Nadšení z koordinovaných, jednotně okostýmovaných severokorejských fanynek na zimní olympiádě obletělo celý svět. Zprávy o tom, že samotní severokorejští sportovci jsou pod takovým dozorem, že nesmějí ani sami chodit na záchod, už tak efektní vizuály neskýtají. Severní Koreji se tak vlastně podařilo uspět na mezinárodní scéně se stejným modelem chování, jaký praktikuje doma. Ale co je na tom překvapivého? Olympiády jsou pro totalitní režimy jak dělané.

Uspořádat hry je čím dál tím náročnější. Lze to měřit počtem zájemců. Ještě počátkem jednadvacátého století to bývalo 9, 10, 11 měst. Pro hry v roce 2022 to jsou dvě města, pro hry v roce 2024 tři. O letní hry v roce 2020 se ucházelo Tokio, Istanbul, Madrid, Baku a Dauhá, o zimní hry v roce 2022 jen Peking a Almaty. V prvním případě tři autoritářské země z pěti, na rok 2022 zůstaly už jen dvě diktatury, z nichž jedna pořádala olympiádu nedávno – poté, co vycouvalo Oslo, Krakov, Lvov, Stockholm a Mnichov.

Není divu. Na prvním místě jsou finanční důvody. Některé příběhy rozházených miliard a opuštěných sportovišť, zarostlých plevelem, jsou známější než jiné, třeba Atény. Ale všechny olympiády od roku 2000 s jedinou výjimkou překročily rozpočet o desítky procent, ty v Aténách, Londýně a Soči několikanásobně (tou výjimkou byly zimní olympijské hry v roce 2002 v Salt Lake City, které manažersky zachránil před stejným osudem pozdější republikánský prezidentský kandidát Mitt Romney).

Pořadatelé potřebují, aby na hry přijelo co nejvíce lidí. Mezinárodní olympijský výbor si bere čím dál tím větší procento z příjmů z prodeje televizních práv, a to v době internetu, kdy jsou televizní práva relativně méně zajímavá. Stavět něco v dnešních demokraciích je kvůli spleti zájmů a předpisů čím dál tím těžší. Natožpak něco takového jako olympijskou infrastrukturu, která si žádá velké celistvé pozemkové plochy a velkokapacitní dopravní tahy, jež nekorespondují s potřebami běžného života města. Není divu, že autoritářské režimy se k tomu odhodlávají snadněji než demokracie. V nich už dnes pokusy o pořádání her narážejí na občanské iniciativy, jež je odmítají v zárodku, ještě dřív, než mohou pořadatelé přikročit k válcování zastupitelů, úředníků, majitelů nemovitostí a občanů. Ale i bez těchto iniciativ to mají demokratické země těžší – diktatury mohou už při výběrovém řízení snadno slíbit Mezinárodnímu olympijskému výboru velkolepost, jež je pro organizátory v demokratických zemích nesplnitelná.

Mají pro to dva důvody. Zaprvé propagandistický – mohou svou zemi předvést domácímu i zahraničnímu publiku jako střed pozornosti, jako místo, jež dokáže zorganizovat akci světové úrovně. Neméně důležité je, že podobné megaakce jsou příležitostí, jak odklonit státní prostředky do kapes byznysmenů blízkých vůdci. Stávají se důležitou transakcí v procesu, jakým se režim udržuje u moci a zajišťuje si loajalitu vlivných vrstev. Tým zaštítěný Borisem Němcovem to zdokumentoval pro případ olympijských her v Soči. Ty hry skutečně posloužily Putinovi víc než jedním způsobem.

A když pořadatelství získá demokratická země, začne se chovat jako diktatura. V Londýně v roce 2012 umístili pořadatelé na střechy několika obytných domů střely země–vzduch, aniž by do toho obyvatelé měli co mluvit. Na silnicích byly zřízeny speciální pruhy vyhrazené olympionikům a papalášům, což je praxe známá ze... Severní Korey. Ve východním Londýně, kde stála hlavní sportoviště, pojaly úřady slibovanou regeneraci tak, že sociálně méně žádoucím rodinám nabídly přestěhování do míst vzdálených sto kilometrů. Agresivně využívaly právo policie zasahovat proti tzv. antisociálnímu chování, jež může spočívat i v postávání na rohu ve skupině, pokud nemáte tu správnou barvu kůže a oblečení. Na sportovištích samotných dosáhla zvůle komerčních sponzorů takových rozměrů, že nepustili dovnitř člověka s tričkem Pepsi, protože Coca-Cola byla oficiální sponzor.

A to ještě bylo slabé proti tomu, co museli podstoupit obyvatelé Ria de Janeiro, země, kde se s právy sociálně slabších obyvatel zachází ještě méně citlivě. Podle jedné zprávy přišly o domovy až 4000 lidí.

Zisky přitom inkasuje relativně malá a vzdálená skupina lidí. S infrastrukturou víme, jak to je. Podnikatelů v maloobchodu a turistice je omezený počet. A korporátní sponzoři, majitelé televizí a podobně žijí daleko.

Jistě, je tu tzv. olympijská myšlenka. Ale ta je dnes k nerozlišení od zájmu sponzorů vydělat a zájmu diktatur zaskvět se jako země světové úrovně, kde obyvatelstvo radostně podporuje zájmy vlády jako jedno lidské tělo.

Snad nejhlasitěji znělo kvílení zastánců olympijské myšlenky v 80. letech minulého století, kdy nejprve USA vedly bojkot moskevských her kvůli ruské invazi do Afghánistánu. Země socialistického tábora pak v odvetu bojkotovaly hry v Los Angeles v roce 1984. Ale ten křik, že olympijská myšlenka nesmí být znesvěcována politikou, je jen sportovní variantou „klidu na práci“. Ty bojkoty v 80. letech byly dobrá věc. Byly součástí mezinárodní delegitimizace Sovětského svazu, celé Reaganovy úspěšné diplomacie. A předehrou k pádu sovětského impéria. Což bylo daleko větší povzbuzení pro, jak tehdy propagandisté říkali, mírové soutěžení mezi národy.