Králíček Jojo neklade žádné zneklidňující otázky

Pohodička s Hitlerem

Králíček Jojo neklade žádné zneklidňující otázky
Pohodička s Hitlerem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Film Králíček Jojo režiséra Taiky Waititiho se nepovedl. Na tom není nic moc zvláštního – většina filmů tak dopadne. Je to ale film, který se mohl nepovést zajímavě nebo alespoň výrazně, mohl se z něj stát etalon nevkusu či nezvládnutých ambicí, mohl ve své špatnosti dosáhnout až halucinačních kvalit, přemýšlivější a kultivovanější diváci se při vzpomínce na něj mohli hrůzou budit ze sna, mohl se postavit na roveň muzikálu Jaro pro Hitlera, který inscenují hrdinové pověstného snímku Producenti (1967) Mela Brookse. Taky tu byla možnost, že se film povede a nasvítí kinematografií mnohokrát pojednané téma nově, třeba troufale, mrazivě a legračně. Oběma možnostem ale autoři řekli rezolutní Ne!. Místo toho stvořili film roztříštěný a především mdlý, který sice má na dlani dobrými úmysly překypující srdce, ty úmysly ale vyjadřuje únavně, monotónně a vlastně i nepřesvědčivě, příliš snadno. Jeden by nečekal, že něco takového napíše o snímku, jehož hrdinou je zapálený člen Hitlerjugend, který svoje životní trable konzultuje s imaginárním přítelem – komicky stylizovaným Adolfem Hitlerem.

Waititiho filmu se ovšem docela daří, má šest nominací na Oscara včetně ceny pro nejlepší film (tam jeho šance jistě nejsou vysoké) a nejlepší adaptovaný scénář, šanci získat cenu americké akademie má díky němu i Češka Nora Sopková, která se podílela na výpravě Králíčka Jojo (natáčelo se v Žatci, Úštěku a na dalších místech). Králíček Jojo při všech popsaných výhradách totiž má nějaké oscarové charakteristiky – vážné historické téma, humanistické poselství a dostatečně vlídné podání. No... Ta „oscarovost“ – netvrdím nutně, že vykalkulovaná, spíš se domnívám, že ne – je součástí jeho problematičnosti.

Taika Waititi je nastupující hollywoodská hvězda, pochází z Nového Zélandu (jeho původ je maorsko-židovský), podílel se na výborném komediálním seriálu The Flight of the Conchords a převelice vtipném pseudodokumentu o těžkém životě upírů Co děláme ve stínu, sympatie budil i jeho film pro děti Hon na pačlověky. V Hollywoodu dokázal, že zvládne i velkorozpočtové komiksové snímky (Thor: Ragnarok). Králíček Jojo je jeho starší projekt, scénář filmu (podle prózy Christine Leunensové) měl napsaný osm let, jeho realizaci umožnil až start Waititiho mezinárodní kariéry. Čekání za to bohužel nestálo. Film se odehrává v jakémsi fiktivním, idylicky působícím městě na konci druhé světové války. Jedenáctiletý Jojo (Roman Griffin Davis) je dobrosrdečný hoch mírné povahy a zapálený člen Hitlerjugend. Pro potřeby téhle organizace, jejíž členové se v rámci zoufalého německého odporu v posledních měsících konfliktu mají zapojit do bojů, má ale Jojo příliš „měkké“ srdce, nedokáže na povel zabít králíka. Navíc je zraněný při nehodě s granátem, musí proto zůstat doma. Žije s laskavou a také rozhodnou a šarmantní maminkou (Scarlett Johanssonová), občas rozmlouvá se svým imaginárním kamarádem Hitlerem (Taika Waititi), který k němu vede motivační proslovy. Zjistí ale, že jeho dům má ještě dalšího, tajného obyvatele. Je to Elsa (Thomasin McKenzieová), židovská dívka, kterou Jojova maminka v bytě skrývá. Chlapec ale o Židech smýšlí podobně jako jiní ve městě – jako o zrůdných podlidech, kteří se páří s rybami, čarují a vůbec jsou to ty nejodpornější a nejzlovolnější bytosti. Chce se od své tajné spolubydlící o té zlé podstatě židovství dozvědět víc. Postupně se ale jeho vztah k Else mění – pro Joja nečekaně. Bohužel ale právě jen pro něj.

To nejlepší na Králíčkovi Jojovi jsou... úvodní titulky. Jojo v návalu euforické klukovské energie utíká ulicemi a hajluje, do toho jsou sestříhány záběry z masových nacistických shromáždění, obrazy rozesmátého, extatického publika. To všechno doprovází nahrávka The Beatles, píseň I Wanna Hold Your Hand zpívaná v němčině. Obrazy, které člověk zná zasazené do hrozivého, chmurného kontextu, najednou vypadají jako záznamy projevů nějaké vysmáté teutonské varianty beatlemanie. Je to svým způsobem legrační a také dost zneklidňující, filmu, který následuje, ty kvality ale naneštěstí chybějí.

