Ve středu 5. dubna revolučního roku 1848 začaly v Praze vycházet Národní noviny, první deník (byť jen čtyřstránkový) psaný českým jazykem. V čele redakce stanul šestadvacetiletý muž, jehož jméno už bylo známé: Karel Havlíček Borovský. Měl za sebou zdrcující literární kritiku Josefa Kajetána Tyla, ale i zkušenosti z ruského pobytu. V monografii Karel Havlíček / Portrét novináře (2013) cituje Bohumil Doležal Havlíčkova slova o politice ruského cara: „… ještě jak živ nikdo z ní nic dobrého nezakusil (...), tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a (...) komu pomáhá, o toho také již smýšlí.“ – „To se přesněji snad ani říci nedá,“ dodává Doležal, „a je přitom jedno, zda se car jmenuje zrovna Nikolaj I., J. V. Stalin, Nikita Chruščov nebo Vladimir Putin.“    

Ale zpátky do roku 1848. „Počínáme noviny tyto v době předůležité,“ oznamuje  v úvodníku šifra H. B. „Státy se boří, národy se sbírají, stejný hledá si k sobě stejného. Nikdo nemůže, leč by vševědoucností nadán byl, udati, jaký bude letos na podzim stav politický zemí evropejských.“ A dále: „Národe můj, zapomeň na dvě století hanebné poníženosti! Vyhub z paměti své upomínku na tyto nešťastné časy, kterážto upomínka jako skála dusí důvěru tvou v sebe. (...) Chtějme jen zase být důstojným národem a upřímná vůle naše brzy se promění ve skutek. / Bratří! Směle kupředu! To budiž naše společné heslo! A takový bude i směr těchto Národních novin.“ 

O necelé dva roky později (28. 12. 1849) Havlíček na stránkách NN líčí jejich vznik. Od roku 1845 stál po intervenci Františka Palackého v čele vládních Pražských novin (nešlo o deník, vycházela jen dvě čísla týdně), v nichž v nesvobodných metternichovských dobách „cenzura nedopouštěla pranic tisknout, co se nelíbilo vládě“. Sotva březen 1848 přinesl uvolnění poměrů a relativní svobodu tisku, Havlíček z vládního listu odešel („nemohl jsem déle redakci těchto novin vésti“, neboť bych „leckdy musel proti vlastnímu přesvědčení jednati“) a využil možnosti založit si nezávislé noviny, které by „co do velikosti a zevnějšku důstojny byly našeho národu“. Start takového podniku si žádal značnou finanční částku. Nezištně pomohl osvícený mecenáš, přítel Vojtěch Deym. „Přitom podotknouti musím, že hrabě Deym, jehožto politické smýšlení jest (...) každému z jeho kroků a utrpení povědomo, na tendenci novin jiná působení si nikdy neosoboval než jako každý jiný s námi se srovnávající našinec. Okolnosti tyto zvláště proto uveřejniti za dobré jsem uznal, aby se vědělo, že jsem v redakci a ve směru zcela neodvislý...“ Národní noviny, hlásající politická stanoviska českých liberálů (Rakousko nebořit, ale reformovat), si získaly čtenářskou oblibu. Když Vídeň zase utahovala šrouby, Havlíček se ve svém psaní choval jako o sto třicet let později chartisté (nikoli bezdůvodně zpíval Jaroslav Hutka: „Havlíčku, Havle...“): vládě důrazně připomínal její závazky a nesplněné sliby. Brilantní stylista bez dokončeného univerzitního vzdělání dovedl srozumitelně vysvětlovat složité problémy. Jako programový osvětář neusiloval o nic menšího než o kultivaci národa, v jehož ducha věří. 

Jak to dopadlo, víme z dějepisu. Soudy, vazby, konfiskace, konfinace – tedy Brixen, ten ovšem bez soudu. Paradoxně právě díky vyhnanství, krutému leda permanentní nejistotou, co se týče délky jeho trvání, zůstávají po Havlíčkovi tři skvělé satirické skladby, Tyrolské elegie, Král Lávra a Křest svatého Vladimíra, z nichž především ta třetí zajišťuje svému tvůrci literární nesmrtelnost.   

Roku 1971 vystihl Ferdinand Peroutka ve vysílání Svobodné Evropy odkaz Karla Havlíčka Borovského (uplynulo tehdy 150 let od jeho narození, ale to byla jen vnější okolnost a vhodná záminka, „muž Přítomnosti“ se ke svému vzoru vracel po celý život, výročí nevýročí) těmito slovy: „Máme-li shrnout tradici, již dal novinářství, je tato: každý stav má své zvláštní povinnosti; lékař je povinen nebát se nakažlivé nemoci; policista je povinen nebát se pronásledovat zločince; novinář je povinen říkat pravdu; to je možno prohrát, ale není slušné to opustit.“