Uplynuly už skoro tři týdny od voleb, které zásadně proměnily vládní většinu i celou politickou mapu České republiky. Mnohem větší veřejnou pozornost než vyjednávání o nové vládě ale přitahují spekulace, drby a podivně dávkované informace o zdravotním stavu prezidenta republiky a jeho schopnosti zastávat úřad. Není to překvapivé, dostali jsme se do informační pasti. Přesněji řečeno: dostala nás do ní kombinace nesouhlasu Miloše Zemana s tím, aby se o jeho skutečném stavu veřejnost informovala, s naprostým amatérismem prezidentových nejbližších spolupracovníků. Na druhé straně ale také až frenetická snaha senátorů v čele s předsedou horní komory Milošem Vystrčilem o aktivaci článku 66 Ústavy České republiky.

Ten, kdo si chce udělat obrázek jakžtakž nezávislý na výrocích obou stran, které nás do pasti nedůvěry stahují, je pak odkázán na podivná videa z prezidentského pokoje na jipce a zákulisní spekulace, jak dlouho hlava státu trénovala svůj podpis pod dokumentem svolávajícím ustavující schůzi nové Poslanecké sněmovny. K té nedůvěře přispívají obě dvě strany. Spouštěčem byl samozřejmě diletantismus prezidentova okolí. Ale ani senátoři se neudrželi na uzdě. Debatu odebírání pravomocí rozjeli, když prezident neležel na jipce ani dva týdny. Dobře přitom věděli, že článek 66 se nedá spustit dřív, než se ustaví nová sněmovna. Tedy ne dřív než 8. listopadu. S žádostí Ústřední vojenské nemocnici o informace týkající se prezidentova zdravotního stavu mohli klidně týden dva vyčkat. Vypadalo by do důvěryhodněji.

Zdrženliví jsou naštěstí všichni aktéři nové vládní koalice, stejně jako Andrej Babiš, který (můžeme-li věřit jeho slovům) už se smířil s tím, že vládnout rozhodně nebude. Zástupci obou komor parlamentu naštěstí jasně říkají, že těsně před případným spuštěním procesu odebírání prezidentských pravomocí ještě jednou požádají nemocnici o vyjádření k aktuálnímu zdravotnímu stavu prezidenta.

Tu žádost by chtělo tentokrát mnohem lépe cílit. Lépe lékařům položit otázky, abychom se opět nedostali do pasti přetahování o slova a jejich skutečný význam. Ve své odpovědi z 18. října Ústřední vojenská nemocnice konstatuje, že prezident není schopen vykonávat „žádné pracovní povinnosti“. Toho není schopen kdekdo při jakékoli vážnější nemoci. Jenže skutečná podstata té otázky tak, jak ji podle ústavních právníků lze odvodit z ústavního článku 66, není to, jestli je hlava státu schopná odjet na zahraniční služební cestu nebo uspořádat recepci na Pražském hradě k výročí vzniku Československa. I to jsou pracovní povinnosti prezidenta. Nikoho soudného by ale nenapadlo kvůli tomu, že bude hlava státu neschopna je provést, spouštět odebírání pravomocí.

To, co visí ve vzduchu, je otázka, je-li prezident lucidní. To znamená, zda mu hlava funguje tak, že je schopen rozhodovat. Tady jde víc o stav mentální než fyzický. Člověk, který bude fyzicky vážně zraněn třeba po dopravní nehodě, nebude moci chodit, bude mít poškozenou řadu orgánů, ale zcela nedotčený mozek, je jistě vážně nemocen. Může ale rozhodovat. A takové úkony provádět třeba z lůžka. Prezidentovi v takovém stavu by asi nikdo rozumný nechtěl pravomoci ani dočasně odebírat. Byť prognóza, že bude brzy fit, by byla velmi nejistá.

Na druhé straně může být člověk, který je fyzicky v zásadě v pořádku. Ale má vlivem nemoci nebo úrazu poškozený mozek. A opravdu rozhodovat nemůže. Slavný automobilový závodník Michael Schumacher po úrazu na lyžích už leží roky v sanatoriu s vážně poškozeným mozkem. U něho by asi nikdo nepředpokládal, že by mohl rozhodovat. Podobně třeba u člověka zasaženého Alzheimerovou chorobou. Takoví lidé mohou na první pohled vypadat v pořádku, avšak leckdy už nepoznávají ani nejbližší. Tito pacienti opravdu nejsou schopni rozhodovat.

Chtějí-li naši poslanci a senátoři skutečně aktivovat článek 66 a začít odebírat prezidentovi pravomoci, je potřeba položit lékařům jasný dotaz nikoli na výkon pracovních povinnosti, ale na prezidentovu lucidnost. Schopnost rozhodovat. Na to, jak jeho nemoc ovlivňuje mozek a úsudek.