Němci, tedy ten tým, který reprezentoval Německo, zase vypadli na mistrovství světa ze skupiny, což zarmoutilo mimo Německo – a i to je otázka – málokoho. Ani mě ne, byť já to celé prožívám už velmi chladně. S Němci, i těmi fotbalovými, jsou pořád nějaké problémy, mají takový nepříjemný sklon někoho pořád poučovat, mistrovat, ukazovat, jak se věci mají dělat, přičemž ani oni sami z těch svých receptů také nejsou nadšení, ale bojí se to přiznat. I to jejich gesto s rukou na puse působilo dosti trapně a křečovitě, jako by se do něčeho nutili, aniž by vlastně věděli, do čeho. Jsou z toho pak neurotičtí, jako je neurotické celé Německo, a na neurotické Německo není nikdo moc zvědavý, z neurotického Německa jde poněkud strach.

Přitom takhle Němci kdysi, a není to zase tak dávno, nevypadali! Byl to obvykle velmi impozantní a zdravě sebejistý tým, ano, samí Siegfriedové, ale to právě od Německa člověk očekával a také se toho dočkával. Hráli fotbal, který nějak odpovídal tomu, jakou představu o Němcích máme a čím by se Němci měli vyznačovat: byl strohý, útočný, důsledný, vytrvalý a neúprosný, k soupeřům i k sobě. Bylo to, jako když sledujete mírovou verzi představ o germánském charakteru. Tím to bylo právě zajímavé a jaksi vzrušující.

Západní Němci měli tehdy bezvadný tým, v němž zářili hráči Bayernu Mnichov: jména jako Beckenbauer, kterému se pro jeho elegantní a dokonalý styl přezdívalo Kaiser, Gerd Müller, jenž kromě toho, že měl ty masivní kotlety, uměl vyvinout svým mohutným nožním svalstvem úžasnou ekvilibristiku na malém prostoru, takže tísněn i třemi obránci dokázal zpracovat míč a téměř bez nápřahu vystřelit s obrovskou razancí na bránu. Vlasatý Paul Breitner, připomínající George Harrisona: právě Breitner při tom finále vyrovnával z penalty, kterou kopnul podobně frajersky, jako to o dva roky později provedl Antonín Panenka v Bělehradě Seppu Maierovi.

Ten měl pro mé dětství i ten mimořádný význam, že mi pomáhal překonávat jistý pocit outsiderovství, který mi byl dán. Brankářem byli a myslím, že pořád jsou, v klukovském fotbalu hoši, kteří měli jednak sklony k introverzi, a pak to byli ti, kteří si chtěli zahrát, k čemuž bylo nutné se nejdřív dohodnout. Jít do brány se totiž nikomu nechtělo, ale někdo to vzít musel. Tak jsem to bral většinou já: ne kvůli tomu, že bych byl zas tak submisivní nebo nedejbože horší útočník, ale proto, že jsem hlavně chtěl, aby se hrálo.

Utěšovalo mě však, že v bráně tehdy stáli dva takoví úžasní muži, jako byl právě tento Sepp Maier – a pak náš Ivo Viktor, Germán a Slovan. Měl jsem je rád oba stejně a žádné nacionální napětí mi do toho nevstupovalo. Když hráli naši s Němci, samozřejmě jsem fandil našim, tedy Čechům a Slovákům – nesmím zapomenout na Maďara Kolomana Gögha -, kterých byla za trenéra Vengloše v národním družstvu většina, ale Němci ve mně nevzbuzovali žádné kmenové atavismy, protože jsem si jich vážil jaksi bez ohledu na to, že momentálně hrají proti nám.

Jednou jsem ovšem silně zakolísal ve svém přirozeném fotbalovém vlastenectví: to bylo při historicky asi největším výprasku naší reprezentace právě od Němců, v roce 1986, kdy se hrála na Strahově kvalifikace na mistrovství světa v Mexiku. Prohráli jsme po zoufalém výkonu 5:1! Němci, které trénoval právě Franz Beckenbauer, nás rozdrtili potupným způsobem. Já jsem se tehdy se svým gymnaziálním kamarádem Ivošem Keillwerthem (sám byl napůl Němec ze Sokolova) dostal velmi rafinovaným trikem na stadion: převlékli jsme se za zmrzlináře, vzali jsme si na sebe bílý plášť, snad jsme si sehnali i nějaký tác či co, prostě prošli jsme branou na stadion Evžena Rošického bez lístku a díky těm plášťům jsme se dostali na hlavní tribunu hned vedle lóže.

Podíval jsem se na ni a užasl. Kromě Husáka, který už tehdy byl myslím poloslepý, tam seděl snad celý ústřední výbor KSČ, funkcionáři, ti nejvyšší aparátníci, které jsem měl poprvé a naštěstí i naposledy možnost vidět takhle zblízka. Byl tam Jakeš, který ještě ale nebyl generální, byli tam vrchní ideologové Vasil Biľak a Jan Fojtík, byl tam šéf pražské partaje Antonín Kapek a myslím, že si vzpomínám i na další, tehdy jsem ty třídní nepřátele znal, doposud bych je poznal: Josef Kempný, Josef Korčák, Peter Colotka, Alois Indra… celý ten kolaborantský spolek. Pár metrů ode mě.

A jak nám ti Němci sázeli jeden gól za druhým, upadaly ty jejich plechové, šedivé, nicméně dobře zaopatřené držky do větší a větší pochmurnosti, stahovaly se do uražené grimasy a z jejich výrazů čišelo obrovské vzteklé nasrání. Takový debakl s jejich úhlavním nepřítelem, se západními Němci! A já, jak jsem sledoval jedním okem bezmoc našeho mužstva a druhým tu popuzenost té asi nejhorší politické vrchnosti, co této zemi kdy v nových dějinách vládla, přesouval jsem své sympatie k tomu elegantnímu a bravurně hrajícímu a vypadajícímu mužstvu západních Němců, ale vlastně i k celé té zemi, kterou jsem se naučil mít rád díky fotbalu. Pořád se toho citu nemůžu tak lehce zbavit, i když to své tehdejší Německo bych podle jeho týmu nepoznal.