Vysoká stará budova v zanedbané části Milána hází v ostrém italském slunci žluté blyštivé odlesky. Architekti ji totiž během přestavby vysloužilé palírny ginu nechali milimetr po milimetru včetně okenních rámů a okapů pokrýt plátky čtyřiadvacetikarátového zlata.

Ani zdaleka ale nejde o největší „šperk“ nového sídla nadace slavného módního domu – doslova na každém kroku vás totiž ohromuje preciznost provedení veškerých detailů i nevšední práce s materiály, kdy se na jednom místě potkává zlato s hliníkem, mramor s betonem a travertin s dřevotřískou. Jde o neuvěřitelný koktejl architektonické zručnosti, vtipu a inovace.

Peníze nehrají roli

Projekt přestavby dostal jeden z nejrespektovanějších architektů a zároveň teoretiků dneška Rem Koolhaas. Pětasedmdesátiletý Holanďan a italská značka luxusního oblečení si na jižní periferii Milána podali ruku už poněkolikáté. Koolhaas pro Pradu pracuje od roku 2005 a za tu dobu pro ni vytvořil hned několik výjimečných návrhů od vlajkových obchodů po experimentální přehlídková mola. Pokaždé přitom od svého klienta dostal velkou tvůrčí svobodu. Jinak to ostatně u Koolhaase ani nejde, uznávaný architekt totiž se svým studiem OMA (Office for Metropolitan Architecture) vždy hledá nové inovativní způsoby, jak posunout hranice svého oboru. V případě Fondazione Prada mu šlo v první řadě o to, nabídnout co nejrozmanitější možnosti pro výstavu umění.

Sídlo nadace připomíná svou velikostí a uspořádáním spíš malé městečko – na ploše 19 tisíc m² najdeme celkem deset samostatných budov. Když Koolhaas dostal otázku, proč tak obří areál doplňuje ještě šedesátimetrová věž nabízející primárně výstavní prostory, odpověděl lakonicky, že umění působí jinak v přízemí a jinak v desátém patře. Na finance se zde zkrátka příliš nehledělo a je to na výsledku znát. Jde ale o jinou manifestaci luxusu než v případě budovy Nadace Louise Vuittona, která svými opulentními tvary příznačnými pro jejího architekta Franka Gehryho zakotvila ve stejné době v pařížském Boulogneském lesíku. Namísto prvoplánově ohromujících forem totiž Koolhaas vsadil na pokornější souhru nového se starým.

S lehkou drzostí

Že jde o sídlo Fondazione Prada, prozrazují zvenku jen malé neonové nápisy. Stáří lihovarnického areálu přiznávají také záměrně omšelé obvodové zídky a fasády původních domů. Zvláštní ohromení na vás nečeká ani po samotném vstupu nenápadnou hlavní branou, odkud vás bílý pruh zasazený do dřevěné dlažby dovede k recepci s kasou. Právě tady začíná vaše svobodná pouť celým komplexem.

První výrazný dojem ve vás zanechají použité materiály a jejich vzájemné kombinace, často hraničící až s drzostí. Na zmiňovaný objekt oděný do čtyř kilogramů plátkového zlata navazuje prosklený výstavní pavilon, pro jehož obklad zevnitř i zvenku autoři použili pěnový hliník – speciální materiál užívaný především v automobilovém průmyslu i armádě pro jeho absorpční vlastnosti. Uvnitř pavilonu se tento průmyslový materiál potkává s ušlechtilým přírodním kamenem v podobě travertinové podlahy. Může se to zdát jako příliš tvrdý náraz nesourodých materiálů, použití ale působí naprosto nenuceně a běžný návštěvník ho ani nepostřehne. Nevídanou variaci materiálů najdeme také třeba v devítipatrové věži z pohledového bílého betonu, ten díky pečlivému zhotovení prakticky ani nelze rozeznat od klasické omítky. Čekají tam na vás povrchy z mramoru, betonu, dřevotřísky i hnědého sametu. Díky zkušenosti a talentu autorů se ale i tady zdánlivá kakofonie materiálů mění v úžasnou architektonickou symfonii.

Rem Koolhaas se svým týmem pracoval na realizaci uměleckého komplexu dlouhých deset let. Sídlo nadace se sice otevřelo už před pěti lety, stavebně náročná věž ale byla dokončena s tříletým zpožděním. Za zmínku stojí i fakt, že v celém areálu (snad až s výjimkou prodávaných knih a potištěných vstupenek) nepoznáte, že za projektem stojí značka Prada. Investoři si totiž dali pozor na to, aby šlo o „nezávislou“ uměleckou instituci, nikoli o firemní showroom.