ROZHOVOR

„Karanténa zhoršila duševní zdraví Čechů, sebevražedné myšlenky zesílily“

ROZHOVOR
„Karanténa zhoršila duševní zdraví Čechů, sebevražedné myšlenky zesílily“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V Česku ročně spáchá sebevraždu zhruba třináct set lidí. Sebevraždy jsou druhým nejčastějším důvodem úmrtí mezi lidi od 15 do 24 let, především ve spojení s duševní chorobou. Denně si na život sáhne tři až pět Čechů. „Troufám si odhadovat, že tato zátěžová situace, která byla pro celou zemi bezprecedentní, ještě bude mít velké dopady na psychiku obyvatelstva, nejen dětí,“ říká pro Echo Kateřina Lišková z Linky bezpečí, která nabízí pomoc mladým lidem.

Studie americké nadace Well Being Trust ve spolupráci s dalšími odborníky tvrdí, že kvůli psychickým problémům spojených s karanténou může v následujících letech spáchat sebevraždu až 75 tisíc Američanů. Zhoršilo se podle vás díky opatřením mentální zdraví mladší generace i u nás?

Nejsem žádný specialista na Spojené státy, ale chápu nastalé obavy. To, co já mohu sledovat za 20 let zkušeností na Lince v prožívání dětí, tak rozhodně u nás v Česku se psychické problémy kontinuálně navyšují. Dříve s námi takto často problémy psychického druhu děti neprobíraly. Troufám si odhadovat, že tato zátěžová situace, která byla pro celou zemi bezprecedentní, bude mít velké dopady na psychiku obyvatelstva, nejen dětí. Ono nejde jen o pocit osamění a odloučení, ale také o socioekonomickou situaci mnohých rodin, která se jednoznačně v posledních měsících zhoršila. A další to ještě zasáhne s krizí, která přijde – snížení příjmů, ztráta zaměstnání atd. Tyto dopady se pak dostávají i k dětem, protože se zhorší postavení celé rodiny.

Nejhorší situace byla v New Yorku a tamní guvernér Andrew Cuomo prohlásil, že ve státu New York během pandemie raketově vzrostlo užívání alkoholu, návykových látek, domácího násilí, samozřejmě psychické problémy obyvatelstva atd. Zaznamenali jste něco podobného u nás?

To můžu potvrdit. Potíže v rodinných vztazích, které v souvislosti s tím, že celé rodiny zůstaly často uzavřeny na malém prostoru, jen eskalovaly. Takže třeba tam, kde rodiče měli už předtím sklony k alkoholu, se to zhoršilo. Bude také záležet na ekonomické situaci rodiny, jestli se rodiče budou vracet do práce, nebo přišli o zaměstnání. U nás na Lince o moc nestoupla problematika domácího násilí, ale předpokládám, že organizace, které se na tento problém specializují, zaznamenaly také jistý nárůst. Téma, které se u nás ale častěji řešilo, bylo týrání dětí. Jednoduše kvůli tomu, že rodiny ze dne na den ztratily běžné principy, jak se odreagovat. Ať už to je pro děti kontakt s vrstevníky ve škole a mimo ni, kroužky, nebo u dospělých koníčky a přátelé, nic z toho najednou nebylo a neexistovala možnost, jak se odventilovat. A to nakumulované napětí se pak jen vygradovalo a někdy i přerostlo v ubližování dětem.

A nepomohly dětem v úniku z každodenní reality karantény třeba právě moderní technologie?

Částečně si myslím, že běžný kontakt technologie samozřejmě nahrazovaly, ale spousta dětí mluvila o sociálním odloučení. Vlastně si díky lockdownu mohli sáhnout na to, že technologie nejsou schopny nahradit kontakt s kamarády.

A co se týče obav z koronaviru? Bála se mladší generace třeba toho, že nakazí prarodiče?

Samozřejmě. My jsme se i předtím setkávali s tématem, že děti mají strach z toho, že mají nějakou nemoc, nebo někoho nakazili, ale teď nám dané téma, v souvislosti s covid-19, vzrostlo desetinásobně. S tím, že se třeba hodně bály hospitalizace, protože to by pro ně byl další šok, že by najednou zůstaly bez rodičů někde zavření. A kromě obavy z případné nákazy příbuzných se na nás také obracely děti z rodiny, kde úmrtí v souvislosti s koronavirem nastalo a nevěděly, jak se s traumatem ze ztráty blízké osoby vyrovnat.

