Anton Hykisch je doyen moderní slovenské literatury a pravděpodobně bychom hledali v českém prostředí obtížně tak široce rozvětvenou osobnost. Romanopisec, publicista, dramatik, ale angažoval se i v politice, byl poslancem SNR a první slovenským velvyslancem v Kanadě. V Čechách byl před rokem 1989 velmi úspěšný jeho román Milujte královnu o Marii Terezii, loni vyšel pandán o Josefu II. Věřte císaři.

Jaké to bylo, být slovenským spisovatelem ve společném Československu?

Já jsem byl v Čechách nejčastěji, když jsem byl v šedesátých letech redaktorem literární redakce Československého rozhlasu a jednou měsíčně byla porada v Praze. Cestovalo se letadlem, z Bratislavy za sto třicet korun, dopoledne se přiletělo, šlo se na poradu, to nás přivítali jako „soudruhy ze Slovenska…“ – já jsem přitom nikdy soudruh nebyl. Pak se šlo do Klubu spisovatelů, tam jsem vždy někoho potkal, třeba Sašu Klimenta, Janu Štroblovou… Jezdilo se také společně na zahraniční cesty. V roce 1964 jsme jeli na velkou spisovatelskou cestu do Paříže, vzpomínám si třeba na Hrabala, ten začínal být slavný. V roce 1967 jsem se zúčastnil Světové výstavy v Montrealu, v devadesátých letech jsem se pak do Kanady vrátil jako slovenský velvyslanec.

Byl jste na slavném sjezdu spisovatelů v červnu 1967?

Ano, byl, dobře si na to vzpomínám. Já jsem byl spíš začínající spisovatel, bylo mi 36 let, měl jsem asi tři nebo čtyři uveřejněné knihy. V battledressu z Izraele tam chodil ten… Už mi ta jména vypadávají…

Mňačko? Lustig?

Ano, Arnošt Lustig… Tam na tom sjezdu začalo to nedorozumění mezi českými a slovenskými spisovateli, Češi byli daleko radikálnější, my jsme byli spíš překvapení, myslím, že to bylo také tím, že nám čeští kolegové nic neřekli, tak jsme se nemohli koordinovat. Po sjezdu pak napsal náš Miroslav Válek (1927 – 1991, básník, za normalizace slovenský ministr kultury – pozn. red.), že takhle ne, já jsem na to reagoval, vznikla polemika, tím jsem se sblížil s redakcí Kulturného života (slovenská obdoby Literárních novin – pozn. red.), tam jsem tehdy potkal Agnešu Kalinovou (1924–2014), později známou redaktorku Svobodné Evropy, chodil tam také Husák, který si potom v květnu 1968 založil vlastní časopis Nové slovo, kterým prosazoval hlavně federalizaci, o niž mu dlouhodobě šlo.  

Rok 1968 byl v Čechách poněkud jiný než na Slovensku. Slováci se drželi trochu stranou. Taky to tak vidíte?

To bych neřekl. Na Slovensku byl ten rok taky dost bouřlivý. A vedly se ostré spory. Je pravda, že tři významní básníci Miro Válek, Vojtech Mihálik a Laco Novomeský vystoupili s tím, že se ve jménu demokratizace nebudou podílet na demontáži socialismu, ale to nebyl většinový postoj.

Jste autorem i v Čechách známých historických románů, hodně se četl ten o Marii Terezii Milujte královnu. Často mívá zájem o historii rodinné pozadí. Je to tak i u vás?

Já jsem Slovák, ale geneticky i cítěním jsem Středoevropan. Můj dědeček byl Čech, se narodil se u Budějovic, v takovém městečku, Přeštice se jmenuje. On se psal ještě s Hykiš. Byl to šikovný člověk, vyučený strojní zámečník. Koncem 19. století odešel do Uherska, do oblasti Gemeru, tam byl první slovenský průmysl, který postavil Coburgové z toho známého rodu. A on se dostal do jejich služeb a ve Valkovni, to je obec v kraji pod Kralovou holou, romantický kraj, vedl tam válcovnu plechu. A oženil se s jednou Polkou z rodiny, která utekla po protiruském povstání, měli sedm dětí, můj otec byl nejmladší. Ti Coburgovci byli dva: starší Filip, který byl podnikatel, a Ferdinand, který se nejdříve stal bulharským knížetem a později, v roce 1908, stal bulharský carem. A můj dědeček se stal jeho adjutantem a můj strýc vystudoval za carovy pomoci diplomatickou školu ve Vídni. U toho cara Ferdinanda sloužilo mnoho slovenských hochů, celá jeho ochranka byli Slováci nebo sloužili třeba jako šoféři… Ještě teď v tom kraji vzpomínají, že jejich předek byl Sofii „u cára“. Ale už málokdo ví, jak se tam dostal, a že ten car byl Coburg, co se narodil ve Vídni a umřel v roce 1948 v bavorském Koburgu. Evropa je plná takových kouzelných příběhů.

