Nad filmem Terrence Malicka Skrytý život

Před očima skryté tajemství

Nad filmem Terrence Malicka Skrytý život
Před očima skryté tajemství

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

O filmu Skrytý život sedmasedmdesátiletého amerického režiséra Terrence Malicka by se asi dalo říct, že je příkladem hagiografie, životopisu světce. Jeho hlavního hrdinu, nacisty popraveného rakouského rolníka Franze Jägerstättera (1907–1943) také katolická církev prohlásila za blahoslaveného, film ukazuje jeho cestu k mučednické smrti. Zařadit Malickův snímek tímhle způsobem ovšem znamená drasticky ho redukovat, při vší jeho povznášející kráse to není triumfalistický film, který by formuloval jasné poselství, vyzýval k následování. Kdo se povznese, také ztratí půdu pod nohama, a divákovi, jenž se se Skrytým životem nějak propojí, se něco takového může snadno stát.

Krása toho filmu rozhodně není bezbolestná, je v něm daleko víc otázek než odpovědí, jež, jsou-li tam vůbec nějaké, nejsou artikulovány slovy ani jasně dešifrovatelnými obrazy. Film kolem nich spíš krouží, často doslova – v pohybech kamery Jörga Widmera obtáčející herce, kteří se často výrazně pohybují, i v dialogových scénách, pohybech větví stromů a vody plynoucí v řece, v tom jaksi nestálém, dojem prchavosti navozujícím filmu jsou nehybné jenom hory a snad i hlavní hrdina. Je součástí toho pohybu a zároveň stranou něj, vnitřně „zastavený“ někde jinde. V Malickových filmech jako kdyby se tvůrce pokoušel ukazovat svět skutečně očima, na jejichž sítnici dopadají zdánlivě neuspořádané vjemy, a také vnitřním zrakem evokujícím vzpomínky a snad i sny, to vše unikající podobně jako přítomný okamžik.

Skrytý život může působit jako antiteze historického filmu, v němž autoři hledí do minulosti, již si dokázali nějak uspořádat a dívají se na ni s odstupem vědoucího. Na osudech postav ilustrují i působení dějinných sil, někdejší střety a dilemata, která mohou být analogická k těm dnešním a v každém případě jsou součástí příběhu, jenž dneškem prozatím vrcholí. Publikum, jež ke Skrytému životu přistupuje s očekáváním čehosi podobného, musí být nutně zklamáno. Malick se v tom filmu dotýká tématu dnes opět aktuálního – střetu jednotlivce s totalitním režimem. Odehrává se v době vlády nacismu, kdy došlo k zločinům, které – jak se často opakuje – nesmějí být zapomenuty. Ze Skrytého života ale není znát ambice říct k tomuhle tématu něco nového, nasvítit je nějak pronikavěji, odkrývat jeho kořeny a podobně. Nacismus byl a byl zlý, to je asi tak všechno. Malickův film nikdy nepřesahuje perspektivu jeho hrdinů, rakouských vesničanů, a ti toho v té době nemohli vidět moc, velké dějiny se odehrávaly mimo jejich zorné pole. Jistě, Skrytý život obsahuje i dlouhé scény z vězení, kde je hrdina dozorci trýzněný, ve finále jde na popravu. Jeho trýznitelé ale nejsou ukázáni jako předměty působení historických sil, nejsou ani nějak sociálně zařazeni, analyzováni. Muži v uniformách, kteří dělají zlé věci. Velí jim jakýsi Hitler, který je v úvodu filmu ukázán v působivé montáži záběrů z pověstného Triumfu vůle Leni Riefenstahlové. S tím Hitlerem se střetne Franz Jägerstätter v souboji, jehož si nacistický vůdce není vůbec vědom a jistě by mu ani nepřišel hodný zaznamenání.

Po sledování Skrytého života mi vytanula dávnější vzpomínka. Někdy na začátku devadesátých let jsem se v publiku účastnil natáčení televizního debatního pořadu, tématem byli tajní spolupracovníci StB (především jedna tehdy probíraná kauza) a způsob, jímž by na ně demokratické Československo mělo nahlížet. Samozřejmě se mluvilo i o tom, jak těžké je generalizovat, jak moc se příběhy jednotlivých agentů lišily. Do debaty vstoupil tehdejší federální ministr vnitra Ján Langoš: „Ti lidé StB podepsali přísahu a přísaha je vážná věc.“ Myslel jsem tenkrát na jeho slova, sám jsem zažil, jak nepříjemná pro mě coby studenta předrevoluční vojenské katedry byla představa, že se po mně, až jednou narukuju, bude chtít přísaha věrnosti komunistické straně a Sovětskému svazu. Revoluce mě toho dilematu ušetřila, nepředpokládám, že bych z něj vyšel zrovna slavně. Taky pro Franze Jägerstättera byla přísaha vážná věc. Nebyl to nijak politicky založený člověk, došel ale k názoru, že Hitler představuje zlo a válka, kterou rozpoutal, je nespravedlivá a zločinná, popírající Franzovu katolickou víru. Když ho povolali do armády, odmítl přísahat Hitlerovi. Nakonec byl kvůli tomu uvězněn, hrozil mu trest smrti. Neustoupil, ani když mu už po vynesení rozsudku nabízeli výměnou za podpis rychlé propuštění a službu beze zbraně u zdravotníků. Skončil na popravišti, o jeho případě se v té době vůbec nevědělo.

