Ještě na začátku března bojoval se svým týmem Brescia Calcio o udržení v italské Serii A, koronavirus však fotbal, stejně jako další oblasti života v Itálii zasáhl hodně tvrdě, a tak místo tréninků dnes český fotbalový obránce Aleš Matějů (23) tráví čas nuceně doma kvůli faktickému zákazu vycházení, který na Apeninském poloostrově platí. Brescia, za kterou Matějů hraje, leží dokonce v Lombardii, jenom z nejhůře zasažených regionů na severu Itálie. „Zaznamenal jsem, že v Česku se počítá, že by se tam věci mohly vrátit do normálu za pár týdnů, tomu tady už ale moc lidí nevěří,“ říká posmutněle český fotbalista, kterému pandemie sebrala i potenciální šanci startovat na letním fotbalovém EURU 2020.

V Itálii je kromě karantény zaveden plošně také fakticky zákaz vycházení. Jak celou situaci vy osobně zvládáte?

„Asi neřeknu novinu, když řeknu, že mi to není příjemné. Něco takového zažívám poprvé v životě. Už druhý týden nemůžu pomalu vyjít z bytu, já jen doufám, že se to co nejdříve uklidní a život se vrátí do starých kolejí.“

Kdy vám poprvé došlo, že celá situace kolem koronaviru je obrovský problém?

„Když se to poprvé dostalo do Itálie a hlásili tady první případy, věděl jsem, že to asi není úplně v pořádku, ale čas šel dál a v podstatě se nic nedělo. Všechno kolem mě fungovalo normálně a pak najednou začal prudce stoupat počet nakažených, a to už jsem začal mít vážně obavy. A pak se to celé utrhlo ze řetězu, načež přišlo z mého pohledu, jako fotbalisty, naprosto razantní řešení, že se nebude hrát vůbec a hned potom nastala za pár dní karanténa pro všechny ostatní. Ono se to možná nezdá, ale fotbal nemoc ovlivnila úplně stejně jako běžný život. My jsme jako Brescia hráli poslední zápas na hřišti Sassuola, kde jsem nehrál kvůli kartám, a tuším, že snad hned dva dny na to přišla karanténa.“

Váš spoluhráč, světoznámý fotbalový útočník Mario Balotelli, už před suspendací celé Serie A apeloval na italské fotbalové orgány, aby se soutěž zastavila, jak to vidíte vy? Jste rád, že se nehraje?

„Nejde jen o mě, myslím si, že nakonec úplně všichni tady v Brescii, nejen fotbalisti, ale také zaměstnanci v klubu, jsou rádi, že se nehraje, protože to je vážně obrovské zdravotní riziko. Člověk zvenčí si to možná neuvědomuje, ale jako profesionální fotbalista nejenže jste téměř pořád v docela velkém kolektivu lidí, ale také se musíte nějak dopravit na zápas – autobusem, vlakem, letadlem, přespáváte v hotelu, pořád jste v pohybu a v kontaktu s velkým množstvím lidí. To, že se stadiony zavřou pro diváky nebezpeční nákazy pro nás nijak neumenší. Upřímně si troufnu říct, že 95 % hráčů je spokojeno s tím, že se soutěž zastavila. Teď musí fotbal stranou.“

V Brescii, za kterou hrajete, už byli dokonce dva zaměstnanci testováni pozitivně na COVID-19, dostal jste test i vy sám?

„Naštěstí to nebyl nikdo z nás hráčů, musím zaťukat, byli to zaměstnanci sekretariátu. Pak se jejich pracoviště důkladně vydezinfikovala, celý klub i tréninkový areál jsou uzavřené až do 28. března. My jsme testováni nebyli. Samozřejmě, že člověk si říká, že to v sobě může mít, i když nemá žádné symptomy, o takových lidech jste tu v Itálii četli denně. Nezbývá mi než doufat, že to nikdo z mého okolí nemá. A kromě toho, testy potřebují teď víc jiní lidé, než jsem já. Už teď jich je nedostatek. Vím, že někomu z rizikové skupiny takový test určitě pomůže spíš než mně.“

Jak vypadá vaše denní rutina, když nemůžete ven, ani vlastně na trénink?

„Kdybychom spolu mluvili před týdnem, asi bych říkal něco jiného. Tehdy jsem ještě mohl chodit běhat aspoň kolem domu, nebo do parku, přeci jen potřebujete neztratit rytmus, zvyk na zátěž. Teď se to úplně zúžilo. Je to jiné. Když vstanu, zajdu si aspoň na terasu s přítelkyní, pak si zacvičíme, koukáme spolu na filmy, zahraju si něco na PlayStationu, snažíte se zabít čas, aby ten den nějak utekl. Není to nic příjemného. Nezbývá nám nic jiného než čekat, jak se to dál vyvine.“

To zní, že vás to ubíjí…

„Není to příjemné, nebudu lhát, ale co má člověk dělat? Snažím se už ani pomalu nekoukat na české zpravodajství, protože když to sledujete dopodrobna, o to více jste z toho rozhozený. Je to proud špatných zpráv. Jedna za druhou. Vypadá to, že to nebere konce. Psychicky nám to s přítelkyní nedělá dobře. Snažím se nějak mít chráněnou hlavu tím, že jsem doma a nemůže se mi fakticky nic stát. Ale je to hrozně monotónní, filmy se vám už okoukají, přestanou vás časem bavit i videohry. Snažím se jakýmkoliv způsobem zkrátit si den, ale sranda to rozhodně není. Já vážně doufám, že to bude co nejdříve v pohodě, protože nejde ani tak o mě, ale i o ostatní lidi tady v Itálii, pro nikoho tady to není jednoduchý.“

Máte od klubu nějaký individuální plán?