Školáci u nás dlouhé měsíce netušili, jak budou vypadat maturity, přijímací zkoušky na VŠ atd. Reflektovalo se u vás i tohle téma?

Děti tohle téma s námi řešily hodně a nastalá nejistota vůbec nepomáhala jejich psychickému zdraví. Řešily, jak to bude, jak to nebude. Ohledně maturit cítí nespravedlnost, když si na internetu mohli přečíst, že na sousedním Slovensku se maturity ruší, ale u nás budou. Ta nejistota a strach z maturity byl hodně silný. I za normálního provozu je to pro děti hodně zatěžující období, protože řešíte obavy z neúspěchu, obavy ze zklamání rodičů, tlak na výkon, takže se během té doby zvyšuje u některých např. sebepoškozování, kterým si děti ten tlak ventilují. A všechno tohle teď bylo náročnější.

Podle ministerstva zdravotnictví je sebevražda u nás dokonce druhá nejčastější příčina úmrtí u lidí do 24 let. Proč tomu tak je podle vás?

Mimo jiné proto, že neodhadnou míru rizika, která s pokusem o sebevraždu souvisí a pak to jsou dokonané pokusy. To je jedna věc. Dál si myslím, že to je v naší společnosti tabuizované téma, na které se moc nepoukazuje. Ono to má na jednu stranu výhody, protože to tím pádem není návodné a nerozšíří se ta myšlenka tolik mezi lidi, ale na druhou stranu se málo dělá pro prevenci proti sebevraždám. A téma nejen sebevraždy, ale psychických problémů u dětí je značně bagatelizované. Prostě se řekne – Jo, tady nějaká puberťačka, to je jenom demonstrativní – ale ona si pak může skutečně zkusit sáhnout na život. Třeba rozchodové situace u mladých lidí, tam si každý řekne něco ve stylu – No tak každý byl někdy zamilovaný a pak se rozešel, to ji přejde. Dospělí mají tendence tohle hodně zlehčovat a pro děti to přitom je období, kdy vidí věci černobíle a nemají zkušenost s tím, že i rozchod se dá přežít, přijde další příležitost atd. Tohle jsou pro nás hodně rizikové situace, protože v hovorech ohledně rozchodu pak často navazují myšlenky na sebevraždu a proklamace typu – Už tady nechci být, chci uniknout z téhle situace, která je pro mě těžká a nedokážu ji unést.

Už jste zmiňovala rozchody. Jaké další případy jsou časté v případě sebevražedných myšlenek u mladých lidí?

Bývají to psychická onemocnění, která jsou v naší společnosti dosti stigmatizovaná. V tom smyslu, že když třeba chcete jít na psychiatrii, hned se na vás dívají jako na blázna, kterého zavřou do léčebny, tak si pro tu pomoc radši nejdete, ale trápíte se v depresivních stavech, které mají často přidružené v sobě sebevražedné jednání. Od našich klientů slýcháme, že když si jdou rodičům říct o to, že by potřebovaly psychologickou, nebo psychiatrickou péči, jsou odmítnuté. Se zlomenou nohou je rodiče vezmou na chirurgii, ale s duševní nemocí mají blok je vzít na psychiatrii a radši dítě nechají dál nemocné. Bohužel je pak ta nemoc může přivést až k sebevraždě. Někdy jsou také u dětí sebevražedné myšlenky únik z traumatizujících situací. Velmi často u nás o sebevražedných tendencích mluví děti, které zažily těžké trauma. Např. byly zneužívány, byly obětí šikany, jsou oběti znásilnění. Je velmi důležité takový zážitek dobře zpracovat, aby si mladý člověk v sobě nenesl důsledky dál do života. Pro mnohé lidi je však těžké si pro pomoc přijít, protože by pak museli otevřít to svoje trauma.

Podle vašich statistik od začátku karantény oproti minulým rokům vzrostl počet nahlášených případů sebevražedných myšlenek, nebo pokusů o ně zhruba o 50 %. Jaké k tomu byly důvody? Proměnily se s karanténou?

Myslím si, že je tam obojí. Karanténa měla také svůj vliv, protože mladí lidé, kteří mají určité onemocnění, si v době pandemie nemohli dojít pro následnou péči, jelikož se zhoršila její dostupnost. Jim se pak ty myšlenky prohlubovaly, měli je častěji a neměli po ruce svého psychiatra/psychologa, který by jim mohl pomoci. A tak se pak obraceli i častěji na nás. Mohli jsme jim pomoci s těmi myšlenkami nějak být, nějak je v rozhovoru rozvolnit, odventiloval je.

