Paní Karolína Zoe Meixnerová, dočítáme se v její knížce Průvodce literární hysterií 19. století, „vystudovala bohemistiku a žurnalistiku na Karlově univerzitě (...) a dnes se popularizací české literatury úspěšně živí“. Rozumí se na sociálních sítích, kam ji prý „osud zavál“. Hm!

Paní Meixnerová nenapsala soustavné dějiny českého písemnictví 19. století, takové ambice ani neměla, protože jí snad včas došlo, že na to jsou její znalosti předmětu příliš povrchní. Předložila tedy jen jakýsi kaleidoskop, devět kapitol, v nichž se zaměřila na osobní život spisovatelů a spisovatelek takříkajíc čítankových, okrajově i na jejich slovesné dílo. Takovýto výklad, ujišťuje nakladatel (slovy autorčinými?), „zbavuje známé postavy české literatury nálepek a popisuje jejich životy tak, jak skutečně proběhly“. Jakých přesně nálepek, se neříká, prostě nálepek, to slovo samo o sobě je asi dostatečně odpudivé. Zbavme svět nálepek!

Četli jsme cosi od Máchy, Erbena, Němcové, Havlíčka či Vrchlického, četli jsme cosi i o nich, Janského, Grunda, Tilleho, Kazbundu či Pražáka (jejich monografie KZM nezná, a pokud ano, zapomněla je uvést ve svém neduživém seznamu použité literatury, zato nezapomněla, ouvej, na Michaela Borovičku, Miroslava Ivanova či Helenu Sobkovou, popularizátory, s jejichž četbou snad nemusela ztrácet čas), avšak teprve Průvodce literární hysterií 19. století nám prozrazuje, jak životy (nejen) jmenovaných velikánů „skutečně proběhly“.

KZM v úvodu svého kompilátu praví: „Jdeš-li sem pro drby a pikanterie, překvapí tě, kolik krásného a pravdivého se o české literatuře dozvíš.“ Ne, prosím, nejdeme sem pro drby a pikanterie, nechodíme pro ně ostatně nikam (i když třeba takový Seznam.cz nás jimi zasypává denně, dávno ty titulky nerozklikáváme, a přece z nich na nás skáče aktuálně třeba herec Stropnický a herečka Žilková), tady jich však máme vrchovatě, protože autorka se rozhodla, že svůj výklad, svou „literární hysterii“, hahaha, jimi nejen opepří, nýbrž rovnou na nich postaví.

Mluví se tu jako na pavlači. Tak třeba hned v první kapitole, „rukopisné“, kde jsou letmo připomenuty i „ohlasovky Franty Čelakovského“ (to hypokoristikon je zde hloupé i proto, že současníkem, ba přítelem tohoto pro paní KZM bůhvíproč „Franty“ byl skutečný Franta, totiž slovníkář, filolog a pedagog Josef Franta Šumavský), čteme: „Přeci (sic) jen jejich věrnými zastánci (rozumí se Rukopisů královédvorského a zelenohorského – pozn. JS) byl Palacký a Jungmann a proti nim se vystupuje blbě.“ Proč by se proti nim vystupovalo „blbě“? Takovému Juraji Palkovičovi, s jehož dílem (a hlavně se životem, ideálně s takovým, jak „skutečně proběhl“) se KZM teprve seznámí, se proti Jungmannovi nevystupovalo „blbě“. Viz Časopis Českého museum, jak se to tehdy psalo, 1832, na FF UK se o tom snad přednáší dodnes, nebo ne?

Co se tu ještě dočteme? Třeba že Karlu Havlíčkovi Borovskému v Moskvě „opulentnost čpěla všude kolem jak ruská vodka“ (pardon, jak čpí vodka?) a že Brixen byla „luxusní dovolená s polopenzí“. Nebo že Anička Tichá, jíž byl okouzlen 43letý Jan Neruda (KZM je ráda, že dívka tenkrát neskončila vedle tohoto „stárnoucího páprdy“), byla básníkova neteř (ve skutečnosti dcera bratrance z matčiny strany, což je nudné, nezavání to incestem).

Dobrá, paní KZM našla zalíbení v pavlači, není sama, pavlačové byly třeba i memoáry Vlastimila Maršíčka Nezval, Seifert a ti druzí (1999), taky na jedno přečtení a „bouch bác! letí do kouta“. Ale když píše, že „s Šaldou chodila“ Růžena Jesenská, říká „polopravdu“, Růžena to byla, jenže Svobodová. To se stane. Ale proč tvrdí, že Havlíček byl „obávaný proutník“, když byl spíš asexuální? „Dosvědčuje“ to prý dopis adresovaný mu Boženou Němcovou: „... již jsem vás dlouho neviděla. Naposledy na plese, kde jste se točil okolo očí černých, zatímco nedávno vás zajímaly oči šedé a v Brodě jste zanechal oči modré.“ Kde paní Karolína Zoe Meixnerová ten dopis vzala? Nikde. Vymyslela si ho. Proč?

Karolína Zoe Meixnerová: Průvodce literární hysterií 19. století, vydalo CooBoo ve společnosti Albatros Media, 181 str.