V půlce prosince – ve vrcholící oscarové sezoně – bude mít premiéru film Mezek, založený na skutečném příběhu Lea Sharpa, veterána druhé světové války, který se po osmdesátce stal drogovým  kurýrem ve službách mexického kartelu, svou dodávkou po Spojených státech rozvezl tuny kokainu, než ho jako devadesátiletého zatkli. Ve filmu ho hraje Clint Eastwood, snímek také režíroval. A už trailer přivede jednoho skoro k slzám. Clint Eastwood jako kajícný stařec – ve filmu se snaží napravit vztahy s rodinou a vyřešit drogovými penězi její existenční problémy. Ale o to nakonec nejde, jde o tu zranitelnost a křehkost, kterou čas do lidské fyziognomie otiskne, o to, že muž, který dříve působil jako z kamene, na těch záběrech (jistě také záměrně, v zájmu role)  působí, jako kdyby nemusel vydržet tvrdší ránu (věřím ale, že ve finále Mezka se ukáže, že zdání v tom ohledu klame). O jeho ještě sípavější a chraplavější hlas a o vážnost v něm. Jeho tvář, která jako kdyby se už začínala obracet někam jinam, než je tenhle svět. Je to další, asi už jedna z posledních kapitol příběhu jedné tváře, v něčem neměnné, ale vyzařující proměnlivé emoce, postoje, prožitky, aniž by musela hnout brvou. 

Clinta Eastwooda mají všichni rádi, respektive neznám nikoho, kdo by ho nesnášel. Milují ho francouzští snobové, kteří, když Eastwood, známý díky westernům a policejním thrillerům, poprvé přijel na festival do Cannnes, nadšeně v ulicích křičeli: „Clint! Clint!“ Milují ho politicky angažovaní kolegové, bez ohledu na to, že jeho politické přesvědčení se od toho jejich může docela lišit. Muži si do toho jeho obličeje mohou promítat sebe nebo nějakou vysněnou lepší verzi sebe, pro ženy může představovat jistotu a... asi ještě něco víc, umělec tohoto svého apelu také vždy velmi hojně využíval. Pro všechny ztělesňuje nějaký ideál, dnes už asi anachronický (ale to je možná víc problém dneška než Clinta Eastwooda). Muž, který nemluví, ale když přijde na věc, jedná.

Postavy, které Eastwooda proslavily, nebyly nijak dobrotivé. V oboru se vypracoval jaksi od píky, malých rolí v reklamách a televizních westernech. Předtím dělal ledacos, mimo jiné sloužil v armádě, válku ale nezažil. Potenciál jeho tváře odhalil tvůrce levných evropských spaghetti westernů Sergio Leone. Jeho filmy definovaly Eastwoodovu filmovou personu, která se v něčem od westernového kánonu lišila. Muž, který se moc nesměje, je sám, ale dokáže být taky docela cynický a krutý, ne vysloveně ochránce slabších. Muž, který o světě nemá nejmenší iluze, ale zároveň na něm může být něco až mytického, podobně jako měly nějakou mytickou dimenzi, přesahující prostý realismus, i Leoneho filmy. A Eastwood se naučil tu tvář používat, to znamená naučil se s ní nedělat pokud možno nic. Robert Mitchum, velká hollywoodská hvězda padesátých let, kdysi svoje herectví popsal slovy: „Mám dvě herecké polohy. Na koni a bez něj.“ Eastwoodova škála byla plus minus podobná, zároveň nehybná mimika byla jeho největší přínos. Když Eastwood v rozhodujících momentech zatne zuby a naštvaně si odplivne, má divák pocit, že sleduje skutečný herecký koncert. Pak přišly další postavy mlčenlivých mužů činu. V sedmdesátých letech to byl drsný policista Harry Callahan, který čistil San Francisco od zločinecké „chátry“ dost nekompromisním způsobem, stal se také ikonou svého druhu – ikonou vzdoru proti změnám, jež přinesla šedesátá léta, a pro jejich stoupence naopak ikonou reakce. 

To vlastně byl ale teprve začátek jeho dráhy. Clint Eastwood je zjevně trpělivý a učenlivý člověk. Herectví se naučil tím, že ho okoukal od zkušenějších, když měl přestávku na place. A podobným způsobem si osvojil i filmovou režii. Začal skromně, „stalkerským“ thrillerem Zahrajte mi Misty – o rozhlasovém dýdžejovi a jeho obsesivní fanynce. Postupně se ale propracovával k náročnějším a náročnějším kouskům. V rozhovoru pro britský tisk před několika lety vysvětloval, že každý tvůrce má vrchol v jiném životním období. A ten Eastwoodův podle něho přišel až po sedmdesátce. Říkal to se zjevnou spokojeností. Největší úspěchy skutečně slavil až v pozdním věku. Ve dvaašedesáti dostal prvního Oscara za režii antiwesternu Nesmiřitelní (1992). Po přelomu století se přidaly další ceněné snímky – psychologický thriller Tajemná řeka, opět oscarový film Million Dollar Baby, oblíbené a dojemné Gran Torino, Americký sniper, neprávem kritizovaný kvůli domnělé glorifikaci zabíjení, a další. V mnoha filmech taky hrál, stejná tvář, stejný upřený pohled. Ale byla to taky tvář, do níž byla vepsaná dlouhá historie, všechno to, co reprezentovala kdysi, možná trochu nostalgie po tom a vědomí ztráty, možná taky vzdor či nechuť nechat se zotročit tím, co bylo kdysi. Ale Eastwoodovým rolím často pomáhal dojem, že na plátně jsou přítomny všechny postavy, které kdy herec představoval, a on k nim teď přidává další vrstvu, další příběh, ukazuje, co s nimi mohl udělat čas, třeba je i nechá umřít.

S Clintem Eastwoodem jako režisérem je prý velmi příjemná práce, nemá rád opakování záběrů, nejvíc se mu prý většinou líbí první verze. Nedělá z režie vědu, stejně jako nedělá vědu z herectví – postoj samouka, který se všechny potřebné grify naučil za pochodu. Ale naučil se toho hodně. A skutečně hodně toho taky stihl a stíhá (hraje na piano, nějakou dobu dělal starostu, k tomu ještě bohatý osobní život a spousta dalších věcí). Při tom všem působí jako uvolněný, relaxovaný chlapík. Ale to asi taky není „celý“ Clint Eastwood, i na těch jeho v pohodě natáčených filmech je často znát jakási ostrost a chmura. Teď se tedy bude na plátně kát, asi to patří k životní fázi, v níž se právě nachází. A každý si má po všech těch letech dost co vyčítat. Ale nakonec má svět především štěstí, že po něm ještě pořád chodí Clint Eastwood.