Takže vaše knihy o Marii Terezii a Josefu II. mají tento původ? Nejste nakonec monarchista?

Vlastně ano. Ale bez nějakých představ, jak to na Slovensku uskutečnit, takže jen teoretický. Můj otec, notář ve Štiavnici, ten byl, dalo by se říct, vášnivý monarchista.

Je na Slovensku vůbec nějaká monarchistická tradice?

Spíš hypotetická. Ale vezměte si, že velkým monarchistou byl Štefánik, o tom se moc nemluví. On měl fixní ideu, že pro budoucí stát je nutné najít nějakého panovníka. Nejdřív si myslel na Romanovce, pak ho hledal v Anglii, když se pak seznámil s markýzou Guilianou Benzoni, tak myslel na savojskou dynastii. Štefánik dostal nervový záchvat, když se dozvěděl, že Masaryk počítá s republikou. Napsal mu, že s tím rozhodně nesouhlasí a že občané si mají sami vybrat, jaké chtějí uspořádání.  

Když v roce 1985 vyšla kniha Milujte královnu, neměl jsem nějaké potíže s cenzurou?

Na Slovensku nebyla cenzura tak tvrdá jako v Čechách, a já jsme tam na úvod vložil citát od J. M. Hurbana (1817–1888), který nadšeně oslavuje Marii Terezii a Josefa II., jak pomohli slovenskému národu. Ale nezapomínejte, že Slováci mají jiný vztah k Habsburkům, než měli nebo mají Češi. Pro ně to nebyli cizáci, spíš tlumili maďarizační tlaky. Však i štúrovci se přidali na stranu prohabsburských dobrovolníků proti revolučním Maďarům, což jim pak Karel Marx spočítal a nazval je reakčním pronárodem. A například Milan Hodža (1878–1944) podporoval Františka Ferdinanda d’Este a jeho federační plány, kde, jak doufali, se mělo myslet i na Slovensko.

A jak jste to měl z matčiny strany?

To je druhá stránka středoevropského příběhu. Otec mé matky čili můj dědeček byl Maďar ze Szegedu. Počátkem dvacátého století byla v Szegedu povodeň, sebrala jim dům, tak šel do Sedmihradska, dnes Rumunska, a tam se seznámil s krásnou černovlasou Arménkou: Arméni přišli do Transylvánie, když utíkali v 17. a 18. století před Turky. To je kouzelná krajina, ta Transylvánie. A tito dva se vzali a přešli podnikat do Banské Štiavnice, otec se stal velkoobchodníkem, spolu s jednou spřátelenou židovskou rodinou.

Jak mluvili?

Maďarsky, německy i slovensky. Já umím všechny tyhle jazyky. A to, že umím maďarsky, mi pak hodně pomáhalo, když jsem psal ty historické knihy. Co já se jen naseděl na maďarskými encyklopediemi!

Ale školy jste měl už slovenské?

Ano, Banská Štiavnica, kde jsem vyrůstal, už byla poslovenštěná. Už před válkou si hodně lidí nechávalo měnit jména, my jsme si podobu Hykisch nechali, otec říkal, že si nebude měnit jméno podle režimů. 

Měnila se nejen jména lidí, ale i měst. Z Pressbugu byla po roce 1918 Bratislava, ale pravá smršť přišla po roce 1945: Štúrovo, Palárikovo, Hurbanovo, Sládkovičovo… Samá nová jména místo původních maďarských.

Ano, přitom Štúr v Parkáne, jak se to jmenovalo, nikdy nebyl… To byla taková nacionalistická vlna, kterou měli na svědomí lidé, kteří byli odsouzeni jako „buržuasní nacionalisti“. Oni to zas taková neviňátka nebyla. Byli zodpovědní za nelidské poválečné deportace Maďarů.

Takže lidé jako Husák, Novomeský, Okáli byli opravdu nacionalisté?

Ano, nutno říci, že byli. Samozřejmě, to jejich odsouzení bylo účelové a kruté, ale v jádru to důvod mělo.