Jaké jsou nejčastější způsoby pokusu o sebevraždu?

Nerada bych byla návodná. Setkáváme se s polykáním léků, předávkováním alkoholem, skokem pod metro či vlak, podřezáním.

Linka bezpečí má obrovský převis lidí, kteří se k vám jednoznačně nedovolají. A i vy sama jste pracovala jako operátorka, jaký je to vlastně pocit, když víte, že nedokážete pomoci všem, i když byste chtěla?

Je to náročné. Musíme vycházet z toho, že nedokážeme pomoci všem. Už jenom z toho důvodu, že se k nám všichni nedovolají, takže se musíte oprostit od představy, že dokážete zachránit celý svět. Nezachráníte. Důležité ale dělat maximum v tom kontaktu s lidmi, ve kterém jsem. Tam se snažíte dělat, co se dá. To je mimochodem jedna z věcí, které se coby linkař musíte naučit co nejdříve. Nejvíce toho odpracujete tady a teď, v rozmezí několika minut v rámci jednoho hovoru. Na krizové lince nemáte možnost kontinuální práce s člověkem. Vždycky totiž pak záleží jen na klientovi, jestli se vám ozve. Linkařina je proto náročná ještě v jedné věci – nemáte téměř žádnou zpětnou vazbu. Nevíte, jak se ten příběh vyvíjí dál. Vy na něčem s klientem pracujete, rozloučíte se, ale pak nevíte, co si s tím počne dál. Jestli skutečně udělá to, na čem jste se domluvili atd. Některé děti nám zpátky zavolají, někdy děkují, někdy se vám ozvou třeba i lidé až po dvou letech s poděkováním, že jste jim fakt pomohli a zachránili život a že bez nás už by tu nebyli. Tohle jsou situace, díky kterým vám dává smysl a sílu naši práci dělat dál.

Zmiňovala jste, že se u nás není dostatečná prevence a informovanost ohledně problému sebevražd. Jak by se tohle podle vás mělo řešit?

My, jako Linka bezpečí, se kloníme k tomu nemluvit čistě o sebevraždách, protože to skutečně může být návodné pro některé lidi. Takže tohle my úplně nepodporujeme poukazovat na sebevraždy, ale co nám přijde důležité je fungovat preventivně a zabraňovat tomu, aby se lidé vůbec dostali do tohoto bodu. Tady přichází pak na scénu prevence duševních onemocnění, jejichž důsledkem už pak často sebevražda fakticky je. A tak my musíme řešit jejich příčiny. To znamená nebagatelizovat prožívání lidí. Když se někdo necítí dobře, měl by si jít promluvit s odborníkem, popř. se nechat léčit, nebo chodit na terapii, která mu pomůže atd. Tohle nám přijde důležité. Že je normální jít si říct o pomoc. Když mě bolí v krku, taky půjdu k doktorovi a divné mi to není, ale když se cítím blbě, nemám na nic náladu, tak to má být najednou divné jít s tímhle problémem k doktorovi? Ale přece i tohle je v pořádku.

Většině ze zhruba 1300 sebevražd, co se u nás ročně stanou, by se dalo podle vás předejít včasnou prevencí a léčbou?

Minimálně by mohlo pomoci, pokud by se normalizovalo to, že se řeší duševní onemocnění. Snížilo by to počet dokonaných sebevražd. Také za Linku bezpečí spolupracuji s Národním ústavem duševního zdraví, jehož jedna sekce se zaměřuje na prevenci sebevražd. V tomto týmu spolupracují lidé z různých oblastí – ministerstva dopravy, zdravotnictví z farmacie, od železnic, krizových služeb apod. Tam všude je potřeba zaměřovat preventivní kroky, aby se mohlo předcházet sebevražednému jednání. Např. vytvářet další bariéry v místech, kde lidé nejčastěji ukončují svůj život, znesnadnit přístup k lékům, které jsou k sebevražednému jednání využívané. Zaměřit se na vzdělávání pedagogů či vedoucích kroužků u dětí, aby si všímali a uměli zareagovat na změny jejich chování, destigmatizovat psychiatrickou péči. Tato spolupráce je velmi důležitá, protože problematiku sebevražd je potřeba nahlížet komplexně.

14. června 2020