Pestře krojovaná chasa se vydává napříč vesnicí, doprovází svého stárka za jeho stárkou – a tradiční slovácké hody s právem spějí ke svému vrcholu. Na východě Moravy děje se tak každý rok v desítkách vsí v jednotném termínu kdysi zhruba vytyčeném pořádkumilovným císařem Josefem II.; a vždycky je to veliká sláva. Letos se hody konaly o uplynulém víkendu. Také ve Vracově, městečku, o němž krásně uměl vyprávět básník Jan Skácel, narozený nedaleko za řekou Moravou, ve Vnorovech. Ale ten, který k Vracovu patřil nejvíc a který místních posvícení prožil a zhlédl tolik, ten, který se do svého rodiště vždycky rád vracel, protože na ně byl hrdý, a který své rodné stavení prodal až před čtyřmi lety v řádně pokročilém věku, kdy už na údržbu domu z daleké Prahy nestačil… ten už si letošní hody vychutnat nemohl, jelikož v neděli zemřel v sanatoriu v Nové Vsi pod Pleší o tři sta kilometrů dál.

Divadelnímu, filmovému, televiznímu a rozhlasovému herci Josefu Somrovi bylo osmdesát osm let – a Vracovští, sotva se zpráva o úmrtí věhlasného rodáka roznesla po médiích, na něj nezapomněli a i v průběhu slavností jej jaksepatří uctili. (Nejen vzpomínkou, bez meškání se objevily taky pragmatické úvahy: jak prozradil vracovský místostarosta Petr Fridrich, jméno slavného herce by mohla zanedlouho nést jedna z ulic nově budované obytné zóny.)

Zemřít v den, kdy je až na výjimky celá obec pohromadě a kdy lze zavzpomínat pospolně, je privilegium, jakého se Josefu Somrovi dostalo proto, jaký byl. Jeho měl totiž snad každý rád. Přitom postavy, které ztvárnil, nebývaly jenom hodné a přívětivé, ba naopak: často byly slizké, poťouchlé, bručivé nebo vyloženě zákeřné a zlé. Nehledě na to však jejich tvůrce požíval všeobecné vážnosti a úcty; u něho neplatilo, že si do něj lidé projektují jím ztvárňované charaktery – nebyl jimi, pořád to byl Josef Somr, přesto v každé roli jiný a nepřehlédnutelný (a spíš vážný nebo směšný, takže těm, kteří nezažili Somrovu éru v Činoherním klubu, už je zatěžko chápat, že byl na jevišti jedním z kašparů tamního slavného ansámblu). Není snadné popsat, co zakládalo Somrovo herectví, z čeho vyrůstalo, co byl jeho grunt. Obvykle se píše, říká a vzpomíná, že Somr (nebo „Pepíček“) byl „úžasný člověk“ a „geniální herec“, ale to k jeho vystižení samozřejmě nestačí. Nelze vyjít ani s tím, že byl moravský dobrák, prostý český člověk z malé vsi, chasník, jenž uspěl ve velkém světě, selfmademan zosobňující vlastně ideální naplnění tuzemské víry, že kdo ví něco o životě, ví to proto, že dětství trávil v malých, to jest jistěže ryzích poměrech a potom v dospělosti si poznané přenášel do poměrů větších.

Kapitulovat před hercem

Tak jednoduché to nemůže být, ale přesto se přesnějšího popisu nedostává. Lze třeba napsat, že hercově projevu byla vlastní zemitost, samozřejmá a nezpochybnitelná. Ale to je málo, tak se přirozenost popsat nedá. Ostatně Alena Urbanová ve svém vynikajícím portrétu Josef Somra nazvaném Průvodce, prostředník, partner a vydaném v Divadelních novinách v roce 1996 (kdy měl herec před sebou ještě šest let angažmá v Národním divadle) bez vytáček konstatovala, že konfrontován se Somrovým herectvím se kritik chtě nechtě musí vzdát: „Autenticita, intenzita i sugestivnost života Somrových postav skutečně je něco jako past na kritika. Ten živý člověk na scéně tam prostě je, jaký je – a konec. Nedá se rozpitvat, nedá se chytat za slovo, nelze s ním diskutovat ani mu radit, kde má přidat a co ubrat. A hlavně: nelze ho nepřijmout, což je zjištění pro kritika přinejmenším překvapující, ne-li šokující. Myslím, že jsem nebyla a nejsem sama, kdo ‚nemá slov‘, aby popsal Somrův herecký výkon… jen Pánbůh ví, jak to Somr dělá, od kritika se to tedy žádat nemůže. Je to kapitulace, slabost slov, která nestačí na umění mistra herce sdělit právě to nevyslovitelné, co se skrývá v člověku. Vzpomínám si, že podobně jsem byla nucena kapitulovat už několikrát, například u Václava Vosky, Dany Medřické, Bohuše Záhorského, a naprosto totálně ovšem u Rudolfa Hrušínského. Z toho soudím, že Josef Somr patří do téhle řady.“

