Srdce temnoty je, jak známo, titul slavné novely Josepha Conrada, v níž před sto lety vylíčil cestu nejmenovanou africkou zemí, na jejímž konci se setká s šíleným obchodníkem Kurtzem. Conradovo jméno předtím, než si ho poangličtil, znělo Józef Teodor Konrad Nałęcz Korzeniowski. Polský novinář a reportér Wojciech Jagielski s narážkou na svého velkého krajana nazval v jednu chvíli ve své vynikající knize Modlitba za déšť„srdcem temnoty moderního světa“ Afghánistán.

O té knize jsem psal do Echa před třemi lety a okamžitě bych ji někomu, kdo by o to měl snad zájem a chtěl se něco (něco podstatného) o té zemi dozvědět, doporučil. Snad tedy nebude vadit, když ten článek tady, ve dnech, kdy se skoro o ničem jiném nepíše, připomenu.

Wojciech Jagielski o té zemi napsal knihu, která je špičkou ve svém žánru, esejistickou reportáž, jejíchž čtyři sta padesát stránek se čte jedním dechem, takže přes temnotu, již afghánská realita vyzařuje, čtenář lituje, když kniha skončí. Modlitba za déšť vyšla poprvé v roce 2002, poslední doplněné polské vydání je z roku 2016, které odpovídá českému z roku 2017. Vyprávění nyní končí v roce 2009. Tehdy šlo asi říct, že od té doby se toho vlastně v Afghánistánu příliš nezměnilo: přibylo sebevražedných útoků, projevů fanatismu a fundamentalismu, přibylo bezvýchodných jednání a ofenziv znovuzrozeného Tálibánu, jehož bojovníci na jaře jako každý rok slézají z hor a podnikají útoky proti vládním vojskům. Stav, kdy velká města jsou sice pod kontrolou vlády (a mezinárodních protektorů), ale venkov, především v jižních provinciích, je ovládán tálibánci, se zakonzervoval a nikdo neví, jak by se s ním dalo pohnout: psal jsem tehdy před třemi lety.

Jagielski byl pozorovatelem tohoto zoufalého a rozkladného procesu, který měl přitom své nadějnější fáze. Odchod sovětských vojsk v únoru 1989 mohl vyvolat optimistické představy, že nyní se věci vrátí do rukou Afghánců, ty ale byly brzy promarněné. Po neslavném ruském ústupu minuly ještě tři roky, než mudžahedíni přistoupili k útoku na Kábul. A netrvalo dlouho a vypukla nová válka, nyní mezi konkurenčními veliteli. Mudžahedíni legendárního velitele Masúda se už po pár měsících utkali v bojích s partyzány radikála Gulbuddína Hekmatjára a tato nesmiřitelná rivalita se táhla až do Masúdovy smrti v roce 2001. V polovině devadesátých let se objevuje nové ozbrojené hnutí, tálibánci, mladí asketičtí islámští fundamentalisté, jejichž první pokusy dobýt Kábul sice na jaře 1996 Masúd odrazí, ale v září téhož roku už přebírají moc. Jako symbolicky hrůzný čin se pomstí na nebohém Nadžíbulláhovi, který se čtyři roky schovával v kábulské budově OSN: vykastrují ho a pak ho nahého vláčí přivázaného k jeepu prašnými ulicemi Kábulu, nakonec ho za nohy pověsí na stožáru. Vládou Tálibánu kulminuje afghánská temnota, jejímž dalším projevem je barbarské zničení Buddhových soch v Bamjánu na jaře 2001. Tálibánci jsou fanatici a nevzdělanci, zároveň přinášejí do země to, co v jistém smyslu potřebuje: řád a disciplínu, samozřejmě krutou a nelítostnou.

Jagielski nikoho nesoudí, pozoruje a empaticky, s velkým vypravěčským darem vypráví o třiceti letech konfliktů v oné hornaté, vyprahlé, jindy vymrzlé, prašné, sluncem spálené a nekonečně chudé zemi, která přitom měla či snad ještě má zásadní vliv i na naši, západní část, se kterou toho civilizačně a kulturně přitom moc společného nemá. Je to elegické vyprávění, nesené velkým stylem, a lze-li to říct, smutkem z toho, jak každá naděje se v té zemi mění v popel. Jagielski nemá v té nekonečné válce favorita, snad s výjimkou zmíněného Masúda, Lva z Pandžšíru, zavražděného Araby dva dny před útoky z 11. září: byl to první sebevražedný atentát v Afghánistánu, arabský import, podobně jako jím byl terorismus, který sem přivezl Saúdský Arab Usáma bin Ládin, který do Afghánistánu přijde poprvé na jaře 1996, založí tu al-Káidu a zahájí tu novou éru „střetu civilizací“. Kapitola věnovaná Usámovi je mistrovskou ukázkou portrétního eseje.

