Řada knih o Janu Masarykovi, především o dosud neobjasněných okolnostech jeho smrti, je bohatší o důležitý svazek. Péčí slezského učitele Pavla Carbola dostaly knižní podobu vzpomínky Jaromíra Smutného, napsané v britském exilu a nazvané Poslední dny Jana Masaryka. Editor tomuto rukopisu z roku 1959 jeho titul ponechal i neponechal. Dílo přejmenoval na Poslední dny Jana Masaryka ve vzpomínkách Jaromíra Smutného, na obálce i v tiráži umístil (či dovolil umístit) své jméno na prvním místě, hřbet svazku se dokonce obešel bez skutečného autora, takže tam čteme jen šest slov: Pavel Carbol Poslední dny Jana Masaryka. To je pošetilé, editor má sloužit textu, ne naopak.

Vzpomínky Jaromíra Smutného (1892–1964), prvorepublikového diplomata, za druhé světové války přednosty londýnské Kanceláře prezidenta republiky, v letech 1945–1948 Benešova kancléře, od června do prosince 1948 v téže funkci kupodivu i u Gottwalda a od léta 1949 žijícího v britském exilu, už známe. Vyšly tu pod názvem Svědectví prezidentova kancléře (1996). 

V masarykovské monografii se Smutný vrací k událostem, které již zaznamenal, zde samozřejmě s důrazem na titulní postavu. Jí se věnuje natolik soustředěně, že řadu dalších jmen důležitých pro výklad dějů roku 1948 pomíjí (vedle ministrů Alexeje Čepičky, Václava Kopeckého, Zdeňka Nejedlého, Adolfa Procházky, Jaroslava Stránského, Viliama Širokého... jsou rovněž „zamlčeni“ na jedné straně Gustav Bareš, Rudolf Slánský nebo Antonín Zápotocký, na druhé straně Ivan Herben, Ferdinand Peroutka či Pavel Tigrid). Pravda, jmenuje se to Poslední dny Jana Masaryka, ne Poslední dny zbytků demokracie v Československu.

Jaromír Smutný se znal s Janem Masarykem od mládí (učinil z něho dokonce svého svatebního svědka v Paříži roku 1919, ale možná jen proto, že byl po ruce), pracovně si byli nablízku od válečných let, spojovala je věrnost Edvardu Benešovi až do konce jejich životů (Smutný v Londýně roku 1950 založil a poté vedl ústav, v jehož názvu bylo jméno druhého, respektive čtvrtého československého prezidenta); možná že Beneš vedle své manželky už nikoho tak zcela oddaného neměl. Z četby však nevyplývá, že Smutný a Masaryk si byli osobně blízcí, respektovali se, to ano, ale asi nic víc. Jednu z fazet Masarykovy osobnosti tvořil i smysl pro humor, mnohokrát projevený situačním vtipem, někdy i vulgárním. V tom si s ním Smutný (nomen omen?) sotva rozuměl, byl však všímavý a neuniklo mu, že „Masarykova vtipnost v Moskvě nepůsobila“. A neodpustil si drobnou jízlivost: „Masaryk (…) sice rozuměl, o čem se jednalo a mluvilo, a ač se domníval, že se vyjadřuje rusky, svou myšlenkovou pohotovost a vtipnost nemohl dobře uplatnit.“

Smutný sice nedovedl komplexně zodpovědět otázku, jaký člověk vlastně Masaryk byl (podaří se to někdy někomu?), ke cti mu ovšem slouží, že neusiloval o portrét idealizovaný, nerozpakoval se třeba poznamenat, že „neměl stoprocentní nadání k žádnému lidskému povolání. Jeho posláním bylo doplňovat a vyřizovat práci jiných“. Nebo: „Jan Masaryk nedovedl pracovat systematicky, nebyl organizátorem, potřeboval vždycky doplnění a pomoci. Ale jeho neocenitelný přínos v této úřední funkci byl prostě lidský.“

V úterý 24. února 1948 zašel Masaryk k prezidentovi s otázkou, má-li abdikovat, radu však nedostal. A když se za ním zavřely dveře, Beneš, věříme-li Smutnému, prohlásil: „Zaprvé bylo už pozdě, protože jistě už je s Gottwaldem dále, nežli přiznal. Zadruhé kdybych mu řekl, zůstaňte ve vládě, vymlouval by se, že chtěl odstoupit, ale zůstal proto, že já jsem to chtěl. Kdybych mu řekl, aby funkci nepřijímal, šel by ke Gottwaldovi a řekl mu, že Beneš nechce. Znám tenhle Masarykův způsob. Nemůže za to.“

A Masarykova smrt? Smutný má pochybnosti o sebevraždě. Ovšem. Jako každý. Podle editora „někdejší sovětské archivy (…) mohou leccos ukrývat“. Ale ne. Takové direktivy se přece dávaly ústně.

Pavel Carbol: Poslední dny Jana Masaryka ve vzpomínkách Jaromíra Smutného. Ve spolupráci s Ostravskou univerzitou vydalo nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec, 213 str.