Ještě den před středečním hlasováním o nedůvěře vládě, které iniciovala ODS, panovala nadstranická shoda: politici z opozice i vlády se shodovali nejen na tom, že Andrej Babiš a vláda tu schůzi přežijí, ale taky že menší vládní Česká strana sociálně demokratická zůstane s Babišem ještě dlouho, bez ohledu na vývoj v jeho kauzách, snad až do hořkých konců. ČSSD pak opravdu při hlasování brzy ráno na čtvrtek Babiše podržela. Současně ale na vedlejší scéně začalo drama, na jehož konci může za pár dní být odchod ČSSD z vlády. Nikoliv proto, že by měla problém s trestně stíhaným a už brzy asi i obžalovaným premiérem, ale že má problém s prezidentem Milošem Zemanem.

Ve věci samé má Lidový dům naprosto pravdu: pokud prezident blokuje odvolání ministra, který už z nějakého důvodu nevyhovuje ministrově straně, není to proti koaliční dohodě (ta nemá právní platnost a neváže prezidenta; měla by však lidsky vázat předsedu vlády), ale proti ústavě zřejmě ano. Kompetenční žaloba je namístě. První o ní mluvil místopředseda Ondřej Veselý, jakoby „zlý muž“ sociální demokracie, každopádně trochu odbojnější než předseda Jan Hamáček. Kompetenční žalobu by ale musel podávat za vládu její předseda. Pokud ČSSD získala dojem, že se s ní jedná jako s onucí, má právo zjistit, zda s ní jako s onucí jedná také premiér.

Ale i když Hamáček a spol. neodejdou, už to, že teď zbytek politických sil investují radši do střetu s prezidentem Zemanem, místo aby ho v uplynulých týdnech nasadili vůči Babišovi, je úplně neskutečné.

Je to z obou stran poslední fáze nezvládnutého vztahu. Přestože dnes už s výjimkou mohykánů, jako je Lubomír Zaorálek, sociální demokracii ve vyšší politice nezastupuje nikdo z těch, kdo se v roce 2003 podíleli na Zemanově prohře při prezidentské volbě, vztah mezi Zemanem a „jeho“ stranou zůstal trvale poškozen.

Už oné potupě roku 2003 předcházelo čím dál zřetelnější sebezveličení Miloše Zemana, který ještě coby premiér veřejnou diskusi neustále zaplňoval oznámeními, zda a kdy přesně odejde z politiky a komu pak asi stranu předá. Rozhodl se pro Vladimíra Špidlu, protože mezi těmi všemi nickami „má nejnižší deficit inteligence a pracovitosti“, aby ho skoro vzápětí označil za „trapnou figurku“. Na koho kdy Zeman později ukázal, ten se dřív nebo později ocitl ve straně na okraji. I ta tolik vzývaná modernizace – která také dovedla stranu tam, kde je dnes – byla na začátku spíš pokus o emancipaci na silné otcovské figuře.

Už asi 18 let je tento nezvládnutý vztah jednou ze siločar české politiky. Odehrává se ještě pořád v hlavách prezidenta a vedení ČSSD, tím pádem logicky taky v hlavách novinářů. Sociální demokracii dovedli její lídři po Jiřím Paroubkovi dál do stavu kolem pětiprocentní hranice, kdy si každý aspoň stopově zodpovědný člověk musí dělat o to, co má svěřeno, zásadní starost.

Kdyby se ČSSD příští týden náhodou skutečně rozhodla pro kolektivní demisi svých ministrů, byla by to úleva pro ni – nejstarší česká strana prostě nemá prodlévat v tak ponižujícím postavení – i pro veřejný prostor. Protože z této siločáry už se stala jen čára a ani ta čára nemá žádnou vypovídací hodnotu o tom, čím si my tady v republice žijeme.