Zachování = proměna. Tak znělo heslo téměř dvacetiletého procesu rekonstrukce středověkého hradu Castelgrande na jihu Švýcarska, kterému architekt Aurelio Galfetti pomocí inovativních zásahů vdechl nový život. Význam projektu už ve své době překročil hranice a ukázal celému světu nový přístup k revitalizaci historické architektury.

Co je správně?

Při dnešní práci s památkami to často vypadá, jako kdyby se jejich vývoj zastavil právě v naší době, a pokud na ně chceme sáhnout, musíme je už jen úzkostlivě oprašovat. Jakékoli nové zásahy jsou tabu. Zapomínáme ale na to, že hodnota památek ve většině případů vychází právě z prolínání jednotlivých epoch, slohů a stylů. Baroko si snadno „přivlastnilo“ renesanci, gotika se zrovna dvakrát nemazlila s románskými stavbami. Každá doba zkrátka vyžadovala něco jiného a neváhala to dát jasně najevo. Nebráníme tak vlastně přílišnou snahou o zachování všeho „původního“ přirozenému rozvoji historických staveb?

Takovými úvahami se zaobíral také významný švýcarský architekt Aurelio Galfetti, když navrhoval proměnu hradu Castelgrande v hlavním městě svého rodného kantonu Ticino na jihu země. Castelgrande je součástí trojice středověkých hradů, které v Bellinzoně vybudovali lombardští vévodové mezi třináctým a patnáctým stoletím jako opevnění strategicky důležitého území. Historie hradu Castelgrande sahá ale ještě dál, až do posledních století před naším letopočtem. To jen pro představu, jaké památkové hodnotě se hrad těšil a těší – a to pochopitelně už v době plánované rekonstrukce.

Největší krásu hradního komplexu viděl Galfetti právě ve vzájemné symbióze starého a nového, tak jak se utvářela během tisíců let. A podle vlastních slov nechtěl tento proces zastavit, ale naopak umožnit mu další pokračování také v podmínkách dnešní doby. Nehodlal se pouštět do nějakých dramatických změn, ale tiše doplnit dochované stavby. Galfetti se k projektu dostal na začátku osmdesátých let a jeho přístup nebyl zdaleka jediný – kolem projektu se vedla vášnivá diskuse. Několik let předtím totiž přišli jeho kolegové s naprosto odlišnou vizí proměny hradu, podle které se měly odhalit a zakonzervovat původní části staveb a nad nimi se měla postavit ryze moderní lávka z betonu a oceli pro přístup k archeologickým nalezištím. Nové a staré mělo stát proti sobě v jasném kontrastu – přesně naopak, než s čím přišel Aurelio Galfetti.

Lekce pro ostatní

Podstatný, ovšem na pohled nijak výrazný bod návrhu Galfettiho představovalo provázání hradu s okolním městem tak, aby se stal jeho přirozenou součástí, a nikoli pouze dominantou. I přes umístění hradu v samém centru Bellinzony je kvůli strmým skalnatým stráním jen stěží přístupný. Architekt proto do hradu zavedl novou cestu navazující na přiléhající pitoreskní uličku (pokud hrad navštívíte, doporučuji vydat se po ní) a celou plochu hradního komplexu pojal jako veřejně přístupný park, kam mohou zavítat všichni obyvatelé města. Nutno zdůraznit, že podoba tohoto veřejného prostoru by mohla sloužit jako vzor pro architekty, úředníky i správce podobných objektů ze všech zemí Evropy. Žádné stánky s občerstvením nebo suvenýry, cedule či poutače. Jen úžasně čistý prostor s krásnými a kvalitními druhy dlažby a trávníkem, odkud se za hradbami otevírají působivé výhledy na město a krajinu jižního Švýcarska – nic se vás nesnaží prvoplánově zaujmout, nic vám nebrání naplno si užívat jedinečnost místa.

Na hradním prostranství se prakticky stírá hranice mezi starým a novým. Zásahy Galfettiho se jednoznačně projevují až v nových komunikačních částech, které bylo potřeba zajistit pro pohodlný přístup do hradního areálu. Šachtu s výtahy a schodištěm dal architekt doslova vysekat hluboko do skály a stěny zalít pohledovým betonem. Klaustrofob ale nemusí mít obavy, vstupní část k výtahům je totiž výrazně převýšena úzkým pruhem, takže se v něm může člověk i přes stísněné rozměry prostoru snadno nadechnout. Všechny nové vstupy jsou provedeny řemeslně precizně a ze solidních trvanlivých materiálů. Pokaždé zde platí, že nové doplňuje staré, velmi citlivým, a přesto sebevědomým způsobem. Galfetti totiž vždy rád hledá spojitosti mezi protiklady.

Vysoká úroveň veřejného prostoru pak platí i pro „podhradí“, konkrétně náměstí Piazza del Sole před vstupem do hradu. Náměstí vzniklo jako střecha podzemního parkoviště a slouží k pořádání různých kulturních festivalů a kulturních akcí. Důležitým rozhodnutím architekta bylo také vysekání vegetace na strmých skalnatých svazích, aby se zdůraznila přítomnost hradu. Zásahy Aurelia Galfettiho hradu v žádném ohledu neubraly, naopak. Komplex byl dokonce po dokončení rekonstrukce zapsán roku 2000 na seznam UNESCO.