Žili jsme na stejné úrovni a pod stejným komunistickým režimem, dnes však mají „soudruzi z NDR“ dvojnásobné platy a řádově kvalitnější infrastrukturu. Češi místo toho usilovně pracují, aby uživili expandující byrokracii, prostřednictvím dotací zvyšovali rentu největších oligarchů a každoročně odváděli do ciziny dividendy v řádu stovek miliard. Něco se na tom musí změnit a jednu z cest ze současné šlamastyky nabízí východní Německo. Říká se jí sociálnětržní hospodářství. Jde o mnohokrát překroucený ekonomický koncept, ve své originální podobě však u severních sousedů zabral.

Rozlehlý areál starých továren nedaleko městského centra si rozebraly desítky malých firem, podnikatelských inkubátorů a zbrusu nových výzkumných ústavů. Od jihu přiléhá k technologickému komplexu ještě větší průmyslová zóna, která vyrostla na zelené louce a kde se každoročně usazují další a další investoři. Tak možná vypadá naplněný sen nového ministra průmyslu Karla Havlíčka, zatím se s ním však může setkat ve východoněmecké Jeně, vzorovém městě, jehož panoramatické fotografie obvykle zabírají titulní strany publikací o úspěších německého sjednocení.  

Východoněmecká města vzkvétají, zjistil pro Spolkovou agenturu práce ekonom Sebastian Köllner. Ještě před deseti lety v nich každý pátý člověk pobíral podporu v nezaměstnanosti či jiné chudinské dávky, od té doby se však počet lidí, kteří se vlastními silami neuživí, snížil v průměru k patnácti procentům a sociální situace je tam lepší než v dříve bohatém Porúří, které se průběžně propadá. „Stěhování z východoněmeckých měst na západ se dá pozorovat už jen výjimečně, místo toho se do nich stěhují lidé z venkovských regionů,“ ohlásil ekonom Köllner v rozhovoru pro deník FAZ, že integrace bývalé NDR do kapitalistického světa skončila.

Na první pohled z Česka, které dosud nedosáhlo na životní úroveň Západu, se v tom víc než poučení skrývá nespravedlnost. Východní Němci mohli spoléhat na bohatého západního bratra, který několik let po pádu komunismu investoval do nových spolkových zemí částku na úrovni desetiny jejich HDP. Přesto ani východní Němci nemohli minout těžké období transformace a někde ho zvládli lépe, jinde hůře. Rozdíly jsou dosud na první pohled patrné. V Jeně dnes pobírá sociální dávky necelá desetina občanů a někdejší posádkové město Sovětské armády se dostalo na úroveň blahobytného německého jihu. Poměry v průmyslových centrech Saska-Anhaltska v čele s Magdeburgem a Halle se také zlepšují, stále však podporu pobírá pětina obyvatel.

Za úspěchem Jeny stojí vzorná privatizace, vysvětluje místní podnikatel Tilo Schieck. V časech komunismu zaměstnávala většinu lidí optická továrna Carl Zeiss a vedle ní se z výrobních podniků udržely už jenom sklárny Schott. Ihned v roce 1990 převzal správu Zeissu berlínský privatizační úřad Treuhand, který postupoval nečekaně brutálně. Z šestadvaceti tisíc zaměstnanců zůstaly v optické firmě jen dva tisíce. Ostatní se ocitli ze dne na den na dlažbě, dostali však peníze na nové podnikání. Vznikla firma Jenoptik, která dnes v Jeně zaměstnává víc lidí než sám Zeiss, a desítky dalších. Tilo Schieck pracoval jako výzkumník v nově založeném Frauenhoferově institutu a své optické výzkumy později využil k vlastní výrobě. Jeho firma se usídlila ve volných prostorách po Zeissu, produkuje speciální skla a zaměstnává sedmdesát lidí. „Jsme jedni z mnoha podobných,“ tvrdí bývalý vědec.

RAF a tvůrce hospodářského zázraku

Jena není náhodným příkladem, že ve východním Německu také něco vyšlo. Slouží jako ilustrace, jak ještě dnes může fungovat koncept sociálnětržního hospodářství, který stál na počátku hospodářského zázraku poválečného západního Německa. Za jeho autora byl obecně považován Ludwig Erhard, který se jako ministr hospodářství v letech 1949–1963 řídil sociálnětržním učením. Tím Erhardův vliv neskončil, protože jeho esej Hospodářské problémy znovusjednocení z roku 1953 posloužil jako jízdní řád pro spojení obou německých států po pádu komunismu. Erhard vyloučil, že nějaký státní úřad bude i nadále řídit východoněmecké podniky a plánovat jejich postupný přechod na kapitalistický provoz. „Takové úvahy vůbec neberou zřetel na energii, která se uvolní otevřením volného trhu. Nejde plánovat využití lidských produktivních sil v úplně jiných poměrech, než panovaly dosud,“ napsal rezolutně a západoněmečtí politici brožuru s těmito slovy hned od roku 1990 rozdávali kolegům na východě.

