Pokud dnes člověka může něco zneklidnit, pak skutečnost, že se má příliš dobře. Vždyť něco takového prostě nemůže trvat věčně. O tom, že Češi patří mezi nejspokojenější národy nejspokojenějšího světadílu, svědčí překvapivá data Eurobarometru, který vyšel v pátek před vánočními svátky.

Nikdy v něm Češi nedopadli tak dobře, i když se průzkumu účastníme patnáctý rok. Se svým životem je spokojeno devadesát procent občanů, 77 procent si pochvaluje, jak jejich domácnost vychází s penězi, 71 procent slaví výkony národní ekonomiky. Ve všech těchto kategoriích se dříve spíše skeptičtí Češi vyšvihli do první evropské desítky, mezi země západní a severní Evropy, které byly vždycky naším vzorem.

Z toho už by se dalo usoudit, že se naplnila většina očekávání, která jsme měli v uplynulých letech, možná se realizovaly naděje, s nimiž jsme my starší před třiceti lety žádali svobodu a demokracii. Možná je pro někoho zajímavá otázka, proč se naše sny naplnily až teď. Jiného může zneklidňovat fakt, že tento pocit všenárodní spokojenosti nastal v časech kontroverzního premiéra. Vždycky sliboval, že bude líp, a opravdu, jeho proroctví se naplnilo. Je fakt, že vládu Andreje Babiše chválí 40 procent lidí – a také tento rozměr veřejného života už Česko nepamatuje dlouho. Blíží se však Vánoce, pro někoho svátky klidu a míru, při kterých opravdu není důvod zneklidňovat se okrajovými politicko-historickými okolnostmi. Spíš jde o to si užít, když na nás vážné starosti nedoléhají tolik, jako tomu bylo dříve.

Jenže spokojenost Čechů odhalená Eurobarometrem nějakou korekci vyžaduje, do té míry překonává veškeré zkušenosti. K takové korekci existuje vyzkoušený historický vzor. „Pamatuj, že jsi smrtelný,“ připomínal římským vojevůdcům při triumfálním průvodu Věčným městem jejich vozataj. Nešlo ani tak o morální apel, připomínka smrtelnosti sloužila především jako prevence před hněvem bohů. Některý z nich mohl vojevůdci závidět jeho vítězství a zařídit nějaké rány osudu. Když se však bohům připomnělo, že triumfátor je na rozdíl od nich pouhým smrtelníkem, každý z nesmrtelných Olympanů pochopil, že není co závidět.

Cena za úspěch

Dnes je proto rozumné připomenout, že Eurobarometr také vzbuzuje pochybnost o dokonalosti či kvalitách české společnosti. Je pravda, že se v této chvíli cítíme nejlépe ze všech národů, které se před třiceti lety zbavily komunismu. Přesto jsme takového stavu dosáhli za cenu, že zavíráme oči před světem okolo. Polovina Čechů považuje za jeden ze dvou největších problémů Evropy migraci, třetina terorismus, což vedle Kypru, Malty a Bulharska představuje nejvyšší čísla v EU. Ovšem problém přistěhovalců řešit nebudeme, protože společnou azylovou politiku odmítáme nejvíc ze všech. Stejně tak zavíráme oči před dalším globálním rizikem, tedy před klimatickou změnou. Méně se jí zabývají jen Bulhaři a Řekové.

Starat se o své nemusí být jen projevem sobectví nebo praktického rozumu, který ví, že nezachrání celý svět. V tuzemském případě může být taková uzavřenost projevem nejistoty, kterou přinesla změna společenského systému před třiceti lety. Život v kapitalismu teď zvládáme, ale uplynulé roky transformace nás naučily, že o svůj skromný blahobyt můžeme příliš snadno a přes veškerou snahu rychle přijít. Ke dvěma největším problémům na úrovni svého státu řadí 38 procent Čechů zdražování – a v tom jsme pátí v Evropě (po Litvě, Polsku, Bulharsku a Slovensku). Čtvrtina Čechů se bojí, že nebude mít dobrou penzi, přitom větší strach mají jen Estonci. Pětina lidí považuje za hlavní problém nedostupné bydlení – a tady jsme čtvrtí po Lucemburčanech, Irech a Němcích.

V pocitu strachu z všedního dne se podobáme ostatním zemím evropského východu, ale pádu se obáváme o to víc, čím výš jsme se ve srovnání s ostatními dostali. Oslavme bohaté Vánoce, není však dobré přitom úplně zapomenout, že svou budoucnost neznáme a že jsme se na ni nepřipravili, protože to ani dost dobře nejde.