„Padesát let pokroku během pěti let“ slibovalo volební heslo prezidentského kandidáta českého původu Juscelina Kubitschka (1902–1976). Symbolem jeho politického programu postaveného na industrializaci a modernizaci země mělo být vybudování nového hlavního města Brazílie. Zhmotnění vize se stalo jedním z technických vrcholů dvacátého století, od jehož dokončení si připomínáme šedesát let.

Bude to kříž

O takovém úkolu snili všichni modernističtí architekti a urbanisté, kteří zavrhovali strukturu tradičních měst rostlých po celá staletí. Ideální město mělo mít podle nich racionální uspořádání na základně funkčních zón, které jasně vymezují, kde se bydlí, kde se pracuje a kde se tráví volný čas. Koncepce Brasilie nemohla vyrůst z jiného myšlenkového podhoubí – realizace města totiž měla celému světu ukázat moderní tvář země, kterou město vyzařovalo v každém ohledu.

Územní řešení hlavního města vzešlo z urbanistické soutěže, které se mohli účastnit pouze architekti z Brazílie. Šlo svým způsobem o součást stvrzení národní identity, kterou mladá země takřka bez historie nutně potřebovala. Zatímco ostatní týmy předložily většinou detailně vypracované plány, Lúcio Costa (1902–1998) ohromil celou porotu jednoduchostí své vize města vyjádřenou nepravidelným křížem. Srdce města totiž měla představovat tzv. Monumentální osa, podél které vzniknou všechny důležité vládní budovy. Měřítko bylo vskutku velkolepé. Když došlo na jaře 1957 k zaměření osy (pouhý měsíc od ukončení soutěže) přímo v místech plánovaného vztyčení města, zarazila velikost samotného autora. Monumentální osa přesně podle návrhu měří totiž devět kilometrů na délku a dvě stě padesát metrů na šířku, což z ní činí největší veřejné prostranství na světě.

Úžas tvůrců navíc umocnilo samo místo, kde se Brasilia budovala. Šlo o vyprahlou náhorní plošinu v nadmořské výšce přes tisíc metrů s nejbližším městem vzdáleným víc než sto kilometrů. S přesunem hlavního města do středu země ostatně počítaly už plány z devatenáctého století. Aby mohlo vzniknout aspoň trochu přívětivé prostředí k životu, bylo nutné zde vybudovat také velké jezero, zásobárnu vody, která poslouží i rekreačním účelům.

Muzeum pod širým nebem

Ruku v ruce s radikálně modernistickým uspořádáním města šla pochopitelně také architektura. Vyvoleným tvůrcem všech hlavních budov Brasilie se nemohl stát nikdo jiný než Oscar Niemeyer (1907–2012), oddaný komunista, kterého s prezidentem Kubitschkem pojilo dlouholeté přátelství a vzájemná důvěra vybudovaná předchozí spoluprací. Právě jemu vděčí Brasilia za nespočet ikonických staveb, které se staly fotogenickými symboly města. Niemeyera ovlivnila architektura evropské předválečné moderny, nenechal se ale spoutat jejími dogmaty a přísností funkcionalistických forem. Namísto toho vnesl do své moderní architektury typický brazilský temperament a uvolněnost projevující se především oblými tvary a výraznou barevností. Realizace Oscara Niemeyera často připomínají spíš sochy než klasické stavby. Architektura totiž musí být podle něho založena na překvapivém nápadu.

Alfu a omegu Brasilie představuje náměstí Tří mocí, které zakončuje zmiňovanou Monumentální osu. Pojetí náměstí má být jakýmsi architektonickým ztvárněním demokracie založené na dělbě moci. Niemeyer navrhl sídla zákonodárné, výkonné a soudní moci jako vrcholy rovnostranného trojúhelníku. Jasně přitom zdůraznil (podle něho) nadřazené postavení zákonodárné moci reprezentované Národním kongresem, jehož věže jasně převyšují okolí. Pro návrh Nejvyššího federálního soudu a prezidentského paláce Planalto pak velmi inovativním a vizuálně působivým způsobem využil kolonádu coby klasický prvek antické architektury, kterou ale podobně jako u dalších budov překlopil do moderní verze. Přestože výstavba města byla pod mimořádným časovým tlakem, Niemeyerova architektura to na sobě nenechává znát. Zakládá se na mimořádně náročných inženýrských řešeních, jejichž realizovatelnost mnohdy zpochybňovali odborníci z celého světa.

Naplánování, realizace i inaugurace nového hlavního města Brazílie proběhly během neuvěřitelných pěti let. Kubitschek totiž věděl, že má na realizaci celého města pouze jedno pětileté volební období. Brasilia rozhodně není ideálním městem. V mnohém stvrdila liché uvažování modernistů a je symbolem velikášství doby. Zároveň ale jde o fascinující experiment, jehož realizaci málokdo věřil.