Devítidílný seriál navazuje na slavný komiks z 80. let

Povědomě rozdělený i šílený svět Watchmenů

Devítidílný seriál navazuje na slavný komiks z 80. let
Povědomě rozdělený i šílený svět Watchmenů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Rozdělená současnost je sama sebou pohlcená, podléhá nutkání se permanentně sledovat, komentovat a hodnotit. Pokusy adekvátně ji vyjádřit ve filmu či televizi ale často nedopadají příliš dobře – zhusta se omezují na snadno dešifrovatelné politické narážky, povinné zaujmutí stanoviska, jímž se autoři přihlásí k té či oné straně probíhající „kulturní války“; v západním kulturním establishmentu má jasnou převahu ta pokrokářská. Od tvorby se čeká, že bude angažovaná, bude něco ke dnešku říkat, existuje ale dost konkrétní představa toho, co by mělo být řečeno, a v prostředí západního (a zvlášť amerického) zábavního průmyslu mohou být „odchylkáři“ pranýřováni a třeba i sankcionováni. O to zajímavěji působí devítidílný seriál HBO Watchmen (recenzenti mohli zhlédnout šest dílů), který navazuje na slavný komiks Alana Moorea a Davea Gibbonse z 80. let minulého století. Při vší fantasknosti, místy až surreálnosti a vůbec „komiksovosti“ je to dílo velmi rezonující se současnými debatami a spory. Zároveň je zprostředkovává jaksi distancovaným způsobem, nedává žádné ze stran důvod považovat je za výhradně „své“.

Hlavní scenárista seriálu Damon Lindelof také předpokládá, že reakce na dílo bude přinejmenším rozporná, nejenom proto, že předloha je mezi komiksovými fanoušky vysoce ceněna. „V zásadě seriálem říkáme, že opovrhujeme lidmi středu, protože si nevybrali svou stranu, a opovrhujeme i lidmi, kteří se hlásí k extrémům, protože v extrému nejde žít. Takže nakonec naštveme všechny, včetně nás samotných,“ řekl časopisu Esquire. Nejednoznačnost seriálu dokládá i to, že ani po zhlédnutí jeho dvou třetin člověku nemusí být úplně zřejmé, k jakému myšlenkovému vyznění vše směřuje, po odvysílání finále se teze tohoto textu možná ukážou jako naprosto plané (samozřejmě bych se divil).

Jeremy Irons jako Adrian Veidt. - Foto: HBO

Damon Lindelof už letos zažil jednu kontroverzi. Produkční společnost Universal v srpnu odvolala uvedení snímku Lov, k němuž psal scénář, není jasné, jestli ten film vůbec někdy někdo uvidí. Došlo k tomu značně paradoxním způsobem. Proti filmu se na Twitteru po uvedení traileru výrazně ohradil prezident Trump, označil ho za důkaz toho, že Hollywood šíří rasismus a podněcuje k násilí, ke kampani se přidala některá konzervativní média – především Fox News. Z upoutávky na film je ale zjevné, že film je krvavá satira na současnou rozdělenou Ameriku – dekadentní příslušníci elit v něm „relaxují“ při lovu lidí z nižších tříd, kteří se tak či onak prohřešili proti progresivistickým normám. Terčem satiry tedy zjevně jsou ti, kdo rozhodně nepatří do prezidentova tábora a jež Trump a jeho spojenci ušetřili pobouření v kině.

V něčem podobný konflikt, jen na výrazně větším plátně, líčí i seriál Watchmen. Odehrává se v roce 2019 alternativní historie Spojených států, třicet let po událostech vylíčených v Mooreově komiksu, kde skupina morálně dost nejednoznačných superhrdinů zabránila nukleární světové válce a New York zničila převelice podivná katastrofa. V USA panuje něco jako pokroková diktatura – prezident Robert Redford (!) je u moci už víc než dvacet let, jsou vypláceny reparace potomkům obětí rasového násilí, policisté nemohou o své vůli střílet, důrazné vládní varování uvádí filmy, které by se nějak mohly dotknout citů příslušníků LBTQ+ komunity. Příslušníci bezpečnostních sborů ve službě nosí masky a jejich totožnost není z bezpečnostních důvodů známá, FBI pronásleduje lidi, kteří si hrají na maskované hrdiny, zároveň někde asi přežívají ti skuteční (a značně sporní) hrdinové původních Watchmenů. K rytmu života patří i to, že z nebe čas od času prší chobotnice. Doktor Manhattan, který před třiceti lety zachránil Zemi, žije na Marsu, na zámku někde v Británii žije v internaci podivný muž aristokratických způsobů, zaujatě se tam pouští do morbidních a výstředních experimentů. Na příslušníky policie, v jejíchž řadách neoficiálně působí i někteří z těch zakázaných maskovaných hrdinů, útočí teroristé z organizace Sedmá kavalerie, která vyznává ideologii nadřazenosti bílé rasy. Bezpečnostní složky se při pátrání po jejích příslušnících s ničím nemažou, běžné je mučení i používání metod podobných brainwashingu z Kubrickova Mechanického pomeranče.