Na Erhardovu radu převzala východoněmecká ekonomika okamžitě západní marku. „Čím rychleji se to uskuteční, tím víc soukromé iniciativy a činorodosti se uvolní,“ sliboval Erhard. Samozřejmě se mnoho pracovních míst zruší, ale podnikatelé a živnostníci rychle poměry zlepší.

Sociálnětržní učení převáděl do východoněmecké praxe privatizační úřad s názvem Treuhand. Na východě způsobilo šok, jak drsná je metoda, která ve svém názvu obsahuje slovo „sociální“. Kritici tvrdili, že za všechno může bezcitný düsseldorfský manažer Detlev Rohwedder, kterého v srpnu 1990 nominovali za šéfa Treuhandu sociální demokraté. Právě Rohwedder zavřel slavného výrobce fotoaparátů Pentacon, leteckou společnost Interflug, automobilku Wartburg i zámořskou plavební společnost. Svůj postup vysvětlil v dopise kolegům tím, že plní historický úkol. Smyslem je najít pro státní podniky co nejdřív nové vlastníky, i když to bude provázeno ztrátou pracovních míst. Pokud bude zřejmé, že podnik ani ve střednědobé perspektivě nesplní privatizační cíl, pak je povinností Treuhandu takovou firmu zavřít. Jsou to bolestné kroky, ale nezbytné pro naplnění společného cíle.

Proti likvidaci podniků začali protestovat východoněmečtí politici i odbory, probíhaly desetitisícové demonstrace a týdeník Der Spiegel označil Rohweddera za člověka, kterého východní Němci nenávidí ze všech nejvíc. Nenávist se musela vybít a tento úkol na sebe vzali teroristé. V dubnu 1991 zastřelil privatizačního šéfa v jeho domě člen třetí generace RAF Wolfgang Grams. Tuto vyšetřovací verzi se nepodařilo definitivně potvrdit, přesto se považuje zásah proti Treuhandu za poslední velkou akci obávaných teroristů. Také měla nezanedbatelný efekt.

Rohwedderovi následníci v čele s političkou CDU Birgit Breuelovou se po mučednické smrti k bývalému šéfovi pochopitelně přihlásili, tempo privatizací však zpomalili. Radikální, a tedy úspěšná transformace průmyslu v Jeně patří do období Detleva Rohweddera, naopak chemické a strojírenské podniky v Halle nebo Magdeburgu se dočkaly mírnějšího zacházení od nástupkyně Breuelové. Státní podporou se zdržoval jejich úpadek, propouštělo se postupně, obrátit trend se ovšem podařilo až během současné konjunktury, když se někdejší socialistické giganty konečně rozdělily. Stejně jako v Jeně, pouze s dvacetiletým odkladem, a s tím důsledkem, že Sasko-Anhaltsko má ze spolkových zemí stále největší míru chudoby. Transformace NDR prokázala, že sociálnětržní učení nabízí koncept, jak obnovit ekonomiku zdevastovanou válkou nebo centralizovaným řízením. Jen se musí pochopit a efektivně použít.

„Sociálnětržní hospodářství znamená něco úplně jiného, než se v Česku obvykle myslí,“ upozorňuje sociolog Jiří Večerník. Nejde o nastolení volného trhu, jehož hrany obrousí rozdělování sociálních dávek, jak si zpočátku představovali východoněmečtí politici a jak svého času propagovali zdejší lidovci. Autorem konceptu byl profesor univerzity ve Freiburgu Walter Eucken, vedle Friedricha von Hayeka a Johna Maynarda Keynese jeden z ekonomů, kteří po velké depresi 30. let minulého století hledali cestu, jak předejít jejímu opakování. Eucken a jeho Freiburská škola označovali od začátku svůj recept jako „ordoliberalismus“ (právní liberalismus) a dostali poměrně rychle možnost ho uplatit. Freiburský profesor se stal hned po válce poradcem americké a francouzské okupační správy a jeho model, tentokrát už pod názvem „sociálně-tržní hospodářství“, převzal spolkový ministr Erhard, aby jím nahradil plánované hospodářství, které zavedl nacistický režim.