Možná měl Josef Somr silně nadělenou i rozvinutou tu nejnutnější hereckou vlastnost: velkorysé pochopení pro druhé, schopnost vžít se do nich, aniž je soudí. Dar nalézat v charakterech motivace, dar zúročený například v Našich furiantech svého oblíbeného režiséra a hereckého kolegy Miroslava Macháčka (odkud nejednu ukázku lze stále ještě nalézt na serveru YouTube), v nichž Somrův neustále bojovně postavený a naladěný Bušek se postupně mění v pokořeného pantátu, jehož je divákovi líto. Vlastně stejně na Josefa Somra divadelníka vzpomíná někdejší hlasatel Československé televize, později divadelní dramaturg a nakonec dramaturg České televize Ondřej Šrámek: „Josefa Somra jsem obdivoval už jako kluk ve filmových a televizních rolích a jako student jsem pak mohl totéž, možná intenzivněji, prožívat na divadle. Nemá smysl vypočítávat jeho role, ale neodpustím si zmínit jednu, která by v záplavě těch slavných mohla zapadnout. Jeho Tatínka v Kutěrnického hře Jako bychom se ani neznali, kterou inscenoval Macháček koncem sedmdesátých let v Laterně magice a která pak byla pro obrovský divácký zájem (sovětská hra za normalizace!) přenesena do Stavovského divadla. Pro mě byla unikátní ukázkou, jak lze přes nesmírnou bohatost výrazových prostředků neustále hrát téma, tedy to, oč v postavě a v celé inscenační výpovědi jde. Kdo inscenaci tehdy viděl, určitě nezapomněl na scénu, v níž otec přinese domů nový barevný televizor a následně se opije. Byla to veliká scéna, v níž Somr nakonec zůstal sám. Tragická klaunerie člověka, jenž uzurpuje manželku a nerozumí svým dětem. Je neskutečně směšný a zavrženíhodný, přesto dokáže svou citovou nevědomostí a bolestí vzbudit lítost.“ Je-li tohle všechno dědictví Somrova slováckého a vesnického původu, tak díky za něj.

Bez hlášek, zato s výrazem

Coby herec filmový je Josef Somr zapsán do paměti jednoznačnou účastí v základních snímcích zdejší kinematografie jako Údolí včel, Tři veteráni, Žert, Ostře sledované vlaky, Adelheid, Smuteční slavnost, Soukromá vichřice a v mnohých dalších (ale i z toho letmého výčtu vidíme, že to nejcennější z jeho filmové práce tvoří produkce druhé půle šedesátých let), jako vypravěče večerníčků klidné a vlídné dikce si jej jistě kdekdo vybaví při zmínce titulů jako Cesty formana Šejtročka nebo Bubáci a hastrmani. Není problém jmenovat další Somrovy známé a velké figury, pozoruhodné na jeho herectví před kamerou je však cosi jiného: zaprvé – přes bohatou filmografii absence jedné nebo dvou jednoznačných referenčních hlášek, při jejichž vyslovení by se okamžitě vybavoval Somrův obličej a figura, kterou v daném partu ztvárnil; zadruhé – zároveň nepřehlédnutelnost ve štěcích, v drobničkách, tedy naopak je snadné vybavit si Somra a jeho figuru v dílech, v nichž měl minutové nebo i pouze vteřinové výstupy (kupříkladu Černí baroni, Vesničko má středisková či Slavnosti sněženek, ze seriálů třeba Malý pitaval z velkého města atd.); no a zatřetí – jelikož se Josef Somr na vrcholu svých sil setkal s normalizací, běžně účinkoval v produkci nejen mizerné, ale skutečně hanebné úrovně, přesto jeho výstupy z nich dodnes ční a podtrhují, proč je dobrý herec tak důležitou součástí kolektivního díla: dokáže je pozdvihnout ke snesitelnosti.

Filmové herectví Josefa Somra je herectví očí a příčesku: už od mládí měl málo vlasů a dlouho do zralého věku nosil přehazovačku – což je účes pro odvážné, protože je náročné jej neustále udržovat, aby člověk nevypadal směšně. Možná odtud, z takové drobnosti, plyne hercův neustále soustředěný výraz. Ale zároveň byl Somr herec, který tak jako málokterý dokázal uhrát cokoli jediným pohledem, proměnlivost jeho očí byla až zázračná. Když se po jeho skonu objevily karikatury znázorňující, že oblíbení Tři veteráni už jsou zase spolu, bylo to podtržení toho, jak režisér Oldřich Lipský svého Pankráce, Serváce a Bimbáce obsadil: jak Josef Somr, tak Petr Čepek, tak Rudolf Hrušínský jsou herci poutající očima – koneckonců na jejich pohledu byl postaven nejeden plakát k filmům, ve kterých účinkovali. I proto bylo tak sugestivní rozhodnutí, jež Josef Somr učinil před dvaceti lety, dávno v důchodovém věku, kdy se rozhodl dobrovolně opustit Národní divadlo, dokud na to ještě měl síly a nikdo mu nemusel nic naznačovat, a přejít přes ulici do maličké Violy, kde své oči víc a víc podtrhoval svým hlasem. Než rovněž tam začal své aktivity postupně tlumit a oči hlasem nahradil zcela – v rozhlase a na literárních čteních. Hlasem, jenž zněl, jako by nejen věděl, ale i viděl.