Králíček Jojo zřejmě měl působit jako odvážná kombinace komedie a tragického kontextu, dětské nevinnosti a zla, s nímž se radostně ztotožňuje. Zrůdnost nacismu měla být odhalena v groteskní stylizaci, nesené emocemi jakoby nepřípadnými tomu, co se zobrazuje. Waititiho snímek jako by ale hrál na jistotu, chtěl se vyhnout všem rizikům, jež jeho základní nastavení přináší. To se mu daří, výsledkem je ale nesoudržný patvar, v němž se sice dá nají pár dobrých vtipů, je jich ale o dost méně, než se autoři domnívají. Humor, groteska a hrůza se ve Waititiho filmu navzájem nijak neposilují, ani nevytvářejí celek. Králíček Jojo je podivně rozpadlý film, ne jenom tím, jak chtěně přeskakuje mezi náladami a emocemi. Ani ke svým postavám nepřistupuje moc vážně, jejich jednání často „láme“ podle momentálních potřeb běhu děje – trpí tím třeba potenciálně zajímavá figura frontového veterána Klenzendorfa (Sam Rockwell). Vlastně všichni včetně Joja jsou jenom služebníci autorské vize, poslušné figurky ve hře o nutnosti být neposlušný, když se vlády ujme zlo. Nejspornější je ale na Waititiho filmu svět, v němž se odehrává. Ta v jásavých barvách vyvedená karikatura nacistického Německa. Waititi i jemu naklonění kritici o Králíčkovi Jojo mluví jako o satiře. Jenomže satira je docela přemýšlivý žánr. Autor se v něm vůbec nemusí snažit o nějaký realismus, ale potřebuje vyjít z něčeho, co zná – přímo, zprostředkovaně, ale důkladně –, o čem nějak přemýšlel, identifikoval důležité a charakteristické rysy a vyhrotil je do groteskní, možná absurdní krajnosti, aby se tím vyjádřil k té známé realitě. V Králíčkovi Jojo ale jako by ta vazba mezi realitou a jejím ulítle zkresleným obrazem byla přetržená. Samozřejmě nemám tušení, co Taika Waititi ví nebo neví o nacismu, třeba toho nastudoval hodně. Jeho film ale působí, jako kdyby v něm doba třetí říše byla použitá ne jako výchozí bod pro nějakou skutečnou satiru, ale jenom jako vizuálně atraktivní dekorace – hákový kříž spolehlivě připoutá pohled diváka, známá věc. Ale nic víc.

Waititiho nevytvořil Hitlera pro dnešní časy, ale Hitlera z dnešních časů. Ne nějakou odvážnou hyperbolickou verzi jednoho z nejtemnějších momentů historie. Nacismus a Hitler v jeho filmu patří spíš do světa internetových memů, legračních videí, nekonečných debat na sociálních sítích, v nichž toho Hitlera nakonec vždycky někdo vytáhne. Světa, kde se slovem nacismus dá označit skoro cokoliv, kdy význam toho slova je jenom velmi vágní – jakási hodně zlá ideologie, jejíž stoupenci nenáviděli Židy. Podobně vágně působí nacismus i v Králíčkovi Jojo, soubor jakýchsi atributů, nikoliv konkrétní místo, konkrétní systém zobrazený hyperbolickým způsobem. Jistě by bylo nemístné požadovat po filmu tohoto typu nějaké historické cinema verité, vytýkat mu historické nepřesnosti, nerealističnost. U Waititiho filmu je ale těžké určit, co je vlastně předmětem satiry, co se to hyperbolizuje. I ta karikatura totiž musí být svým způsobem přesná, ve Waititiho filmu je ale zoufale přibližná. Nakonec i ten imaginární Hitler je jenom takový mírně excentrický chlapík, z něhož nejde hrůza, třeba přetažená do grotesky. Není ani nijak zábavný, vlastně působí, jako kdyby tady byl jen do počtu a jeho úlohou bylo být důkazem odvahy autorů zahrávat si a pak se nechat (doslova) nakopnout do zadku na znamení přerodu dětského hrdiny. Dá se namítnout, že autorům šlo o nějaké univerzální poselství, o nadčasovost, která přece nemusí být nějak dobově ukotvená. Jenomže ta univerzální všelidská dimenze často nabývá na síle právě v příbězích, které jsou dobře „lokalizované“ nebo se aspoň odehrávají ve fiktivním světě, který je v té fiktivnosti nějak koherentní, přesvědčivý.

Komedie z Německa roku 1945 zobrazeného očima zapáleného fanouška Adolfa Hitlera by ale snad mohla být také zneklidňující. Divák by se třeba mohl ptát, co by na tom místě a v tom čase dělal sám, jestli by se z něho taky mohl stát někdo jako obyvatelé toho fiktivního města. Autoři Králíčka Jojo ale publikum hladí důsledně po srsti, kormidlují film v bezpečné vzdálenosti od nepříjemných otázek. Ukazují lidi, kteří propadli naprosto nesmyslným, groteskním předsudkům a nesmyslně se chovají, soudobý divák tak má prostor průběžně se utvrzovat v tom, jak moc se od těch bytostí na plátně liší, jak nemyslitelné je, že by mezi ně mohl patřit. Jeho sebejistota není v ohrožení, navíc může v klidu vstřebávat poselství, které se podává náležitě přežvýkané v promluvách, v nichž postavy hovoří jako knihy, přesněji jako sbírky motivačních citátů. Ano, láska přemáhá zlo, vůbec není špatné si to připomenout. V Králíčkovi Jojo je zběžně načrtnuté zlo přemoženo okázale deklarovanou láskou, jíž autoři urputně umetali cestu a trivializovali ji. Trochu laciné vítězství, taky má tomu odpovídající váhu.

9. února 2020