Eucken chtěl na jedné straně zlikvidovat centrálně plánovanou ekonomiku, na druhé straně však varoval před trhem, který by fungoval jen podle pravidla laissez faire. Stát nemá ani sám podnikat, ani by neměl přenechat hospodářství sobě samému. „Jestli více nebo méně státního vlivu, tato otázka jde úplně mimo podstatu, o které musíme rozhodnout,“ napsal Eucken. Nepochybně je třeba umožnit hospodářskou soutěž, zároveň je však nezbytné zabránit, aby ji ovládly mocenské skupiny největších podnikatelů. Proto stát musí zavést jasná pravidla a dohlížet na jejich dodržování. „Jde o to, aby cenový mechanismus, na kterém stojí ekonomické vztahy, mohl využívat každý z občanů. Jediný ekonomický řád, ve kterém to je možné, je dokonalá soutěž. Tu bude možné realizovat pouze v případě, když se všem účastníkům trhu vezme možnost měnit během soutěže pravidla.“

Právě myšlenka „dokonalé soutěže“ dává tržnímu hospodářství sociální rozměr. Pokud se odstraní bariéry v přístupu na trh a žádný z účastníků soutěže nebude mít výhody vůči ostatním, pak dostane každý stejnou možnost, aby vydělal, kolik potřebuje, a žil důstojný život. Nepřekvapí, že Eucken považoval za zbytečné jakékoli sociální dávky s výjimkou podpory v nezaměstnanosti. Dávky ani fakticky nebudou potřeba.

Marxovi vstup zakázán

Tuzemská transformace plánovaného hospodářství se od německého případu liší tím, že se nesnažila o dokonalou soutěž. Leccos přitom bylo podobné. Reformátoři rychle zavedli směnitelnost koruny a bez otálení začali privatizovat. Nikdo však nezabránil silným koncernům měnit pravidla trhu podle svých potřeb. Koncerny zprvu nepozorovaně a od nástupu vlády Miloše Zemana stále viditelněji začaly požadovat výhody od státu. Nejobvyklejším zásahem do soutěže bylo rozdělování dotací a tzv. investičních pobídek, tedy daňových úlev. Podpory nabyly řádově na objemu po vstupu do Evropské unie a vynesly do čela státu přeborníky z oboru zemědělských dotací. Od té doby velké firmy svůj podíl na dotacích zvětšují, a dokonce mají nárok na zvláštní zacházení. Stačilo přijít s argumentem, zděděným z dob plánovaného hospodářství, že je třeba zajistit produkci masa, a do velkokapacitních drůbežáren či vepřínů proudí miliardy.

Exemplárním porušením principů soutěže bylo zavedení pokladen EET, které mělo jediný účel: znovu spoutat energii tuzemských podnikatelů a podřídit ji dohledu státní byrokracie. Jeden z vítězů transformace bez pravidel Andrej Babiš posléze dokončil okruh od plánovaného hospodářství k tržnímu a zase zpátky. Stal se premiérem a přinutil stát, aby se přizpůsobil plánovacím mechanismům holdingu Agrofert. Česko trvá na mohutné podpoře pěstování řepky jen z toho důvodu, že Babišův podnik má jedinou kapacitu na výrobu řepkové nafty. Účelem je ždímání výnosů se zaostávajících podniků.     

Tuzemské hospodářství si žádá novou transformaci, třeba právě podle Euckenova modelu. Nutno však připomenout, že už i Němci zapomínají na užitek, který jim plyne z učení Freiburské školy. Předsedkyně tamní sociálnědemokratické strany (SPD) Andrea Nahlesová doporučuje převzít naopak východoněmecký model, například při budování poliklinik a mateřských škol, její kolegové zase tvrdí, že by bylo správné obnovit úspěšné státní podniky z doby před pádem Berlínské zdi. „Opět se ozývají legendy o skvělé ekonomice NDR, která byla Treuhandem plánovitě zničena,“ postěžoval si stranický kolega Nahlesové Rolf Schwantz, který byl dřív vládním pověřencem pro východní spolkové země.

Nostalgie po socialismu nezapustila hlubší kořeny tam, kde privatizace slavila úspěch. To se prokázalo při loňských oslavách dvoustého výročí narození Karla Marxe. Do jeho západoněmeckého rodiště Trevíru (Trieru) to přineslo pohromu v podobě sochy v nadživotní velikosti, kterou tam umístili Číňané. O stejný manévr se vyslanci říše středu pokoušeli v Jeně, kde Marx roku 1841 promoval. Neuspěli. Zkrachoval i pokus místních radních vystavit v univerzitní aule Marxovu bystu, kterou tam původně instalovali komunisté, ovšem po pádu režimu byla odklizena. Akademici Marxe nestrpí ani dnes, namísto toho se přihlásili k Walteru Euckenovi a každým druhým rokem udělují nadějným ekonomům cenu nesoucí jeho jméno. Není to jenom tím, že se Eucken roku 1891 v Jeně narodil; jeho učení se v ní osvědčilo i čtyřicet let po jeho předčasné smrti.