Jak je na Slovensku hodnocen Edvard Beneš?

Musím vám říct, že Beneš patřil a patří k nejneoblíbenějším, dalo by se říct nejnenáviděnějším politikům.

Co mu nejvíc vytýkáte? Popravu Tisa?

Nejen Tisa, ale vůbec i koncepci čechoslovakismu, která odpírala Slovákům právo na vlastní osobitost. Ta jeho zatvrzelost a zarputilost je pro mě dosud až nepochopitelná.

Shodou okolností spolu hovoříme 14. března, výroční den vyhlášení prvního slovenského státu. A sedíme v kavárně nedaleko někdejšího Slovenského sněmu, kde k tomu došlo. Slaví se to nějak na Slovensku?

Ne, neslaví, možná snad kotlebovci. Ale já myslím, že tehdy to bylo jediné možné řešení a rozhodně bych to Tisovi nezazlíval: dělal, co se v tu chvíli dělat dalo, a mluvíme-li o nezávislosti, tak to byla nezávislost vnucená. Tiso je, jak se říká, rozporuplná postava, já bych ho viděl docela pozitivně do přijetí Židovského kodexu v září 1941, kdy měl Tiso, který nebyl přitom přesvědčeným antisemitou, odstoupit. Pak už následoval jen morální úpadek, který vyvrcholil při povstání. Víte, mně bylo srpnu 1944 dvanáct let, takže si na to dobře vzpomínám, a dosud mi zní v uších Tisův večerní rozhlasový projev, kde o povstalcích mluví jako o „čvarge“, to je takové hezké slovenské slovo pro svoloč, a vyhrožuje jim, že se proti nim bude postupovat nemilosrdně a se vší silou. A když se pak po dobytí Banské Bystrice, bylo to 28. října!, účastní přehlídky, kde Němci nechali pochodovat otrhané slovenské vojáky ve slovenských uniformách, tak tím už pak zcela ztratí jakoukoli čest politika a vlastence. Ale já vám povím ještě jednu věc: ti zajatí slovenští vojáci v tom povstání neprolévali krev za Československo, ale za Slovensko. Nevím, jestli se to Češi chápou.

Co myslíte, chápou?

Myslím, že mnozí už ano. Dlouho to ale trvalo.

Když jste zmínil Gustava Husáka… Poznal jste ho osobně?

Ne příliš, jen v redakci Kulturného života, kam docházel. Byl známý svou cílevědomostí a touhou po moci, nebo spíš po prosazení svého názoru a osoby. Významnou roli tam hrálo jeho věznění v 50. letech, které snášel s velkou houževnatostí: na rozdíl od svých druhů, Novomeského a Okályho, on nic nepodepsal. Pak po srpnové okupaci sehrál partii, která byla asi jedině možná, na rozdíl od ostatních, hlavně od Dubčeka, který se sesypal, on věděl, co se dá uhrát.

A uhrál toho tak moc? Nebyla normalizace totální prohrou?

V Čechách asi ano, ale na Slovensku měla mnohem mírnější průběh; a co se týče kultury, tak tady ty postihy byly spíš formální a opravdových disidentů bylo jen pár, proto se tu prostě mohlo dýchat mnohem svobodněji. To se těžko vysvětluje, ale vezměte si Mira Válka, který byl velmi dobrý básník a jako ministr kultury a člen ÚV KSČ držel ochrannou ruku nad mnohými, kteří by to v Čechách těžce odnesli. Já jsem k němu ztratil důvěru, až když se v březnu 1988 z balkonu hotelu Carlton díval na tzv. svíčkovou demonstraci a byl u toho, když ji rozháněli vodními děly.

Jaký jste měl názor na Chartu 77?

