v bublině

Den vítězství s nevychovanou klobásou

v bublině
Den vítězství s nevychovanou klobásou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Minulý týden byl v bublině spíš klidný, asi se na tom podepsala kombinace prodloužených víkendů a zvýšená biometeorologická zátěž. Nebo se podepsala na mně a zabránila mi vnímat přes vrstvu mžitek dramatický potenciál probíhající virtuální debaty. Bylo výročí konce války, většina Evropy si ho připomínala 8. května, agilní (i když asi ne výrazně početná) slavjanofilská sekce tuzemského Facebooku to ale rozjela tradičně o den později, na Děň Pobědy. Jeden skoro zamáčkl nostalgickou slzu, když si přečetl status známého „mediálního analytika“ pohybujícího se na trajektorii KSČ, KSČM, ČSSD, Parlamentní listy, který natěšeně oznamoval: „Právě teď. Přehlídka na Pěrvom kanale. Letouny nebudou kvůli nízké oblačnosti nad Moskvou.“ S těmi letadly je to tedy trochu otrava. Co se stalo s hezkou sovětskou/ruskou tradicí rozhánění mraků v zájmu uspokojivého průběhu přehlídky? Kam ten svět spěje? Kladu si tu otázku čím dál častěji – asi symptom přibývajících roků. Do krátké diskuse se zapojil jeden bývalý poslanec sociální demokracie hlášením: „Zrovna byl záběr na Stevena Seagala." Uvádí mě tím do stavu typického facebookového zmatení: Dělá si legraci? Nedělá a je pohledem na dávnou hvězdu akčních filmů na Rudém náměstí opravdu nadšen? Myslím samozřejmě toho exposlance. Steven Seagal si legraci nedělá nikdy, je to jedna z mála jistot, které nám v tomto rychle se měnícím, ba až tekutém světě zbyly. 

Když už jsme u těch svalovců. Předseda SPD Tomio Okamura potěšil své početné příznivce velmi svalnatou fotkou z posilovny – do půl těla, činka v ruce, bicepsy hrají. Opatřil ji slibným popiskem „A jdu na to“. Jeden škodolibý uživatel si ale dal tu práci a z toho, že stejnou fotografii Okamura použil v průběhu tří let už víckrát, dovodil, že pan předseda je už delší dobu zakletý v posilovně. Zlá slovíčka. Na druhou stranu – pokud Tomio Okamura už takovou dobu hlásí, že jde na to, a ono ohlášené „to“ ještě pořád nenastalo, je možné v tom vidět i jistou naději. Je jí potřeba. Když už jsem na jeho stránky zabrousil, prohlédl jsem si pečlivě i jeho fotogalerii z návštěvy ruské ambasády, kde se konala slavnostní recepce u příležitosti Dne vítězství. Řada snímků v zásadě obdobných, jen aktéři se mění – Tomio Okamura s kýmsi rozmlouvá, partner v rozhovoru mu visí na rtech. Taky bych visel, to si jeden prostě nepomůže. 

Mnohokrát sdílený byl rozhovor s ministrem kultury Antonínem Staňkem pro Aktuálně.cz. Není divu, je to velice svěží próza. Pozoruhodná nejenom obsahem ministrova poselství (Jsem dobrý ministr. Všichni mě mají rádi.), ale i jeho stylistickým ztvárněním – od ministra právě kultury bychom také neměli čekat nic méně. Zvlášť intenzivního ohlasu se dočkala pasáž, v níž ministr beznadějně plete dohromady Jízdárnu Pražského hradu, Obrazárnu tamtéž, Šternberský palác a návštěvnosti těch tří institucí. Ukončí ji odzbrojujícím vysvětlením: „Nevím. Nebyl jsem v tuto chvíli na Pražském hradě.“ Já bych tu falešnou skromnost odhodil, ještě pár podobně vydařených veřejných vystoupení a na tom Hradě by být mohl, v tuto chvíli, v tamtu chvíli, v jakoukoli chvíli.

Minulé pondělí se v centru Prahy demonstrovalo proti Andreji Babišovi a jeho záměrům s justicí. V následujících dnech se uživatelé do premiéra trefovali kvůli široce diskutovanému (mimo jiné i v tomto vydání Echa) paradoxu. Brojí proti nekvalitním potravinám, produkce jeho koncernu ale z tohohle hlediska představuje dno. V jednom z málo probádaných zákoutí virtuálního světa jsem našel snímek výrazného produktu Babišových Kosteleckých uzenin – klobásy jménem Goudovka větrem ošlehaná. Na etiketě konzument najde i velmi evokativní návod, jak pojídání klobásy prožívat. „Když ji nakrojíš, hned pochopíš. Všechno to začne, když ji sundáš z grilu. Kousneš. Křupne střívko a ty zacítíš jemně roztavenou goudu." Příslib větší dávky kulinářského básnění přináší odkaz na web Neolitujes.cz. Zatím jsem ho nenavštívil, jistě toho jednou olituji a trpce zacítím. Jako vašnosta pozdního středního věku totiž „zaciťuji“ čím dál výraznější pohoršení v situacích, kdy mi uzeniny začnou tykat. Trochu té úcty, masokostní moučko.