Většina děje se odehrává ve městě Tulsa v Oklahomě, kde se svou rodinou žije hlavní postava Angela Abarová (Regina Kingová), penzionovaná černošská policistka, která coby maskovaná Sestra noc policii dál skrytě vypomáhá. Pátrá po pachatelích vražd dvou kolegů, které údajně spáchali rasističtí teroristé, postupně se ukazuje, že příčiny mohou být dalekosáhlejší a že ledacos je jinak, než se na první pohled zdá. Významnou a nejasnou roli v komplikovaném dění hraje i trilionářka vietnamského původu, která nedaleko staví obrovský monument neznámého účelu, frajerský šéf místní policie (Don Johnson), vyhořelá agentka FBI se superhrdinskou minulostí (skvělá Jeanne Smartová), záhadný černošský stařec na kolečkovém křesle (Louis Gosset jr.), ubíhající čas...

Zní to všechno značně ujetě. Lindelof a jeho tým ale dokážou tenhle fiktivní svět vykreslit způsobem, který působí velmi samozřejmě a je vtahující. Ukazují ho jaksi zezdola – především z perspektivy obyvatel města na periferii Ameriky. Jejich život je v mnoha ohledech vykloubený, oni ale takoví většinou nejsou, nějak se s tím vším vypořádávají. Příběh seriálu Watchmen je příběh s tajemstvími, která autoři odhalují pozvolna a velmi umně, mimo jiné i pomocí mnohých flashbacků. Jsou to tajemství dvojího druhu, vyplývají jednak z vyprávěného příběhu: Jakou hru tady kdo hraje? A co tím sleduje? Co se skrývá za kulisou toho ujetého světa? A kým jsou sovy? To přináší napětí a taky atraktivitu, hodně diváků si u televize rádo hraje na detektivy, dává si s autorem zápas v intelektuální „páce“, zkouší ho přetlačit, prokouknout dřív, než se nechá sám. Pak je tu ale ještě hlubší záhada. Proč se ten příběh vlastně vypráví? A o čem že je?

Většina děje se odehrává ve městě Tulsa v Oklahomě. - Foto: HBO

V bizarním alternativním světě seriálu Watchmen se velmi výrazně projevují témata, jimiž žije současná (nejenom) Amerika. Autoritativní vládnutí versus svoboda, cena za dosažení pokroku a její únosnost, život ve strachu, možnosti „výroby“ lidí, ať už za účelem experimentu, nebo jako prostředek naplnění rodičovských tužeb, nepřiměřené užívání násilí policií a vůbec moc a její zneužití. A především – možnost nápravy minulých vin a možná i sporná smysluplnost snahy jí dosáhnout. Dávná provinění, o nichž se tady vypráví, se týkají především rasismu a nerovnoprávnosti černých Američanů v historii USA. Zásadní událostí pro příběh seriálu je masakr v Tulse v roce 1921, kdy došlo k pogromu na místní černochy, kteří tvořili na tu dobu výjimečně bohatou afroamerickou komunitu. Podle dnešních odhadů při něm bylo zavražděno sto až tři sta lidí, o události se přitom po několik desetiletí prakticky nepsalo a ani nemluvilo. Seriál se ale vymyká šabloně příběhu o napravování historických křivd, v němž oběti dojdou zadostiučinění a potomci odplaty. Spíš má blíž (zdůrazňuji, po šesti dílech z devíti) příběhu o destruktivní síle traumatu, jež působí přes generace, o dědictví, které má nad lidmi moc, byť by o něm třeba nevěděli, a může je vést ke skutkům značně sporným. Ve světě seriálu Watchmen působí síla determinismu, která v něčem popírá dnes módní představu člověka přicházejícího na svět jako nepopsaný list a formovaného prakticky výhradně prostředím (a proto je také možné ho nějak přeprogramovat).

Původní Mooreův komiks zpochybňoval koncept superhrdinů jako síly nezpochybnitelného dobra tím, že do jejich úloh obsadil lidi nejednoznačné, narušené a třeba i choré. V Lindelofově seriálu je minimum postav nadaných nějakou nadlidskou schopností, daleko víc jich nosí superhrdinskou masku. A právě o těch maskách se v seriálu také vypráví – jako o prostředku něco zakrýt, ale i nástroji, díky němuž se člověk může naplno stát sám sebou nebo nějakou verzí sebe sama, v dobrém či zlém neomezovanou ohledy všedního dne. Persona vykonavatele „maskované spravedlnosti“ je ale prezentovaná jako sporná, potenciálně nebezpečná. Vyprávět v nejednoznačných metaforách o soužití ras v Americe a jeho historii je jako vstoupit na minové pole. Lindelof se také v rozhovorech svěřuje s tušením, že to může dost schytat, zdůrazňuje, že jeho seriál je především fikce a že jeho autorské volby nemusely být vždy správné.

Dobré volby ale autor udělal při vykreslování postav, jimiž zalidnil svůj zeširoka vyobrazený podivuhodný svět. Při vší mnohosti motivů, časových rovin, prostředí mají jeho postavy výraznou individualitu, jsou to figury, které působí životně a taky dost rozporně, žádní nositelé prefabrikovaných poselství. Výrazně tomu napomáhají výkony herců, kromě hlavní představitelky stojí za vyzdvihnutí i již jmenovaná Jeanne Smartová, Tim Blak-Nelson, našli by se další. Watchmen je seriál, který do určité míry závisí na pointě, těch tajemstvích, která budou odhalena, a způsobech, jak se to stane. Pořád je možné, že autoři finále monumentálně zvrtali. Mám k nim ale důvěru.

 

27. října 2019