V Británii se traduje novinový titulek, nejspíš bohužel apokryfní: „Mlha v kanále La Manche, kontinent odříznut.“ Dobře to ukazuje, proč brexit, ke kterému minulý pátek o půlnoci formálně došlo, byl možná nevyhnutelný. Británie se nikdy nepovažovala tak úplně za součást Evropy, ale hleděla víc do světa. Z historky také vyplývá britská víra, že kontinent potřebuje víc ji než ona kontinent. Existuje ještě jedna poučka týkající se britské zahraniční politiky, poprvé formulována lordem Palmerstonem, premiérem v polovině 19. století: „Británie nemá stálé spojence či nepřátele, ale pouze stálé zájmy.“ I když nemůžeme říct, že by se Británie stávala nepřítelem Evropské unie, zůstává členem NATO a hodlá udržovat s ní co nejlepší vztahy, úvodník magazínu The Spectator to formuloval, že „Evropská unie ztratila člena, ale získala přítele“, je nepochybné, že zájmy Spojeného království a Evropské unie se rozcházejí, což může mít nedozírné následky na geopolitiku Evropy.

Britští euroskeptici brexitový den bujaře oslavovali, pravda je, že se vlastně nic moc nemění. Teprve totiž začalo přechodné období, britská vláda raději používá název implementační, během kterého se bude formovat budoucí vztah mezi Británií a EU. Změny jsou hlavně politické. Britové přišli o europoslance, britští ministři se nemohou účastnit evropských rad a summitů, Británie přišla o všechna hlasovací práva. Do konce roku, na kdy je naplánován konec transformačního období, by však prostý občan neměl změnu pocítit.

Británie zatím zůstává členem společného trhu i celní unie, takže na cenách britských produktů vyvážených do EU by se nemělo nic projevit. Taktéž přístup k pracovnímu trhu a volný pohyb osob zůstává nezměněn. Občané EU mohou pracovat v Británii a jezdit tam do konce roku, jak se jim zlíbí. Británie rovněž prozatím zůstává součástí studentského programu Erasmus. Teoreticky by měl ke vstupu do Británie stačit stále pouze občanský průkaz, ale české ministerstvo zahraničí doporučuje vzít si pro jistotu pas. Občané EU, kteří žijí v Británii a chtějí tam i za stejných podmínek zůstat, si musí požádat do konce roku o status usedlíka (settlement status), pokud tam žijí již víc než pět let, nebo o předběžný status usedlíka (pre-settlement status), pokud tam jsou kratší dobu. Země také zůstává pod správou Evropského soudního dvora. Británie se zavázala, že po dobu transformačního období bude přispívat do rozpočtu EU, a to částkou 39 miliard liber.

Zásadních tedy bude nastávajících jedenáct měsíců. Britský premiér Boris Johnson se zavázal vyjednat co nejvíc možných obchodních smluv, které umožní Spojenému království nerušeně fungovat v nové éře. Kritici tvrdí, že vyjednávání obchodních dohod patří k těm nejsložitějším a negociace mezi státy trvají běžně mnoho let. Termín 31. 12. 2020 je tedy šibeniční. Transformační období lze po souhlasu obou stran prodloužit, Johnson se však v prosincové volební kampani zavázal je neprodlužovat. Tento slib včlenil do zákona o odchodu z EU. Nicméně zákon se v případě nutnosti dá změnit prostou většinou v parlamentu a volební sliby se dají porušit.

Pro začátek budou pro Británii zásadní dvě dohody a v obou případech je pro Johnsona naděje, že by se mohly vyjednat v termínu. První je dohoda se zbytkem EU. V tomto případě britská vláda tvrdí, že po 47 letech členství v evropských strukturách je víc než v souladu s nejrůznějšími pravidly a požadavky, největší překážky jsou tedy předem odstraněny a jednat se může urychleně.

Norský model a Kanada plus

Mluví se hlavně o dvou modelech spolupráce známých jako „norský model“ a „Kanada plus“. „Norský model“ upřednostňují zastánci EU, jelikož jde o nejtěsnější možnou spolupráci s EU, aniž je země členem. Podle něho by Británie zůstala součástí společného trhu a musela by dodržovat „čtveřici svobod“: svobodu pohybu lidí, služeb, kapitálu a zboží. Za toto privilegium by platila příspěvek do evropského rozpočtu a musela by dodržovat většinu evropských pravidel a zákonů. Na druhou stranu by se neúčastnila společné zemědělské politiky a společné rybolovné politiky, které jsou obě vysoce kontroverzní. Také by nebyla součástí celní unie, takže by mohla uzavírat obchodí dohody se třetími zeměmi. „Norský model“ je považován de facto za členství v EU, ale bez politické reprezentace. V tomto případě by se pro běžné lidi mnoho nezměnilo.

Model „Kanada plus“ je inspirován obchodní dohodou CETA mezi Kanadou a EU. Podle CETA Kanada a EU zrušily cla na 98 % zboží. Zároveň se evropské firmy mohou účastnit veřejných kontraktů v Kanadě a naopak. V případě služeb se obě strany zaručily spolupracovat na standardech – výrobky z obou zemí budou splňovat stejná pravidla. Také se hodlají navzájem uznávat kvalifikace pracovníků. Kanada plus je model preferovaný většinou zastánců brexitu, protože umožňuje víceméně nerušené obchodování s EU bez přílišných závazků. Taktéž Boris Johnson naznačil, že to je jeho preferovaný model, i když v britské verzi by byla zesílena spolupráce ve službách, na kterých je britská ekonomika závislá. Tvoří zhruba 80 % hospodářství.