Pro Terrence Malicka Skrytý život představuje návrat k tradičněji vystavěnému filmu, oproti jeho třem předcházejícím snímkům měl ten poslední dokonce regulérní scénář, během natáčení se ale stejně dost improvizovalo. Digitální technologie režisérovi umožňují točit prakticky pořád, honit se za světlem (Malick prakticky nepoužívá umělé svícení), během natáčení scény měnit, točit herce během pauzy... Je pověstný tím, že svoje filmy stříhá velice dlouho, z mnoha a mnoha hodin materiálu. Skrytý život je kvůli tomu také dvojjazyčný film, němečtí herce říkají anglicky repliky ze scénáře, v improvizovaných scénách mluví němčinou, která není překládaná, mluvený projev jako kdyby se stával součástí hudby, pro účely filmu stačí emoce, již řeč vyjadřuje, není nutno znát její přesný obsah. Malick je považován za velkého lyrika, daleko víc amerického než hollywoodského, má tak manýry básníka, žije víceméně ve skrytu, s médii se vůbec nebaví, na veřejnosti prakticky nevystupuje. Vystudoval filozofii, psal disertaci o Heideggerovi, s nímž se jednou setkal. Jako režisér debutoval filmem Zapadákov (1973), smutně poetickou true story o mladém páru z amerického venkova, která na útěku před společností zabíjí. Následovaly Nebeské dny (1979), jeden z nejkrásnějších filmů té doby, obrazově úchvatný archetypální příběh lásky a zrady, touhy po dosažení ráje a potřeby ho zničit. Dalších dvacet let Malick nenatočil vůbec nic, vrátil se válečným dramatem Tenká červená linie a filmem Nový svět, opět velmi lyrizujícím zpracováním příběhu prvních osadníků v Americe a indiánské princezny Pocahontas. V následujícím Stromu života se pokusil spojit reflexi vlastního života, příběhu svého dětství a dospívání, s historií světa. Vrcholně „malickovský“ film plný filozofujících vnitřních hlasů, krásných obrazů a klasické hudby nebyl univerzálně přijat (nemálo diváků je na režisérův film alergických), snímek ale zvítězil na festivalu v Cannes. Další tři Malickova díla rovněž vycházela z tvůrcovy biografie, byla ale natolik osobní a nedějová, že se od Malicka začali odvracet i jeho skalní příznivci. Skrytý život tedy znamená nějakou korekci kurzu a taky změnu prostředí – je to první Malickův film natočený v Evropě, s místními herci i štábem.

Franz a jeho manželka Fani (Valerie Pachlerová) žili idylický život na idylickém místě, z toho ráje ale nezbylo nic. - Foot: Fox Searchlight

Původně se měl jmenovat Radegund, podle vesnice, v níž se odehrává. Zpočátku je líčena jako idylické až rajské místo, kde Franz a jeho manželka Fani (Valerie Pachnerová) vychovávají dvě holčičky, velice se milují. Pak ale i do jejich odlehlého domova dospějí dějiny, Rakousko je připojeno k Německu, starosta se přidá k nacistům a většina Radegundských jde s ním nebo se přikrčí a mlčí, jenom Franz udělá svoje rozhodnutí a netají se s ním. Pro rodinu to znamená konec života, jak ho znala. Otec časem odchází do vězení, Fani a děti jsou ostatními ostrakizovány, manželka se musí o hospodářství starat sama (při všem lyrismu Malick také ukáže, jak strašně vysilující taková práce byla). Franz je převezen do horšího vězení, kde ho dozorci všelijak mučí a kde se také sblíží s některými spoluvězni. Nakonec ho popraví a Fani s dětmi zůstane sama (skutečná Fani se dožila stovky, ostrakizace ze strany ostatních prý polevila až v devadesátých letech).

Poslední dobou se často probírá cena lidského života, cena za to, jaké rozhodnutí člověk nebo společnost udělá. Franz Jägerstätter a jeho rodina zaplatili všechno, aby získali... co přesně? Zabitý vesničan nijak neovlivnil běh dějin, nezpůsobil nacistům žádnou škodu, nezasadil jim ránu, kterou by dokázali vnímat. A vlastně o to ani neusiloval. Jen jim nechtěl přísahat. Tady je ale účetnický pohled ve smyslu dokázal versus ztratil nepřípadný. Malick Franze nijak neinterpretuje, nenechá ho obsáhle vysvětlovat svou motivaci, neukazuje jeho anamnézu, formativní vlivy. Ukazuje Franze jako mysterium, součást mysteria širšího. Stejného tajemství, jaké se skrývá za obrazem hor, kytek na úbočí, stahujících se mračen... Herci po natáčení vzpomínali na Malickovy specifické metody, termíny, instrukce. Rád je prý pobízel, aby se –„zvermeerovali“, postavili se do světla způsobem, který v nich cosi odhaluje, nějak jejich podobu povyšuje. Franz Jägerstätter a jeho žena možná ve skutečném životě udělali cosi podobného, svět kolem nich se propadal do temnot a oni si našli svůj proužek světla a „zvermeerovali“ se v něm.

15. května 2020