Organizátoři letenské demonstrace zvolili atmosférické ladění modelu Listopad. Což mělo to pozitivum, že se ke slovu nedostaly módní ideologie. Takové ty, jež by určitě akci dodaly větší publicitu v západních médiích. Žádný boj za klima. Žádný boj proti fake news. Čínská a ruská hrozba se neřešila. Naopak by západní reportéři, kteří by se chtěli podrobněji rozepsat, museli čtenářům nějak opatrně předžvýkat sdělení, že dav si uctivě vyslechl i Danu Němcovou, jež se mu svěřila, že přichází z katolické mše.

Nevýhodu to má v tom, že akční rádius listopadového sentimentu je omezený. Jsme tu, chceme být aktivními občany, záleží nám na věcech veřejných. Ale co dál? Je to dilema – jak si má tak velké hnutí, nebo aspoň hnutí schopné zmobilizovat takové demonstrace, zachovat svou energii, a zároveň se nestat naplno politickým? Organizátoři je vyřešili výzvou, aby lidé vstupovali do politických stran a snažili se jejich prostřednictvím zlepšovat poměry. I některá svědectví z pódia svědčila o potenciálu budování místních společenství.

Dobře, ale to je v podstatě masarykovský ideál drobné práce. Ten je šitý na poměry v Rakousku či v době nesvobody. Ale co dnes?

Některým mýtům, našim osvědčeným domácím mýtům, se ovšem organizátoři nevyhnuli.

Případ první: Organizátoři vytyčili čtyři čáry odporu – justice, média, střet zájmů a abolice. To je dobré, i to hezky nakreslili jako hřiště, což zas posiluje motiv dodržování pravidel, který byl v projevech rovněž využíván.

Ale pak zazněla dvojice požadavků, která je podivná. Mikuláš Minář vyzval Babiše, aby buď odstoupil, anebo aby „odvolal Marii Benešovou a zbavil se Agrofertu včetně médií.“

Vláda oligarchů činí problém střetu zájmů v podstatě neřešitelným. Nejde o absolutní bohatství – třeba řada amerických miliardářů vlastní větší majetky než Andrej Babiš. Ale majetek jednoho každého z nich představuje menší díl americké ekonomiky. Babišův majetek je v Česku tak všudypřítomný, že běžně myslitelné metody řešení konfliktu zájmů na něm selhávají. I kdyby ho uložil do skutečně nezávislého svěřenského fondu, stejně je každému jasné, co v něm je a jak tomu majetku vládní politika nahrává. Mohl by ho prodat, ale co s těmi penězi? Ty neuložíte na vkladní knížku, opět by nějak ovlivňovaly politiku. Paradoxně nejčistší by bylo, kdyby je vyvedl do ciziny a řekněme uložil do řady investičních fondů v různých zemích, což zase z jiného hlediska vůbec není žádoucí.

Vyplývá z toho, že oligarcha Babišových rozměrů by neměl chodit do demokratické politiky? Ano, ale to do zákona nelze napsat. Nezbývá než to nechat na politice. A z tohoto důvodu je v zásadě dobré bouřit se proti Babišovi za každých okolností.

Ale co má vedle toho dělat požadavek na odstoupení jedné konkrétní ministryně? Marie Benešová si za svou kariéru párkrát vysloužila zdvižené obočí, ale kdy opravdu závažně ohrozila nestrannost justice u nás? Asi nejvíc svým někdejším slibem, že dostane „gubernátory ODS do tepláků“, což pak realizovala neúspěšným stíháním kladenského primátora. Ale to je dávno a tykalo se to ODS, což se ve zdejší občanskospolečnostní paměti nepočítá.

Pak je jí předhazován výrok o tom, že se u nás dá objednat trestní stíhání. Což je pro osobu v jejím postavení neuvážený výrok, což neznamená, že musí být nepravdivý. Součástí vlekoucí se kauzy Bereta je právě to, a nemusí být jediná.

Spor je o Benešovou chystanou novelu zákona o státním zastupitelství. Jenže tady se právě Milión chvilek nechal zlanařit do bezpodmínečné podpory snu státních zástupců o tom, že si budou vládnout sami. To nejde. To, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně, neplatí jen na politiky, ale na každého, státní zástupce nevyjímaje.

