Hrdinkou tuzemských sociálních sítí se koncem minulého týdne stala Helena Válková, která byla na nejlepší cestě stát se českou ombudsmankou, dokud na ni neprasklo, že v článku pro režimní časopis Prokuratura vychvalovala institut zlopověstného ochranného dohledu ve spolupráci s Josefem Urválkem, žalobcem v krvavých monstrprocesech padesátých let. Samozřejmě netrvalo dlouho a uživatelé si všimli, že mezi jmény Válková a Urválek existuje, řekněme, jistá podobnost. S ní si uživatelé – jak jinak – pohráli. Ti filozoficky vzdělanější si oblíbili variantu ur-Válková, ve které je možné najít vícero významových rovin.

Uživatel, který se ocitl v roli pozorovatele či spotřebitele, tak získal příležitost popřemýšlet si o životním cyklu facebookového vtipu, o tom, jak rychle u něj dochází – když už jsme u těch filozofických kategorií – k proměně kvantity v kvalitu. Přesněji řečeno: kolikrát člověk musí být konfrontovaný se vtipem, který napoprvé vnímal jako docela povedený, aby si k němu vypěstoval až pudovou averzi, dospěl k přesvědčení, že mu stačí ještě jednou uvidět někde napsáno „ur-Válková“ a přestává za sebe ručit. Životnost dobrých vtipů totiž není neomezená. Poprvé se jim člověk od srdce zasměje, dalších pár přečtení přežije jakžtakž ve zdraví, po překročení jisté hranice ale už se nesměje ani neprojevuje trochu znavené pochopení. Nejradši by střílel. Prská na monitor: proč ti lidé opakují ten samý vtip pořád dokola, to si neuvědomují, jak je to otravné? A to právě je jedna z velkých vymožeností sociálních sítí. Není možné si na nich udržet rozumnou perspektivu. Protože člověk, který si na nich pošestadvacáté čte tentýž vtip, a irituje ho to, ponouká k povýšenému zoufání si nad stádností druhých, si třeba neuvědomuje jednu prostou věc. Všichni ti lidé, kteří v jeho očích donekonečna a veledůležitě opakují týž vtip, ho možná ve chvíli, kdy ty svoje statusy psali, slyšeli poprvé a přišel jim legrační. Přesně tak jako jemu. Že vidí vlastní zkušenost, jenom nesnesitelně zmnoženou. Jeho problém, nemá na ty sítě chodit.

Problém sociálních sítí spočívá totiž mimo jiné v tom, že když na nich něco vyvolá zájem, nemůže to dopadnout jinak než „overkillem“, zájmem nepřiměřeným, přepjatým, nesmyslným. Třeba ta „kauza“ s „paní doktorkou“. Známý moderátor Martin Veselovský postoval na Twitteru odkaz na článek feministické historičky Anny Hájkové – publikovala v Česku dost rozporně přijímané texty o sexuálním násilí mezi oběťmi holocaustu. Autorka se Veselovskému hned ozvala a velmi asertivně se nabízela jako host do Veselovského DVTV, navrhovala také, koho dalšího by si tam měl moderátor pozvat. Působilo to, mírně řečeno, divně. Martin Veselovský jí odpověděl, že jenom postoval odkaz na článek, nemínil to jako pozvání. Použil oslovení „paní Hájková“. Vědkyně ho promptně opravila, dala najevo, že si přeje být oslovována jako „doktorka Hájková“. Naprostá prkotina – pro někoho ale jistým způsobem výmluvná. Dá se v ní vidět projev, řekněme, performativní přecitlivělosti, snahy najít si důvod k naštvání, veledůležitého vnímání vlastního majestátu a jeho skutečných i pomyslných urážek. Na druhou stranu ta výměna byla jenom jedna z mnoha a mnoha milionů interakcí, které každý den ve skutečném i virtuálním světě v téhle zemi proběhnou. Najednou se z ní ale stala „kauza“, které věnovaly komentář dvě významnější média (Info.cz a Fórum24). Další projev dobrodiní, která sociální média lidem skýtají. Zdarma jim poskytnout výcvik v umění být hodně malicherní. Funguje to bez ohledu na ideologickou příslušnost uživatele, v tom jsme si plus minus všichni rovni.

Na Facebooku se objevila chyba systému, bylo kvůli ní nakrátko vidět, kdo spravuje profily různých známých osobností a různé skupiny. To zas byly jednou šoky! Ukázalo se tak, že příspěvky na stránky Andreje Babiše neukládá Andrej Babiš! A Greta Thunbergová nemlich to samé! Těžko říct, čemu se divit dřív. Že existují lidé, které zrovna tahle docela normální věc překvapuje? Nebo úporné snaze některých těch osobností předstírat, že je to jinak? Proč to vlastně dělají?