uchovat hodnota jejich práce. Němci, zvyklí na pevnou marku, dávali přednost životu v nájemních bytech až do smrti. Velká konvergence mezi těmito odlišnostmi byla sice myslitelná, ale začátkem 90. let nic nenasvědčovalo tomu, že opravdu probíhá.

Jednou z obav, kolem kterých se točily námitky německých akademiků, byla možnost, že místo skutečné konvergence členských států budoucí eurozóny se vytvoří jen její papírová fikce, která bude křehkým přemostěním kryjícím velmi reálné a přetrvávající rozdíly. Pro politiky všeho druhu je jednodušší plnit své povinnosti na papíře, i kdyby při tom bylo nutno „přiohnout“ skutečnost. A tak měly politické elity s blížícím se dnem D čím dál silnější motivaci k tomu, odškrtnout požadované kolonky ve formuláři jakýmkoliv možným způsobem.

Obava německých ekonomů, že kolem naplnění maastrichtských kritérií se bude šidit ve velkém, se naplnila jako první. Triky, ke kterým se jednotlivé státy snížily ve snaze formálně naplnit své povinnosti, byly neobyčejně pestré a různorodé. Od rychlého prodeje státního majetku, kterým se opticky vyrovnal rozpočet, přes přesuny závazků do jiných účetních období, až po vyslovené lži. Manažer v soukromém sektoru, který by se do něčeho takového pustil, by riskoval trestní stíhání pro zkreslování údajů. Politikům, kteří tyto praktiky odsouhlasili ve veřejné sféře, nic nehrozilo; vždyť šlo o symbol evropské jednoty. V rozhodujícím termínu splňovaly původně dohodnutá maastrichtská kritéria bez manipulací pouze dvě země – Finsko a Lucembursko. Společná měna byla ale stejně zavedena, protože už bylo politicky nemyslitelné od ní couvnout. Nesplnění dohodnutých kritérií bylo odbyto vysvětlením, že ostatní účastnické státy aspoň prokázaly „příznivý vývoj“, směřující k tomu, že kritéria naplněna budou.

Tím ovšem byla protržena hráz, která měla zajišťovat stabilitu měny. Novou normou se stalo právě „přiohýbání reality“, která se ve skutečnosti zase tak moc přiohnout nedá.

Velká divergence

Dvacet let po zavedení eura je zjevné, že k žádné velké konvergenci nedošlo. Místo toho nastala velká divergence.

Jižní státy se, přesně podle obav německých akademiků, staly nekonkurenceschopnými. Při nižší produktivitě práce, která nezmizela, mohou Němcům či Nizozemcům konkurovat jen nízkými platy, což se zahryzlo do životní úrovně obyvatelstva od Lisabonu po Krétu. Dřívější inflace také fakticky tiše zdaňovala černou ekonomiku, kterou je na jihu tradičně těžké vymýtit. Dnes tenhle mechanismus nefunguje a eura vydělaná korupcí či drogami se vesele přesouvají po Evropě – mimo jiné do nizozemských a lucemburských bank, což neušlo pozornosti kritiků celého systému.

Měnová unie bez společného hospodaření se ukázala být velmi nebezpečným konceptem, který proti sobě poštvává sousedy. Ale pro společné hospodaření neexistuje v Evropě demokratický konsensus. Jakákoliv další centralizace EU by u voličů narazila na daleko tužší a organizovanější odpor než maastrichtská smlouva.

Současná situace tak připomíná biblickou babylonskou věž, jejíž stavitelé už si vzájemně nerozumějí. Problémem ale není nedostatek kvalifikovaných tlumočníků. Problém leží v samotných jejích základech.