Samozřejmě, že jsme o Chartě věděli, ale máte pravdu, když řeknete, že se nás to moc netýkalo. Víte, v mém případě to má taky svou osobní historii… Moje první zkušenost s komunisty je už z roku 1949, popsal jsem ji v knize Náměstí Mahringu. Já jsem se tehdy v létě ještě s třemi kamarády pokusil o útěk, přes řeku Moravu, to jsme věděli, že je naivní, ale přes Český les do americké zóny v Bavorsku. No, dojeli jsme do Mariánských Lázní, pak do Dolního Žandova a podle turistické mapy se vydali k hranicím. Po pár kilometrech nás chytili. Chovali se jako zuřiví psi, mlátili nás jako šílení, vybili nám zuby, pilníky nás bili po holých chodidlech, na noc nás hodili do sklepa, kde po shnilých bramborech běhali potkani. Oni pořád, že jsme špioni, a chtěli, kdo nás poslal. Tak jsem si v zoufalství vymyslel, že se máme sejít na v Paříži na rue de Balzac… Naštěstí na to skočili. Vystřídali jsme pak asi osm věznic, tahali na nás několik týdnů po vyšetřovnách, nakonec jsme se dostali na Slovensko. Tehdy ještě nebyl přijat zákon o ochraně hranic, o rok později už bychom bez dlouhých trestů nevyvázli. No, naštěstí jsme z toho vyvázli, nebyli jsme plnoletí, snad tam byly nějaké úplatky, vyhodili nás ze školy, ale mohl jsme maturovat jinde, nakonec jsme z toho vyvázli s podmínkou. Ale celý život jsem byl evidován a dlouho se to se mnou táhlo. S tímhle stigmatem se život potom vyvíjí trochu jinak, jestli mi rozumíte.

Myslím, že rozumím, znám ty případy z vlastní rodiny, ti lidé se pak už chovají jinak… Ale s dovolením se vás zeptám, co se to teď na Slovensku děje? Padne kvůli vraždě Jána Kuciaka a jeho snoubenky Ficova vláda? A o co tu vlastně jde?  

Víte, já to vidím z hlediska Středoevropana. V Evropské unii je velký problém migrační. Je to opravdový problém, a kdo říká, že ne, tak lže sobě i jiným. Ono to souvisí se širším problémem demografickým. Evropa vymírá. Dva největší národy Evropy, Němci a Rusové, rapidně vymírají, někdo z toho může mít radost, ale ten fakt je neúprosný. Francouzi nevymírají jen proto, že jim natalitu upravují Arabové a černoši. No. Takže je jasné, že Evropa musí brát odjinud. V tom je migrace nezbytná. Jenže ono to nejde tak jednoduše. Především musí být ti lidé integrovatelní. A to všichni nejsou. Podívejte se, když jsem byl v devadesátých letech v Kanadě, tak jsem sledoval, jak se tam každý rok složitě přijímají migrační kvóty, které přesně stanovují, z jakých kulturních okruhů může přijít jaký počet přistěhovalců. A to proto, aby se nevychýlila podoba kanadské společnosti nějakým směrem, aby zůstaly zachované proporce. Takže to, co udělala paní Merkelová, která řekla: „Pojďte sem všichni bez rozdílu“, byl nesmysl…

Ano, ale víme, co se ozvalo: že nelze rozdělovat uprchlíky na ty, kteří jsou a nejsou integrovatelní. Že je to vlastně rasimus. Neměli by se rozdělovat na ty, kteří potřebují, a kteří nepotřebují pomoc?

Ale my to právě musíme dělat! Jinak se Evropa dostane do obrovských problémů. A už v nich je. Německý panický strach před tím, že by je mohl někdo označit jako rasisty a nacisty, je velmi nebezpečný. Vede to totiž k druhému extrému. A pak nelze zapomínat, že naše středoevropská zkušenost je jiná. Západní Evropa nezažila dvě totality, my tady ano. Nacistická okupace Francie nebo Holandska byla o hodně mírnější než okupace Polska nebo třeba vás, Čechů, to se nedá moc srovnávat. Také na Západě nepoznali komunismus. To všechno vede k dosti jinému pohledu na svět a na společnost, tady – a v západní Evropě. Řekl bych, že jsme mnohem opatrnější a skeptičtější než Západoevropané. Naše představa, jak by měla společnost vypadat, se proto dost odlišuje od bruselských plánů na multikulturní společnost, o kterou my příliš nestojíme a nevěříme, že může fungovat.

Dobrá, ale jak to souvisí se současnou politickou krizí na Slovensku?

Nemyslete si, že podléhám nějakým konspiračním teoriím, ale myslím si, že jde o pokus, aby padla vláda, která přece jen v tohle ohledu mohla dělat problémy. Ta hrozná vražda Jána Kuciaka a jeho snoubenky je záminka, o ně tu už nejde. Myslím, že cílem je postavit vlády V4 do latě, přičemž Fico je nejslabší článek z této řady rebelů. Na Kaczyńského a Orbána si jen tak netroufnou, možná, že něco podobného se stane i u vás, ale první na řadě byl Robert Fico. Je to přitom paradoxní: Fico se hodně snažil o dobré jméno v Bruselu, snažil se paní Merkelovou si předcházet a ona s ním vycházela určitě lépe než s Orbánem nebo Kaczynským nebo s Babišem. No ale přesto to nestačilo.

