Streamovací společnosti, které uživatelům umožňují dívat se přes internet na filmy a seriály, svět kinematografie rychle dost možná nenávratně mění – nejenom jeho zákulisí, ale i produkty, obsah. Nejvýraznějším tahounem téhle revoluce je firma Netflix, která se velice rychle stala dominantní silou audiovize – od jednoduchých záznamů vystoupení stand up komiků po velkofilmy za stamiliony dolarů. Jako všechny jiné revoluce bude mít i tahle svoje oběti: kina a vůbec film v tradičním slova smyslu, možná se k těm „padlým“ nakonec zařadí i Netflix samotný. Obchodní a distribuční model, s nímž ta firma přišla, ale pravděpodobně přežije. V tom ohledu budou dalekosáhlé výsledky „revoluce“ trvalé.  

Momentální situaci „na frontě“ nejlépe vystihují protikladné příklady ze dvou z neprestižnějších světových festivalů. Na přehlídce v Cannes se filmy z produkce Netflixu neuváděly vůbec kvůli tomu, že obchodní praxe Netflixu je v rozporu s pravidly francouzské filmové distribuce. Na podzim v Benátkách se „netflixovských“ filmů uvádělo rovnou šest. A jeden z nich – Roma uznávaného mexického režiséra Alfonsa Cuarona – získal hlavní cenu. Kontroverzi kolem filmů Netflixu způsobilo to, že firma ignoruje způsob distribuce filmů, jak se na přelomu století ustálil. Dokončený snímek jde nejdřív do kin (předtím na festivaly, je-li tam vybrán), po několika měsících na placené televizní kanály, později vychází na DVD či Blu-Ray. Netflix svoje filmy sice do kin uvádí taky, velice brzy, prakticky bezprostředně po premiéře je už ale streamuje do televizí, počítačů, nebo dokonce na mobily svých předplatitelů – v současné době jich je globálně přibližně 137 milionů.

Puristé se bouří

Dřív snímky z produkce firmy nešly do kin vůbec, tím zůstávaly zavřené v kolonce snímky pro televizi, bez uvedení v kinech se nemohly ucházet třeba o Oscary nebo o účast na prestižních přehlídkách. To se ale teď změnilo, tím pádem se spolupráci se streamovací firmou už nebrání významné osobnosti světové kinematografie. Kromě Cuarona třeba bratři Coenové, jejichž povídkový western Balada Bustera Scruggse měl v kinech premiéru 9. listopadu, předplatitelé Netflixu si ho mohou pustit doma o týden později. V produkci Netflixu dokončuje svůj dlouho vyvíjený film Ir klasik Martin Scorsese, veliký zastánce tradičního uvádění filmů. Ale Netflix za práva zaplatil skutečně velkorysou částku a zavázal se pokrýt narůstající náklady produkce. Hranice mezi televizní a filmovou produkcí se tak kvůli streamovacím společnostem a především Netflixu stává velmi mlhavou, možná už přestala existovat úplně. Ještě velice nedávno nesly filmy, které míjely kina a rovnou se ocitaly v nabídce streamovacích společností, určité stigma – projekty, které ve „skutečných“ filmových produkcích narazily, asi nebudou – herecky, produkčně – zrovna první liga, tak se šoupnou na internet, tam se toho vejde. Teď už to tak není. Třeba v listopadu na Netflixu premiérované historické drama Král psanec o skotském povstalci Robertu Bruceovi si jako podívaná v ničem nezadá s hollywoodskými produkcemi.

Nástup Netflixu a podobných společností budí odpor tradicionalistů a také, řekněme, filmových puristů. Mají svoje důvody. Film, přinejmenším ten klasický, skutečně patří na filmové plátno, je rozdíl vidět třeba Tarkovského Stalkera v kině s lidmi a doma v televizi. Zároveň ale těch filmů, které zmenšením na obrazovku něco důležitého ztratí, není tolik. A navíc i z biografů se ztratil ten skutečný filmový obraz, většinou se nepromítá z filmového pásu, ale z digitální kopie, v televizi tak člověk vidí sice zmenšeninu, ale docela věrnou (pokud má HD obrazovku). Do kina tak táhnou především „atrakce“, filmy určené k zahlcování smyslů s grandiózními akčními sekvencemi a permanentním náletem ve zvukové stopě. Nebo naopak díla s velkou uměleckou ambicí, jejichž vizuální styl rozměry plátna skutečně potřebuje. Například díla významných soudobých režisérů, jako jsou Paul Thomas Anderson, Christopher Nolan nebo Quentin Tarantino, kteří se snaží udržet tradiční filmové technologie a mohou si dovolit třeba i natáčení na 70mm filmový pás – tomu se sledování televize přiblížit nemůže. Většině ostatního ale ano. Nejde ale jenom o kvalitu projekce. Mizí kino jako společenská instituce, kde lidé sledují filmy společně a ten zážitek také je v nějaké míře společný, reakce diváků v sále ho nějak dotvářejí. Jenomže interiéry soudobých multikin jsou navrženy tak, aby divák ty ostatní vnímal pokud možno co nejméně, zajít tam nemá s nějakou komunální zkušeností moc společného. A ta multikina zůstanou, stejně jako pár „artových“ kin ve větších městech, kam budou chodit lidé z úzké skupiny oddaných fanoušků. Ale kino jako široce sdílená instituce asi zmizí, vlastně už zmizelo. A snažit se ho resuscitovat jako Francouzi, kteří trvají na tom, že mezi uvedením filmu v biografech a na internetu by měly uplynout tři roky, je značně nerealistická strategie.