„Něco máme, každý z nás bydlí někdo jinde, takže je vždycky individuálně na každém, jaké má možnosti ho plnit. Můj byt má naštěstí terasu, kde si v klidu můžu odcvičit, co potřebuju, to je aspoň něco. Všechno se snažím plnit, ale co má člověk taky jiného dělat během toho dne? Takže alespoň tím posilováním něco pro sebe uděláte a zase uteče trochu času.“

Jste v kontaktu se zbytkem týmu?

„Máme hromadnou skupinu na WhatsAppu, kde se to denně řeší, já bydlím v domě s Jardou Zmrhalem (bývalý křídelník Slavie) a Nikolasem Špalkem, který je ze Slovenska, kde máme každý svůj byt, takže jsme v kontaktu alespoň takhle. Hrajeme spolu nějaké střílečky online přes internet, takže aspoň něco. Zase, opakuju se, ale natáhnete tím den.“

Brescia je v Lombardii, jedné z nejvíce zasažených oblastí, dokonce jedna z prvních obětí koronaviru pocházel z města, jak to tam vypadá na ulicích, respektive vypadalo, než došlo fakticky na zákaz vycházení?

„Bydlím na celkem frekventované silnici kousek od školy a za poslední 3-4 dny je tady na ulicích úplně mrtvo, když to srovnáte s normálním provozem, tak to se nedá. Teď tady jezdí kolem hlavně sanitky. Nikde nikdo. Je to obrovská změna.“

Po internetu koluje video, kde rozčílení italští starostové nabádají občany, ať zákazy neporušují, to se u vás tedy neděje?

„Ono zase nejde pořád sedět doma, musíte jít vyvenčit psa, zajít si aspoň před dům na chvíli na čerstvý vzduch, když jste pořád doma, tak vám to logicky začne lézt na mozek, ale já jsem osobně nic takového nezaznamenal. Lidi se poučili, dojdou si třeba nakoupit a pak zase zpátky domů, ví, že se nevyplatí riskovat.“

Italská fotbalová liga je v současné době přerušená. Dovedete si představit, že se vůbec ještě dohraje sezona?

„Za sebe musím říct, že tomu moc nevěřím, i když bych to pochopitelně chtěl. I když se to možná nezdá, pokud pomineme teď koronavirus, tak na severu je mnohem více týmů, které Serii A hrají – AC a Inter Milán, Atalanta Bergamo, moje Brescia, Verona, Bologna, Udinese, Parma, Turín, to jsou všechno fotbalové týmy, které jsou z hodně zasažených oblastí na severu země. A tady fotbal musí stranou. Já to navíc beru jako cizinec jinak, než místní. Italové tu samozřejmě mají rodiny, bojí se o ně, nikdo neví, jak dlouho to tu potrvá, nikdo tu vlastně nemá na fotbal teď chuť ani pomyšlení. Berou to o hodně hůř. Já tu nemám babičku, dědu, nebo tolik kamarádů. A navíc hrajeme kvůli divákům, a věřím, že nikoho nenapadne něco tak nezodpovědného, že se otevřou opětovně stadiony, protože by pak hrozilo, že se virus hodně rychle vrátí a celý ten koloběh by začal nanovo. A to nechce nikdo v celé Evropě. Neumím odhadnout, zda nákaza odezní během dvou měsíců. Nevím, co si o tom myslí italské fotbalové orgány, na mě to není, když mi řeknou, že mám hrát, tak hrát budu, každopádně, když se podívám kolem sebe, tak ta šance je asi hodně malá.“

Jste v kontaktu s rodinou v Čechách?

„Jsem. Volám si s rodiči, kamarády, s prarodiči, to je u mě na denním pořádku. Když si volám s babičkou a dědou, tak jsou z koukání na zprávy fakt vyplašení a já se je vždycky snažím uklidnit, že se o mě osobně bát nemusí, protože já jsem doma, takže nemusí panikařit. Naštěstí u nás vstoupila různá omezení v platnost dost brzo, takže zatím věřím, že se především o svoje prarodiče zase tolik bát nemusím.“

Takže vy osobně se zase tolik nebojíte?

„Podívejte se, i když jdeme jen nakoupit s přítelkyní, tak si říkáte, že samozřejmě tu je vždycky riziko, že to můžete dostat. Pokaždé, když jdete ven a potkáte se s lidmi to riziko platí, ale snažím se nepanikařit. Věřím, že když budu dělat základní věci, jako osobní hygiena a nošení roušky, tak to bude v pohodě.“

Dovedete si vůbec představit v současné situaci, kdy se život vrátí do normálu?

Odhady jsou v této situaci vždy nebezpečnou spekulací. Každý, kdo odhaduje delší čas jen děsí své okolí. Já věřím, že když budou všichni zodpovědní a dodržovat pokyny, pak se běžný život začne vracet za pár týdnů a žít alespoň trochu jako kdysi bychom snad mohli za pár měsíců.

Je něco, na co jste si našel díky karanténě konečně čas?

„Trávím teď o hodně víc času s přítelkyní, to je pozitivní. Když mám normálně sezonu, tak toho času není tolik, ale tím, že jsme teď pořád doma, tak jsme hodně spolu. Jsem rád, že tu nejsem sám. To je asi jediný plus. Drží mě nad vodou. Nedovedu si to bez ní představit, kdybych ji tu neměl, bylo by to o sto procent horší.“