Na první pohled se to může zdát jako bizarní pozůstatek z éry Donalda Trumpa. V roce 2017 skupina uživatelů Twitteru zažalovala Trumpa za to, že je na svém účtu zablokoval. Tvrdili, že vzhledem k tomu, že se jedná o prezidenta, tak byla porušena jejich práva na svobodu projevu. Soud nižší instance jim dal za pravdu a Trump se odvolal k Nejvyššímu soudu. Minulý týden se nejvyšší soudci odmítli sporem zabývat. Trump již není prezidentem, takže žaloba je bezpředmětná. Pozornost však na sebe upoutalo stanovisko soudce Clarence Thomase. Ten sice souhlasil s rozhodnutím se případem nezabývat, ale zároveň upozornil, že hlavním problémem není prezidentská cenzura pár uživatelů, ale cenzura ze strany technologických gigantů. Podle Thomase je nejvyšší čas na jejich regulaci.

Američtí zastánci chování velkých technologických firem rádi poukazují na to, že první dodatek americké ústavy, který zaručuje svobodu projevu, se týká pouze státu. Tomu zakazuje vydávat zákony, které by svobodu projevu omezily. Proto soud rozhodl, že Trump porušil práva svých sledovatelů. Vzhledem k tomu, že byl prezidentem, jednalo se o vládní účet, který tedy nemůže blokovat. Thomas s tímto souhlasí jen částečně. Připomíná, že Trump měl pouze omezenou kontrolu nad svým účtem. Podivuje se tak nad tím, že Trump údajně porušil práva některých svých uživatelů, když je zablokoval, ale když Twitter smazal Trumpův účet a tím zamezil přístup k Trumpovým tweetům všem, tak nic neporušil. „Je podivné označovat něco za vládní fórum, když soukromá společnost má neomezenou autoritu to celé zrušit,“ napsal Thomas.

Thomas proto připomíná koncept „společného nosiče“ (common carrier). Jedná se o regulaci veřejných služeb, které jsou však poskytovány soukromými společnostmi. Podle těchto pravidel společnost musí poskytovat svůj produkt bez ohledu na názory svých zákazníků. Například telefonické společnosti také nesmí vypovědět své služby, ať jejich zákazníci mají sebehorší názory a do telefonů říkají sebevětší bludy. Thomas tvrdí, že na technologické giganty by mělo být pohlíženo jako na společné nosiče, kterým by mělo být zakázáno odpírat své služby, jen protože nesouhlasí se svými uživateli.

Thomas také argumentuje, že firma nemusí mít dominantní postavení na trhu, aby byla pokládána za „společného nosiče“. V případě internetu však mnoho těchto firem dominantních je, což je další důvod k jejich regulaci. Thomas se v podstatě vypořádává s názorem, že pokud se někomu chování technologických gigantů nelíbí, tak ať si založí vlastní. Thomas připomíná, že založit konkurenci je momentálně velmi složité až nemožné a alternativy nejsou vždy pravými alternativami. „Člověk se vždy mohl rozhodnout, že se vyhne mýtnému mostu či vlaku tím, že přeplave řeku nebo půjde pěšky. Ale v posuzování, jestli společnost uplatňuje podstatnou tržní sílu, je důležité, zda jsou alternativy srovnatelné. Pro mnoho dnešních digitálních platforem žádné nejsou,“ tvrdí Thomas.

Nakonec Thomas upozorňuje, že i společnosti, které nejsou „společnými nosiči“ či nemají monopolní postavení, jsou občas regulovány ohledně toho, komu mohou odepřít své služby. Uvádí příklad ubytovacího průmyslu. Hotely a podobná zařízení se řídí přísnými pravidly týkajícími se toho, kdy smí odmítnout někoho ubytovat.

Do jisté míry Thomas neříká nic až tak nového. Tyto názory kolují po internetu a v médiích již nějakou dobu. Význam spočívá v tom, že poprvé jeden z nejvýznamnějších právníků v zemi uznal, že na těchto argumentech něco je. Naznačuje také, že stávající zákony mohou být uplatněny i na technologické giganty. Svým způsobem Thomas svým stanoviskem vyzývá k tomu, aby se před Nejvyšší soud dostal spor, který mu umožní vyhradit mantinely pro chování digitálních platforem.

Oprátka kolem technologických gigantů se tak stále více stahuje. Americké ministerstvo spravedlnosti v říjnu zahájilo antitrustové řízení s Googlem. V Kongresu se diskutují nejrůznější nápady, jak velké firmy zregulovat. A nyní Thomas signalizuje, že by se do toho mohl vložit i Nejvyšší soud. Google, Facebook, Twitter, Amazon a další tak mají namále.