Američané zbrojí. Není tím myšlena americká vláda, ale běžný americký občan, který se rozhodl, že koronavirová epidemie je ten správný moment, kdy si pořídit první zbraň, popřípadě ve velkém doplnit munici. Po první vlně zběsilého nakupování, které kopírovalo celosvětový trend, tedy fronty v supermarketech, bitky o toaletní papír a podobně, v druhé vlně Američané oblehli obchody se zbraněmi. Mohlo by to vypadat jako americká obsese, kuriozita z druhé půlky planety. Přece jenom to něco hlubšího vypovídá o roli státu a důvěře občanů v něj.

Fronty před americkými obchody se zbraněmi se táhly kolem několika bloků, on-line prodejce munice Ammo.com hlásil nárůst tržeb o 68 % oproti minulému týdnu. V Severní Karolíně prodej zbraní a munice vyskočil o 179 %, v Georgii o 169 %. Historický nárůst prodejů zbraní hlásí i New York, Kalifornie a stát Washington, všechno bašty liberální Ameriky, která je proti zbraním, zároveň jsou to však epicentra americké koronavirové epidemie.

Podle zpráv amerických médií nákup zbraní pohání obezřetnost až strach. Někteří se rozhodli koupit si pistoli poté, co viděli scény bitek ze supermarketů. Jiní se bojí, že selže zásobování, vypukne rabování a budou muset chránit své rodiny. Další, že vláda krize využije k větší regulaci zbraní, a chtějí se tedy předzásobit. Jedni z prvních, kteří začali v Kalifornii zbrojit, byli lidé asijského původu. Báli se, že fakt, že nemoc přišla z Číny, by se mohl obrátit proti nim a vést k rasovým nepokojům.

Hlavní roli v tom všem však nejspíše hraje vrozený individualismus americké společnosti. Již od dob Divokého západu jsou Američané zvyklí, že může nastat situace, kdy se budou muset postarat sami o sebe. Řada z nich se tak připravuje na totální selhání státu.

Právě role státu se nejspíše stane jednou z nejdiskutovanějších kauz nynější krize a již nyní začíná boj o to, jak stát bude vypadat, až tohle všechno skončí.

Magazín The Atlantic vydal článek s názvem „Během epidemie nejsou žádní libertariáni“, ve kterém poukazoval na fakt, že velká krize typu světové pandemie potřebuje velký, silný a centralizovaný stát, jenž dokáže efektivně řídit pomoc, ať už zdravotnickou, nebo hospodářskou. Představa, že volný trh vyřeší epidemiologickou krizi, je podle něj naprosto scestná.

Na to odpověděl magazín Reason, hlavní libertariánská publikace v USA, článkem s názvem „Naopak v pandemii jsou pouze libertariáni“. V době krize se vyjeví, že řada vládních nařízení a regulací je naprosto scestná, otravná, či dokonce škodlivá. Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) tak udělil výjimku pro nové sady testů na koronavirus, které by musely za normálních okolností projít zdlouhavým procesem schvalování. Úřad pro bezpečnost v dopravě (TSA), který má na starost kontrolu cestujících na letištích, zase povolil nadlimitní převážení dezinfekcí v kabině. Stát Massachusetts vyhlásil, že bude akceptovat lékařské licence vydané i mimo stát.

Navíc jsou to právě soukromé firmy, které udržují i společnost uzavřenou v karanténě a činí izolaci snesitelnější. Bez rozvážkových služeb, streamování filmů, videohovorů a dalších vymožeností by dávno selhala i ta část ekonomiky schopná fungovat v době karantény. Všechno díky soukromým firmám.

Pro příklady zbytečných regulací a selhání státu však nemusíme jezdit do daleké Ameriky. I Česko má své příklady naprostého selhání. Například rozhodnutí, že veškeré nákupy respirátorů a dalších ochranných pomůcek má organizovat pouze ministerstvo zdravotnictví, nejspíše zničilo trh a stojí alespoň částečně za nynějšími nedostatky. Roušky si zase celá republika musela ušít sama. Ještěže tu máme rozvážkové služby a supermarkety, kdyby stát organizoval zásobování, nejspíše již dávno vypukl hladomor. Na zapojení do testování také čekají univerzity a Akademie věd, jejichž laboratoře přitom mohou zásadně navýšit denní počty testovaných. Byrokracie je však pomalá.

Navíc dějiny ukazují, že stát se nově nabytých pravomocí jen nerad vzdává. Nemusí jít jen o autoritářské státy. Po obou dvou světových válkách došlo k obří expanzi státu, jelikož si na to během konfliktu lidé zvykli a politici neměli velký důvod to po válce rušit. Británie se tak proměnila v podstatě v socialistický stát, který byl bolestně odbouráván až v osmdesátých letech. Čínský model je již nyní dáván za příklad. Jistě, zoufalá doba potřebuje zoufalé řešení, nesmí však zůstat permanentní. Šéf krizového štábu Roman Prymula varoval, že hranice by mohly zůstat zavřené až dva roky. Nad tím zůstává rozum stát. Státy jako Čína, Tchaj-wan, Singapur a Jižní Korea, které mají již nejhorší za sebou, se úplně neuzavírají světu, ale pilně testují všechny příchozí. Represe nemusí být jediným způsobem boje proti koronaviru. Prymulovo prohlášení je prvním signálem, že stát se nemusí jen tak vzdát nově nabytých pravomocí.

Nikdo nepopírá, že k zvládnutí velké krize je potřeba koordinace na nejvyšší státní úrovni. Jenže současné státy ukazují, že jejich přebujelost a tendence vše mikromanagovat je spíše na škodu. Tam, kde stát může nahradit někdo jiný, to téměř jistě zvládne líp. Znovu příklad z USA. Federální vláda reakci na epidemii zaspala a museli jí nahradit guvernéři. Kvůli tomu se na Trumpovu administrativu snesla vlna kritiky, jenže takto byl systém od začátku zamýšlen. Místní guvernér je mnohem vhodnější osoba k zvládnutí situace na lokální úrovni než těžkopádná centrální vláda. Američané věří, že právo nosit zbraň je pojistkou proti porušování všech ostatních práv. Možná mají pravdu.