Myslíte si, že by je mohli nahradit nějaké Bruselu příznivěji nakloněné síly?

Ne, to si právě představit nedovedu. Tam není lídr, který by se Ficovi vyrovnal, jsou to dobrodruzi nebo, jak bych to řekl… neurotici. Já bych jim nedůvěřoval, možná sestaví vládu, ale za pět měsíců se rozpadnou. To, že je tady v Bratislavě už třetí týden padesát tisíc lidí náměstí, to je dobře, já jsem s nimi, já jsem taky pro lepší a spravedlivější Slovensko. Ale jakou mají pozitivní a reálnou vizi, to už si nikdo nedovede představit. Nenechte se mýlit, že by to v předčasných volbách dopadlo jinak, než dosud. Fico a Smer by vyhráli s velkým náskokem.

Vraťme se ještě k historii. Jak byste Čechům vysvětlil, v čem jsou Slováci jiní?

Tisíc let společných dějin nemáme s Čechy, ale s Maďary, a to se muselo projevit, především mentálně. Ano, patří tam obdiv ke šlechtě, ale i ke šlechetnosti, k panským způsobům, ale i k vznešenosti. Znáte termín džentra? To je nižší šlechta, specificky uherská záležitost, každý se nějak cítí být jejím příslušníkem, grófem, dělá se víc, než je, ale to ho táhne zároveň vzhůru. V tomu si s Maďary rozumíme. A vidíme, jak jim nerozumí Brusel. A myslím, že proto je teď na Slovensku solidarita s Maďary, jaká ještě neexistovala. Snad nikdy nebyl žádný maďarský politik na Slovensku tak příznivě hodnocen jako Orbán. Po sociálních sítích kolují jeho projevy, otitulkované i jen v maďarštině, kterou stále mluví třetina Slováků. A tyto projevy – o identitě, o křesťanských tradicích, o evropských hodnotách – by podepsaly miliony Slováků. Víte, my jsme se o slovensko-maďarské smíření pokoušeli už v 90. letech, já jsem byl jako člen předsednictva Slovenské národní rady (SNR) s Ferem Mikloškem v Budapešti, jednali jsme tam o nějaké formě deklarace, podobné té, jakou máte vy s Němci. Ale už k tomu nedošlo, protože pak byly volby, které pro KDH nedopadly dobře, a Mečiar o nic takového nestál. No, čas to zahladil. Ale ještě předtím jsme přijali v SNR text omluvy slovenským Židům. A také vyhnaným spišským Němcům, který šel mnohem dál než cokoli, co jste v tomto směru udělali vy Češi. Oba texty jsem stylizoval…

A jak to teď máte s Čechy?

Dobře. Výborně… Opravdu si myslím, že jsme s Čechy neměli nikdy tak dobré vztahy jako teď. To o té „nadstandardnosti“, to není fráze. Víte, já jsem byl za deklaraci suverenity a nelitoval jsem od začátku toho, že je Slovensko samostatné, to se muselo stát. Ale k Čechům jsem měl vždy ten nejlepší vztah, měl jsem tam vždycky plno přátel, česká kultura je mi blízká, takže jsem rád, že mezi námi není nic, co by mělo naše vztahy kalit.

Možná se ve visegrádské čtyřce vrací stará dobrá monarchie. Teď se ještě přidají Rakušané…

Já bych si to moc přál. Víte, já myslím, že na té střední Evropě něco je. Když jsem byl v 90. letech prvním slovenským velvyslancem v Kanadě, to nebyla vůbec jednoduchá pozice. Tehdy se chtěl odtrhnout Quebec a v referendu v roce 1995 neprošla nezávislost jenom o nějakých sto tisíc hlasů. Čerstvě nezávislé Slovensko tam bylo ze strany tisku předmětem skoro až nenávisti. Já jako velvyslanec jsem byl z toho zoufalý, každý druhý den bylo Slovensko kvůli něčemu na tapetě. A víte, na koho jsem se mohl nejvíc spolehnout? Na českého – to tam byl pan Stanislav Chýlek, můj dobrý přítel –, ale i na maďarského a polského velvyslance. S těmi jsem měl opravdu nejlepší přátelské vztahy. U nich jsem si mohl být jistý, že nám rozumějí a podpoří nás. Ve střední Evropě toho o sobě víme nejvíc.