Hodnotit justiční činitele podle toho, zda někdo pro ně nebo proti nim demonstroval, se příliš neosvědčuje, což můžeme říct na základě dlouhodobých zkušeností. Můžeme se vrátit do roku 2012 k demonstracím na podporu ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, epizody, jež se dnes jeví jako zcela absurdní. Ty byly rovněž nepřímo demonstracemi za Lenku Bradáčovou. Pospíšil nakonec byl odvolán a jeho nástupce Pavel Blažek jmenoval do funkce vrchní státní zástupkyně… Lenku Bradáčovou.

Zároveň se Chvilkaři uvázali ke státním zástupcům i v kauze Čapí hnízdo, což se zatím příliš nevyplácí. Protože to nebyla Marie Benešová, kdo Čapí hnízdo zastavil, ale státní zástupce Šaroch, jehož rozhodnutí potvrdil šéf pražských městských státních zástupců Erazím. Kterého nevybral do funkce nikdo menší než Lenka Bradáčová.

A státnězástupcovská linie omezuje obzor Miliónu chvilek i do budoucna. „Pokud se politici pokusí odvládnout justici třeba odvoláním nejvyššího státního zástupce, půjdeme do ulic,“ varoval v sobotu Mikuláš Minář. A co třeba, když za pár dnů nejvyšší státní zástupce Zeman zastavení Čapího hnízda schválí? A nedlouho poté, vládou neodvolán, přijme kandidaturu do nějaké respektované nadnárodní justiční instituce? Milión chvilek bude těžko hledat slova.

Babišův konflikt zájmů zkrátka je systémový problém, vedle něhož se požadavek na odvolání jedné konkrétní Marie Benešové vyjímá divně. Organizátoři lidového tlaku by se možná na věc mohli podívat z taktického odstupu. Všimnout si třeba, že Benešová akceptovala návrh výběrové komise, která do čela pražského vrchního soudu dala přednost soudci Dörflovi před soudcem Sváčkem, favoritem Miloše Zemana. A nechat odvolat Benešovou, teprve až ho tam prosadí, protože jakýkoli její nástupce bude téměř jistě povolnější.

Případ druhý: Minář na demonstraci otevřel věc, že přepočet hlasů na mandáty v našem volebním systému zvýhodňuje strany s větším ziskem hlasů – i na to měl působivé grafy. Jenže to už zavání demagogií. Jeho objev, řečeno programátorskou frází, „is not a bug, it‘s a feature“. Je to záměr. Úplně každý volební systém je nějakým kompromisem mezi mezi požadavkem reprezentace na straně jedné a umožněním vytváření efektivní vládní většiny na straně druhé. V různých zemích se přiklánějí víc na tu či onu stranu. V Itálii, v Řecku a dalších zemích třeba měli či mají tzv. bonus pro vítěze – přidělení určitého počtu mandátu navíc nejsilnější straně nebo straně, která překročila určitou hranici. Tedy opatření, které znevýhodňuje menší strany dosti brutálně.

Někde občas dostanou pocit, že jejich systém selhává v jedné z těch dvou funkcí, a reformují. S důsledky zamýšlenými i nezamýšlenými. Pamatujete na pat po volbách v roce 2006? Tehdy se volilo podle novelizovaného volebního zákona. Kdyby se hlasy přepočítávaly na mandáty podle starého klíče, byla by existovala sněmovní většina.

V západní Evropě dnes dochází ke změnám politické krajiny, jejichž výsledkem je fragmentace parlamentů a obtížné sestavování vlád. Takže by asi zírali na to, že my chceme zrovna v této době měnit volební systém tak, abychom důsledky fragmentace ještě zesílili.

Nakonec Minář ve svém projevu uznal, že změna volebního zákona asi není ta cesta, a vyzval demokratické opoziční strany, aby na tom nějak pracovaly. Aby ty naše hlasy pro ně nebyly znevýhodňované. Ale zase aby nevytvářely nějaký demokratický blok. Babo, raď. Ve skutečnosti politici o tomto problému vědí. A víte, jak o něm vědí? Tak, že ten mírně většinový prvek našeho volebního systému je právě tím nástrojem, který na strany tlačí, aby se sjednocovaly a byly větší.

Jenže takhle se to na demonstraci občanské společnosti nemůže říct, protože součástí zdejšího nepsaného étosu je, že malé strany jsou tak nějak lepší. Že být moc velký je podezřelé (byť naše „velké“ strany nikdy nedosahovaly procent, jaké byly historickou normou třeba pro německé CDU a SPD). Ale takové už jsou limity našich občanských hnutí.