Model však také ukazuje na nebezpečí složitějšího vyjednávání, kterým „Kanada plus“ oproti „Norsku“ je. Původní CETA se vyjednávala sedm let a dnes platí pouze v provizorním režimu, čeká se, až ji ratifikují všechny státy EU.

Již nyní se dají tušit zádrhely v možných vyjednáváních o obchodní dohodě Británie–EU. Největším bude možná rybářství. Podle pravidel EU země mohou lovit navzájem ve svých vodách a Británie má jedny z nejhojnějších vod na světě, čehož ostatní státy využívají. Britské lodě jsou zodpovědné asi jen za třetinu výlovu v jejich vlastních mořích. Britští rybáři jsou z velké části fanoušci brexitu, neboť doufají, že vypudí ze svých vod cizince. Britská vláda se zaručila chránit ve vyjednáváních jejich zájmy. Jenže proti Británii stojí blok pobřežních států vedených Francií. Zvlášť její rybáři jsou na britských úlovcích závislí a hrozí, že brexit by mohl francouzské rybářské odvětví zruinovat. Francie již nyní naznačuje, že pokud Británie neschválí ústupky ohledně rybolovu, bude blokovat dohodu v oblasti důležité zase pro Brity, třeba ohledně služeb.

Pokud vyjednávání selžou a Johnson splní slib neprodloužit lhůtu, nastane brexit bez dohody, stále preferovaná možnost některých brexitových ultras.

Trump – fanoušek brexitu

Druhou zásadní dohodu, kterou chce Británie během roku vyjednat, je ta se Spojenými státy. Pro rychlý úspěch mluví osobní vztah Borise Johnsona s prezidentem Donaldem Trumpem. Nejen že si rozumějí a Trump brexitu fandí, neboť ho považuje za součást stejného fenoménu, který vynesl do Bílého domu jeho, ale je to také britofil. Jeho matka Mary Anne byla Skotka, emigrovala do USA v osmnácti, takže Trump považuje Británii částečně i za svou zemi. Že Britům projde více než ostatním, ukázalo i rozhodnutí britské vlády vpustit do stavby 5G sítě čínskou firmu Huawei. Trump je s Číňany na válečné stezce a například Němce varoval, že pokud je vpustí do 5G sítí, mohou očekávat cla na auta. S Johnsonem po jeho rozhodnutí telefonicky pohovořil a vyslal do Londýna vyjednávat ministra zahraničí Mikea Pompea. Ten sice Brity varoval před bezpečnostní hrozbou, kterou Huawei představuje, zároveň však řekl, že Spojené státy nemají do toho Britům co mluvit. To ukazuje, že Trump se snaží udržet s Británií dobré vztahy.

Jenže zároveň Trump vede svoji politiku „Amerika na prvním místě“ a nedá Britům nic zadarmo. Například se dožaduje toho, aby americké zdravotnické firmy měly větší přístup do britského zdravotnictví. To je však považováno za národní poklad a vstup cizinců do něj je nesmírný politický problém. Levice navíc křičí, že je to první krok k plíživé privatizaci a zavedení amerického systému v Británii. Dalším příkladem je žádost většího přístupu amerických farmářských produktů na britský trh. Zde vstupují do hry chlorovaná kuřata. Jde o proces, při němž se kuřecí maso dezinfikuje v chloru, než jde do obchodů. Chlorovaná kuřata jsou v EU, na rozdíl od USA, zakázaná. Jde především o protekcionistické opatření chránící evropské farmáře, i když EU šermuje zdravotními důvody. Omývání třeba salátu v chloru však EU nevadí. Strach z chlorovaných kuřat si odnášejí i Britové a možná důležitěji britští farmáři, jimž hrozí, že je levná americká konkurence poškodí. Oba dva tyto body ukazují, že vyjednávání budou nadmíru složitá a stihnout je do konce tohoto roku bude nadlidský úkol.

Kromě těchto dvou obchodních smluv hodlá Británie vyjednat dohody s další řadou zemí. Často připomínají seznam bývalých britských kolonií. Mluví se například o Kanadě, Austrálii, Novém Zélandu nebo Indii. Ale také o Číně. Do reálu se tak přetváří jedno z hesel brexitové kampaně: „Pryč z Evropy a vzhůru do světa.“

Před důležitým rozhodnutím však stojí nejen Británie, ale i EU. Ta se bude muset vypořádat s faktem, že jeden z nejúspěšnějších členů odchází. Pro Unii je obzvlášť nebezpečná možnost, že Británii se bude dobře dařit i mimo EU. Pokud se propadne někam zpět do doby kamenné, bude mít odstrašují příklad. Úspěšná Británie, a přes všechna varování proevropských sýčků je to reálná možnost, by představovala existenciální ohrožení EU. Naplno by se ukázalo, že spokojené živobytí je splnitelné i mimo evropské struktury. Což by posílilo euroskeptiky a vedlo k rozpadu EU nebo k jejímu rozmělnění na prostou zónu volného obchodu. Dá se očekávat, že EU vstřícný postoj k Britům nezaujme, naopak se bude snažit je vytrestat, jak už předvedla během vyjednávání o rozvodové dohodě.

Druhá možnost je tvrdý postoj vůči Britům a další centralizace EU, aby vystoupit bylo ještě těžší. Tento postup již naznačil europoslanec, bývalý lídr frakce ALDE a eurofederalista Guy Verhofstadt. „Brexit je selháním Unie. Musíme se z něj poučit: hluboce Unii zreformovat. Vytvořit opravdovou unii, unii bez opt-inů, bez opt-outů, bez rabatů, bez výjimek. Jen poté můžeme chránit své zájmy a své hodnoty,“ napsal na Twitter. Je tudíž dobře možné, že ve chvíli, kdy Británie vyráží do světa, zavře se EU do sebe.