Dějiny džínů, to není jen historie módy, ale často i netušené příběhy, od kterých nás odřízla buď železná opona, anebo prostě čas. Dokazuje to poslední kniha Michala Petrova Jeans Story, která obsahuje i podtitul Retro Blue, odkazující k předchozím třem autorovým publikacím.

Jeans Story je něco úplně jiného než trilogie Retro ČS. Společné mají jen, že se všechny věnují jen dějinám konzumu. Proč ta odbočka?

Protože džíny, rifle, denim – je jedno, jak tomu říkáme – jsou prostě fascinující. Mně uhranuly už jako kluka a nikdy mě to nepřešlo. Tomuhle faktoru můžeme říkat třeba nostalgie za láskou z dětství. Ale to by samo o sobě nestačilo. Myslím, že na konzumu se dá hodně plasticky popisovat obecně historie, proto se tomu koneckonců věnuju. Pro džíny to platí obzvlášť, protože tenhle kus oblečení, tím, jak je prakticky už víc než století nesmrtelný, představuje něco, co jde dějinami spojitě, propojuje roky, politické systémy, různé fáze uvolňování morálky… Nic tak všudypřítomného v konzumu už neexistuje, s výjimkou Coca Coly. Džíny si samy o sobě zkrátka jako téma vystačí, ale kdyby si to někdo nemyslel, tak jsem je v knize zalil právě Coca Colou, což myslím samozřejmě obrazně, ale při křtu, kde byl kmotrem Jaromír Hanzlík, jsme to vzali doslova.

Hodně často se říká, že se džíny za socialismu nemohly nosit do škol, ale on byl spíš problém k nim přijít vůbec. Platilo to pro celý východní blok?

Pokud jde o ty školní zákazy, bylo to individuální, paušálně říct nejde ani to, že byly povolené, ani to, že byly zakázané. Míra tolerance se lišila škola od školy a rostla v čase. A k té dostupnosti – pro celý východní blok platilo jednoduché pravidlo: džíny měl, kdo na ně měl. Byla to fakt jen otázka peněz. Existovaly různé cesty, tu nejčastější představovaly valutové obchody, u nás Tuzex, jinde se jmenovaly jinak. Ale třeba už na nich je vidět, jak se socialismy v různých zemích lišily. Třeba bulharské Korekomy kritizovala tamní státní bezpečnost za to, že propagují západní konzumní styl života a jeden čas volala po jejich uzavření. Nakupovat v sovětských Berjozkách zase patřilo k benefitům nomenklatury a příslušníků tajných služeb. Ve východním Německu tu možnost měli zase jen většinou ti, kteří měli příbuzné v západním, a to prokádrovaní členové partaje určitě nebyli, takže v tamních Intershopech měli smůlu. Ten svět byl plný paradoxů, zkrátka proto, že nebyl normální.

Objem ilustrací v knížce je pozoruhodný, nemáte trochu strach, že se v nich text ztratí?

Myslím, že obrázek někdy vydá za spoustu slov, hodně na to sázím. A potom, celým generacím byly tyhle vizuály u nás léta odepřeny. Protože se často jedná o reklamní kampaně, které tu ty oděvní firmy nemusely dělat. Hlad po jejich produkci panoval tak jako tak. Občas visel v Tuzexu nějaký plakát, a to bylo všechno – a stejně neměl komerční účel, visel tam zkrátka jako obraz v obýváku. Přitom se dělo v té reklamě tolik! Na první dobrou zmíním aspoň pozdvižení, které vzbudily erotické fotky Oliviera Toscaniho použité pro značku Jesus. Vypukl skandál propíraný na titulních stranách světových deníků. Paradoxně, v licenci téhle značky se začaly šít první opravdové džíny v Sovětském svazu. Jenže tam se už jmenovaly Tver.

O čem dál lidi za železnou oponou neměli v souvislosti s džínami příliš ponětí?

Třeba o tom, že největší džínové tržiště bylo v italském Terstu. Na konci sedmdesátých let se tu ročně prodaly miliony párů kalhot. V osmdesátém se to odhaduje na 160 milionů. Kupovali je tu Jugoslávci a pašovali a předávali dál do Evropy. Pašeráctví v souvislosti s denimem jen kvetlo, samozřejmě v tom vynikali Poláci, ale bulharští kamioňáci nebo rumunští námořníci si svou zmínku v knize taky právem zasloužili. Jejich výkon byl obdivuhodný. Vůbec je fascinující, do jaké míry dal hlad po džínách vzniknout frekventovaným obchodním trasám a podzemnímu oděvnímu průmyslu – ten dosáhl naprosto neuvěřitelných rozměrů v Sovětském svazu. Já měl tenkrát za to, bůhvíjak to tam nemá stát všechno pod kontrolou. A až díky filmu Malá Věra jsem se dověděl, že objem černé ekonomiky v SSSR dělá desítky miliard rublů.

A pak železná opona padla. Znamená to, že ten džínový svět začal být najednou nudný?

O trochu míň dobrodružný určitě, ale nudný jistě ne. Mně třeba pobavilo porovnání dvou tagů – to jsou ty papírky na zadních kapsách džínů, když jsou nové – u značky Rifle. Kdysi tam byl bílý jezdec, který srazil střelou z pušky indiána z koně. Retro je populární, a tak vznikl novodobý reprint, kde už ale zasažený indián chybí. Zůstal jen kovboj. Myslím, že dnešní politická korektnost už zkrátka nedovolila užít obraz zabitého původního obyvatele Ameriky. To ale absolutně schvaluju. S čím se nemůžu smířit, jsou podmínky, za kterých dnes džíny jako předmět ultrarychlé módy často vznikají. Ceny musí dělat pár eur za kus a podle toho vypadá péče o pracovní podmínky a zdraví zaměstnanců v těch východoasijských fabrikách. Je vůbec těžké se do nich dostat a něco o nich zjistit. Velké značky už taky šijí jinak než dřív – třeba v továrnách, kde vznikají kalhoty dalších, ale kvůli reputaci si takovéhle zvěrstva nemůžou dovolit. Pak jsou ale jejich výrobky dražší. Obecně bych se přimlouval za to, aby se lidi víc starali o to, kde věci, které nosí, vznikají a jak.

Čtěte také: Opravdu luxusní obchod. Louis Vuitton kupuje slavné klenotnictví Tiffany za 16,2 miliardy dolarů