Nejnenáviděnější politik současné Británie je zřejmě sir Oliver Letwin. Tento exkonzervativec, vyhozený ze strany poté, co sabotoval vyjednávací pozici Borise Johnsona, když hlasoval pro zákon zakazující brexit bez dohody (Bennův zákon), má za sebou politickou kariéru skládající se z jednoho průšvihu za druhým. Jako mladý poradce Margaret Thatcherové byl hlavním architektem reformy lokálních daní, jež vyústila v masové nepokoje a byla jednou z hlavních příčin pádu Železné lady. Dále se zapletl do skandálu ohledně poslaneckých náhrad, byl nachytán, jak tajné vládní dokumenty hází do koše na ulici – místo toho, aby se jich zbavil řádnou cestou. Svůj talent pro šíření chaosu demonstroval i během brexitové ságy, kdy vytrvale házel premiérce Therese Mayové klacky pod nohy maskované jako pomoc. Nyní stejný trik zopakoval s novou dohodou vyjednanou Johnsonem. Minulá sobota měla být rozhodujícím okamžikem brexitu. Vládě se zřejmě podařilo poskládat těsnou většinu pro dohodu, nadšení sílilo, jenže pak udeřil Letwin se svým dodatkem.

Letwinův pozměňovací návrh podmiňoval schválení dohody přijetím prováděcí legislativy. Pokud by byl přijat, což se také stalo, znamenalo to, že dohoda nemohla být v sobotu formálně schválena a Johnson musel na základě Bennova zákona požádat o odklad brexitu. Letwin tvrdil, že tím vládě pomáhá, neboť jí poskytuje dostatek času pro zavedení prováděcí legislativy. Chtěl tím také torpédovat údajné snahy euroskeptiků o brexit bez dohody. Obával se, že by mohli hlasovat pro „rozvodovou smlouvu“, aby obešli Bennův zákon, ale následně potopit prováděcí zákony.

Vzhledem k tomu, že vláda byla Letwinovým dodatkem zděšena a zarputilí brexitáři se dušovali, že sabotáž na poslední chvíli nechystají, pravý důvod pro pozměňovací návrh byl zřejmě někde jinde. Letwinovi dodatek pomohl sepsat lord Pannick, špičkový právník a jeden z čelných zastánců setrvání Británie v EU. Právě lord Pannick vedl žalobu, která vyústila ve zrušení odročení parlamentu a ponížení vlády před Nejvyšším soudem. Přijetí dodatku taktéž na Twitteru oslavovala jediná poslankyně za britské Zelené a arciodpůrkyně brexitu Caroline Lucasová. Tito lidé rozhodně nemají na mysli Johnsonovo dobro.

Ve skutečnosti je Letwinův dodatek posledním zoufalým pokusem odpůrců brexitu o zvrácení výsledku referenda. Bennův zákon měl za úkol sabotovat Johnsonovu vyjednávací pozici a docílit odložení brexitu, neboť nikdo nepředpokládal, že se premiérovi podaří vyjednat novou dohodu. Letwinův dodatek je tak v podstatě pouze rozšířením Bennova zákona o pasáž, že premiér musí prodloužit negociace za každou cenu.

Johnson se naplnění litery Bennova zákona zhostil s krajní nechutí. Do Bruselu odeslal nepodepsaný dopis žádající o odklad rozhodného data, podepsaný dopis tvrdící, že tak činí proti své vůli, a dopis britského velvyslance při EU vysvětlující celou problematiku. Johnsonovi odpůrci nevěděli, zda se radovat, že donutili premiéra poslat ponižující dopis odporující jeho slibu, nebo se rozčilovat nad odesláním i druhého dopisu a hnát Johnsona k soudu.

Škodlivost Letwinova dodatku ukázaly nadcházející dny. Důvod, proč vláda nejdřív chtěla hlasovat o smlouvě a až poté o průvodních zákonech, je ten, že zákony se jednodušeji upravují pomocí pozměňovacích návrhů. Kdyby se podařilo protlačit dohodu v původní podobě, byl by velký tlak na poslance nezasahovat do průvodní legislativy a ta by lehce proplula. Nyní se nejdřív musí schválit průvodní legislativa. Na stole jsou dva pro Johnsona nebezpečné dodatky. První nařizuje vládě přijmout celní unii s EU. Druhý zase vyvolává druhé referendum. První je pro vládu nebezpečnější, neboť má šanci být přijat. Oba by dohodu potopily, protože v tom případě by pro ni nehlasovalo euroskeptické křídlo konzervativců. Vláda ohlásila, že pokud jeden z těchto dodatků projde, zákon i dohodu stáhne a parlament o nich nebude hlasovat vůbec. V tom případě lze očekávat další posunutí vyjednávacího období, anebo „no deal“, pokud by EU nesouhlasila.

Pokud se vládě podaří odrazit všechny nepřátelské pozměňovací návrhy, má dostatek hlasů ke schválení zákonů i dohody a Británie odejde z EU podle plánu 31. října. 

Snahy brexitových odpůrců v parlamentu podpořila velká demonstrace proti brexitu před parlamentem. Podle organizátorů vyšlo do ulic Londýna milion lidí. Toto číslo je potřeba brát s velkou mírou skepticismu, odhady předchozích protibrexitových demonstrací byly silně přestřelené. Britská média mluví opatrně o stovkách tisíc, policie pouze oznámila, že protest byl „velmi rušný“. Jisté je, že demonstrace vydávaná za vyjádření opravdové vůle Britů pouze naštvala mlčící probrexitovou polovinu. Narychlo uspořádané průzkumy společností Opinium a Survation shodně ukazují, že v hypotetickém referendu by 42 % hlasovalo pro brexit na základě Johnsonovy dohody a 42 % pro setrvání v EU. Zbytek neví.

Přes neustálé handrkování v Dolní sněmovně rozhodujícím okamžikem budou teprve parlamentní volby. Do nich jde Johnson ve velmi dobré pozici. Tlak médií, parlamentní obstrukce, demonstrace „eurohujerů“, nepříznivá soudní rozhodnutí, nepřátelský předseda sněmovny, to vše mu hraje do karet. Jako jediný vrcholový politik se snaží docílit naplnění brexitového referenda. Za to je odměněn neustále vzrůstající podporou. Už se nemusí bát ani útoku zprava, neboť šéf Brexit Party Nigel Farage podpořil odsunutí brexitu, čímž se neutralizoval. Když prohraje ve sněmovně, má velkou šanci, že vyhraje u volebních uren, může pod sebou koncentrovat 42 % brexitářů, zatímco 42 % odpůrců se rozdrolí mezi opoziční strany. I pokud dohoda projde, volby budou zásadní. V listopadu začíná dvouleté překlenovací období, během kterého by bylo jednoduché pro Británii zařadit se zpět do EU. Lze tedy očekávat, že minimálně Liberální demokraté půjdou do voleb s požadavkem druhého referenda.