Doba má prý tep a je na něm prý dobré držet prst. Pokud by jeden dnes měl takové spády, je tu snadná pomoc – pustit si na Netflixu tzv. komediální speciál Davea Chapella, jedné z největších hvězd amerického stand-upu. Umělcův comeback je v médiích za oceánem intenzivně diskutovaný, v recenzích a komentářích pokrokářských autorů je cítit zvláštní druh zuřivosti – té, která je vyhrazena renegátům, těm nejhorším zástupcům lidského druhu. Není na tom nic nového. Za starých dobrých časů nic nerozčílilo poctivého stalinistu víc než projev odpadnutí od pravé víry, trockistické úchylkářství nebo něco ještě horšího (jasně, vím, že to je nepřípadné srovnání – no a co?). Chapelle by přece měl být „jejich“, má pro to nejlepší předpoklady. Dlouholetý miláček sofistikovanějšího publika. Černoch. Pochopitelně antirasista. Navíc ještě konvertita k islámu. Takový nemůže zklamat. No a stalo se.

V nové show Sticks and Stones Chapelle se samozřejmou lehkostí bourá různé posvátné krávy, mimo jiné taky kampaň MeToo, jeden z jejích prominentních terčů – komik Louis CK – podle něho „zahynul při strašném masturbačním incidentu“. S podobnou neúctou pojednává i dětské oběti údajného zneužívání ze strany Michaela Jacksona, „abecední lidi“ (LGBT) a podobně. Ta show není politická, neprezentuje se v ní „humornou formou“ (jak strašně tenhle výraz zní) nějaká konzistentní ideologie. Není ani zrovna vyrovnaná, jak už to tak bývá, člověk se při jejím sledování nesměje nonstop (některé pasáže také předpokládají zorientovanost v amerických reáliích). Když to ale Chapellovi vyjde, zažije bránice docela velký nápor. A vytvořit a načasovat pointu Dave Chapelle skutečně umí. Však je taky hvězda, dosáhl statusu, v němž ho ideologicky motivovaná kritika neohrozí a globální firma mu za jeden komediální speciál platí dvacet milionů dolarů. A takhle zajištěný člověk ještě má tu drzost stěžovat si, jak to v dnešní době mají celebrity těžké, stěžují si pokrokářští kritici. Tím mimo jiné vyjadřují velmi zvláštní představu o tom, jak by měla „správná“ legrace vypadat. Měla by být „pravdivá“, u komika by se nedalo předpokládat, že na pódiu taky hraje, naopak by se tam měl vyzpovídat ze svých nejvnitřnějších hnutí, obnažit se a přidat k tomu pár fórů. A samozřejmě řešit tím správným způsobem politiku, střílet do schválených terčů, respektovat převládající konvenci. Chapelle ale ještě humor, grotesku chápe jako úlevu od konvence, prostor, kde se smí všechno, kde se třeba ty konvence zesměšňují takovým způsobem, až to pro diváka, který ty konvence v běžném životě dodržuje, může být katarzní. Směje se zhluboka a zároveň se upřímně diví, čemu se to vlastně směje.

Chapelle prý ztrácí kontakt s dobou, stává se z něho anachronismus – v očích části mediálního a akademického establishmentu přesvědčeného, že jako správná avantgarda je před zaostalými masami, které ji ovšem jednoho dne doženou, vystoupají na její úroveň. Netuším ale, o co by soudobí pokrokáři chtěli tuhle jistotu opřít, kdo je anachronický, nejspíš ukáže až... čas. Navíc Chapelle a jemu podobní ten establishment upozorňují, že je právě establishmentem, nositelem moci. Ne skupinou ponižovaných lidí někde dole, která se ve střetu s daleko mocnějším protivníkem domáhá svých práv.

Málokdo je nadšený, když ho někdo jiný účinným způsobem zesměšní. V těch možná odcházejících strašných časech patřilo k dobrému tónu v takové situaci zmobilizovat svoje pokrytectví, škrobeně se uchechtnout a říct něco ve smyslu „To se povedlo, to oceňuju, mám totiž velmi vyvinutý smysl pro humor a žádnou legraci nezkazím“ a jít se pak vyvztekat do  míst, kde na člověka nebude vidět. Pokroková strategie, jak se se zesměšněním vyrovnat, je jaksi upřímnější: Ze mě si nikdo dělat legraci nebude! Kdo zesměšňuje mě, zesměšňuje všechny trpící tohoto světa a všechno, co je na něm dobré a posvátné, smát se mně je smích nad tím nejlepším z lidství, a proto z principu nelidské. Vysmíváš-li se mně, směješ se s Hitlerem. Člověku by se po tom pokrytectví hned zastesklo.

Dave Chapelle: Sticks and Stones. Netflix, 2019.