I „exoti“ mají šanci

Netflix a podobné společnosti představují šanci pro tvůrce a díla menších kinematografií, hypoteticky i té české. Většina předplatitelů Netflixu už v současné době není z Ameriky a tomu se uzpůsobuje i nabídka firmy. Netflix nejenom kupuje věci už vzniknuvší, ale zajímá se i o produkci přímo na místě, do lokálních projektů chce v příštích letech nalít asi dvě miliardy dolarů. Díky streamování na Netflixu se tak mohou do širšího povědomí dostat díla, která by jinak s obtížemi překračovala lokální trh, třeba úspěšný německý seriál Dark. Globální publikum stejným způsobem našel i izraelský seriál Fauda, který měl po streamování na Netflixu velký ohlas ve Státech i v jiných zemích. Napínavá série o členech izraelské speciální jednotky, která často operuje na palestinských územích, zaujala díky napínavé story i výbušnému tématu. Jejímu spoluautorovi a hlavnímu představiteli Liorovi Razovi otevřela dveře ke kariéře v Hollywoodu. Pro návštěvníka amerických kin bylo sledování filmů v cizím jazyce tradičně překážkou. Uživatelé Netflixu jsou ale na cizojazyčnost zvyklí, nakonec i seriál Narcos, jeden z největších hitů Netflixu, je z větší části ve španělštině. Odvrácenou stranou těch nových možností pro větší různorodost mezinárodně sledovaného obsahu je ale větší stupeň centralizace. Ta mnohost je a bude zastřešená jednou firmou, vytvořená na základě jejích kritérií.    

Ta revoluce se odehrála během několika málo let. Původně byla firma Netflix velmi úspěšná půjčovna DVD na americkém trhu – díky centralizaci nabízela veliké množství titulů a fungovala uživatelsky velmi vstřícně. Klient platil měsíční paušál, posílal seznamy filmů, poštou mu přišly některé, když je vrátil, dostal další. Teprve roce 2007 začal Netflix se streamováním – šířil ale výhradně díla z produkce jiných společností. Před pěti lety uvedl svůj první původní seriál, populární politické drama Domek z karet. Během roku 2016 už nabízel 126 nových původních seriálů a filmů, to je víc než jakákoli jiná americká televizní stanice. Připojení nabízí ve víc než 190 zemích. To je obrovská a rychlá expanze. Má taky značná úskalí. Letos v říjnu se v americkém deníku Wall Street Journal objevil obsáhlý text o poměrech ve firmě. Netflix z toho nevycházel zrovna dobře. Vládne v něm prý ideologie „radikální transparentnosti“, hodně informací o společnosti je zaměstnancům dostupných a především jsou povzbuzováni k tomu, aby kriticky mluvili také o práci druhých. Od vedoucích pracovníků se očekává, že rychle vyhodí  ty pracovníky, kteří nepodávají dostatečně „hvězdné“ výkony, jinak se jim může snadno stát, že budou vyhozeni sami. Jsou zaměstnanci, kteří si práci u firmy pochvalují – platy jsou i na americké poměry skvělé. Jiní ale mluví o „kultuře strachu“, která pod hesly o transparentnosti skrývá intriky a zákeřnost, život ve světě, kde ze strachu hraje každý především na sebe. Do řečí se Netflix dostal i díky absurdním pravidlům pro chování při natáčení, jež vznikla v reakci na kampaň #MeToo a doporučovala lidem opačného pohlaví, aby se jeden na druhého nedívali déle než pět sekund. Podstatnější problém ale pro Netflix mohou představovat peníze. Netflix má v současné době závazky ve výši osmadvacet miliard dolarů. Bude možné je splatit jen v případě, že firma bude po světě dál dramaticky expandovat. Budoucnost filmu je pravděpodobně ve streamování. Jestli ale ta budoucnost bude probíhat v režii Netflixu, už je jiná otázka.