I od tálibánců se autor snaží udržet si emoční odstup. Vzhledem k uzavřenosti tehdejšího Afghánistánu patří kapitoly věnované této významné epizodě k nejpoutavějším – a nejděsivějším. Vláda Tálibánu byla pozoruhodnou předehrou Islámského státu, snad až na to, že ten je jevem především arabským. Náboženský fanatismus zde dostal prostor, aby si vyzkoušel, jaké to je, nadiktovat bezbranné, ale svým způsobem ochotné společnosti své zbožné (z jiného pohledu barbarské) představy. Byli to revolucionáři, kteří si vyzkoušeli svůj tmářský experiment na jakžtakž městské společnosti, kterou nenáviděli, jíž pohrdali – a z níž měli strach. Mělo to leckdy až komický rozměr, třeba ve sportu. Tálibán ho nezakázal, ale de facto ho znemožnil. Nařídil všeobecnou povinnost nosit přiměřeně dlouhý plnovous, což vedlo k tomu, že afghánští boxeři a zápasníci (box a zápas je po fotbale druhý nejpopulárnější sport) byli vyloučeni z mezinárodních soutěží, což bylo tálibánci interpretováno jako náboženská diskriminace. Též populární posilování, které se předtím provozovalo v Kábulu ve stovkách malých posiloven, bylo najednou k ničemu, když muži museli nosit splývavé oblečení, pod nímž nebyla muskulatura vůbec vidět. Zápasy ve fotbale musely být přerušovány, pokud nastal čas jedné z pěti povinných modliteb, a diváci nesměli fandit jiným způsobem než provoláváním Allahu Akbar nebo Alhamdulilláh – Bohu díky. Skandálem skončil, ještě než začal, fotbalový zápas s Pákistánem, když hlídka z Oddělení pro předcházení neřesti a pro podporu ctnosti (mravnostní policajti, kteří prosluli pronásledováním žen) odvlekla fotbalisty ze stadionu, protože měli vyzývavé oblečení (normální dres), a oholila jim hlavy. Za incident se musel osobním dopisem pákistánskému vedení, jedinému spojenci tálibánců, omluvit jejich vůdce, tajemný emír Umar.

Na fotbalových stadionech se však odehrávala děsivější představení, hromadné popravy a exekuce, které byly vykonávány striktně podle práva šaría, takže davy přihlížely amputaci končetin nebo kamenování, jehož se mohly aktivně účastnit. Tyto brutální akty měly své zastánce nejen u primitivních vrstev obyvatelstva, ale i islámských autorit, neboť byly podle koránu a skutečně vedly k poklesu kriminality. Možná by měly i v jiných končinách.

Afghánistán je tragickým kusem světa možná právě i proto, že kompromis nebo dohoda nejsou v místní tradici vysoká hodnota a stojí v mentalitě jeho obyvatel blízko zbabělosti, zatímco slovo zrada nebo lest nemusí být naopak ničím jiným než taktikou učiněnou a omluvenou ve věci Alláhovy slávy. Dalším tragickým paradoxem je hrdá tradice odboje (nepodlehli ani Britům, ani Rusům) a odporu vůči jakýmkoli zásahům zvnějšku. Sebelépe míněná pomoc ze zahraničí, a Američané měli dobré úmysly, je zároveň vnímána brzy jako potupa, které je nutné se bránit. Afghánistán není navíc ani zdaleka etnicky jednotným státem, mezi převládajícími Paštuny (Tálibán je paštunský) a druhou největší skupinou, Tádžiky (Masúd byl Tádžik), stejně tak dalšími, Hazary, Uzbeky, Balúčistánci… jsou velké kulturní rozdíly, jež lehce vedou ke kmenové rivalitě. Představa demokratického uspořádání západního druhu se vůbec jeví jako čirá utopie. Slovy Jagielského: „V tisícileté afghánské historii nebyl žádný vládce vynesen na trůn z vůle svých poddaných. Šáhové, emíři, králové, prezidenti i premiéři se dostávali k moci pomocí válek či zákeřných vražd. Poddaní leda mohli doufat, že vládce bude moudrý, spravedlivý, milosrdný.“ Asi by se mělo dodat, že v tom Afghánistán není mezi muslimskými zeměmi výjimkou, spíše pravidlem; a v dějinách je jen málo okamžiků, kdy se v nich nevládlo despoticky.

Knihu Wojciecha Jagielského Modlitba za déšť přeložila Michaela Benešová a vydalo ji v roce 2018 vydavatelství Absynt.