Když začala americká finanční krize, evropští politici zaujali postoj, že se to Evropy netýká. Je to „americký problém,“ který povede k tomu, že Spojené státy „ztratí postavení světové finanční supervelmoci“, prohlásil tehdy německý ministr financí Peer Steinbrück. Francouzský prezident Sarkozy ohlásil konec „laissez faire“ kapitalismu. Od počátku úsilí o evropskou měnovou integraci vždy šlo nejen o sjednocování Evropy, ale o dolar. O jeho dominanci, s níž udělala Evropa několik špatných zkušeností. Jak řekl v 70. letech americký ministr financí John Connally, dolar je „naše měna, ale váš problém“. Předseda Evropské komise Romano Prodi v roce 2002 vysvětloval, že „historický význam eura je v tom, že vytváří ve světě bipolární ekonomiku. Ty dva póly jsou euro a dolar“. Eurokomisařka Loyola de Palaciová téhož roku předpověděla, že „v budoucnu euro zaujme pozici jednotky směny na mezinárodních trzích. Samozřejmě nahradí dolar na trzích s ropou a na jakýchkoli trzích“.

Ještě v roce 2009 editoři sborníku Deset let eura (jedním z nich byl Jean Pisani-Ferry, pozdější poradce francouzského prezidenta Macrona) uvedli, že „euro je nyní ve svém desátém roce existence a úspěšně plní pro evropské občany všechny funkce měnové zóny a poskytuje jí cenovou stabilitu. Měnová unie a její centrální banka nyní procházejí testem velké finanční krize a zatím v něm obstály dobře.“ Sborník vyšel už v době, kdy vešel ve známost jeden z mnoha exotických termínů, které se na veřejnost v příštích letech vyhrnuly: vanový graf.

Zachycoval rozdíl (spread) mezi úrokovými sazbami vládních dluhopisů Německa a periferních zemí eurozóny. Ten rozdíl býval velký, ale jak se blížilo datum přijetí eura, začaly spready klesat k německé hladině. Nakonec v roce 2001 k ní se zpožděním kleslo i Řecko. Ale koncem roku 2008 sazby dluhopisů Portugalska, Itálie, Řecka, Španělska a Irska vystřelily varovně nahoru. Na grafu to vypadá jako průřez vany. A ta vana naháněla finančním trhům a politikům hrůzu. Znamenala nebezpečí, že ohrožené země nebudou moci financovat svůj dluh.

Botičky od Diora

Není lepšího úvodu do problematiky fungování eurozóny před krizí než citát z blogu Petry Paroubkové z ledna 2010. Dal i jméno její knize, Botičky od Diora. Tehdy ještě čerstvým manželům Paroubkovým se narodilo dítě a odehrály se celkem opulentní křtiny. Ty byly hojně komentovány bulvárem a Paroubková se jala před novináři obhajovat.

„Oblečení a botičky dostala [dcera] od své kmotry Margarity z Řecka. Tam je křest velkolepou událostí. Margarita (ta větší) jela nakoupit oblečení pro sebe i pro malou do Milána. Je sice dcerou starého a zasloužilého socialisty (dlouhá desetiletí člena Panhelénského socialistického hnutí, kterého je také členkou), ale to v Řecku neznamená, že by levicově smýšlející člověk měl chodit v teplákách,“ napsala tehdy Petra Paroubková. Byla vůči Řecku stejně naivně slepá jako vůči svému manželovi. Ale nebyla v tom sama.

Když vznikala eurozóna, nebylo možné přehlédnout, že jednotlivé země netvoří optimální měnovou zónu, jak ji popisuje ekonomie. Země měly různou ekonomickou výkonnost, scházela mobilita pracovní síly, trhy nebyly dost propojené. Ale zvítězila představa, že místo aby se pracovalo na konvergenci ekonomik, spustí se jednotná měna, která sama svou existencí konvergenci urychlí. Nestalo se.

Na povrchu ovšem všechno vypadalo skvěle. Konvergovala životní úroveň. Zatímco v Německu tehdy vláda Gerharda Schrödera prosadila dohodu o mzdové zdrženlivosti, ve většině zemí eurozóny se nic takového nekonalo. Žilo se lépe. Což je ovšem jen jiný výraz pro ztrátu konkurenceschopnosti. Zatímco Německo se v těchto letech věnovalo posilování své role největšího exportéra, obchodní bilance některých jiných zemí se rapidně zhoršovala – jejich zboží bylo méně konkurenceschopné, a tak víc dovážely, než vyvážely. Kdyby měly vlastní měnu, trh by reagoval na obchodní deficit tím, že by srazil její hodnotu. A řečtí socialističtí funkcionáři by si už nemohli dovolit létat do Milána. Ale bez vlastní měny tento signál odnikud nepřišel.

Jak si to země mohly dovolit? Půjčovaly si. Buď vlády, anebo banky. Jak jim někdo mohl půjčit? To je právě hlavní problém. Vlády, Brusel, banky a obchodníci s dluhopisy si všichni navzájem namluvili, že jakmile je jednou země v eurozóně, je její dluh stejně málo riskantní jako dluh Německa nebo jiných zemí „tvrdého jádra“. Všechny země dostaly od ratingových agentur – další termín, který najednou každý znal – investiční ohodnocení. Žádná země najednou neměla problém si půjčit.

Řecko-americký ekonom Jason Manolopoulos výstižně popsal skrytou příbuznost mezi americkou finanční krizí a evropskou dluhovou krizí: „Jak známo, krize subprime dluhopisů vznikla tak, že se ve velkém půjčovalo klientům s nízkými příjmy, a zhoršila ji sekuritizace (tj. transformace hypoték v obchodovatelné cenné papíry). Ale zatímco se evropští politici rozhořčovali nad tím, jak tyto anglosaské excesy dopadají na světovou ekonomiku, v Evropě se rozvíjel podobný jev. CDO (cenné papíry obsahující hypotéky) dostaly rating odpovídající nejbonitnějším hypotékám, navzdory tomu, že obsahovaly hypotéky nejrůznějších kvalit. Stejně tak se s eurem zacházelo jako s německou markou, přestože obsahovalo jen jednu měnu takové síly.“

Když se investoři probudili…

Samotné členství v eurozóně se stalo jakýmsi pojištěním proti neschopnosti splácet. Byla to ale jen magická formule, nikdo se nikdy neobtěžoval vyvsětlit, jak přesně by ta ochrana eurem měla fungovat. „Euro je ochranným štítem proti krizi,“ prohlásil nicméně ještě 5. února 2010 předseda Evropské komise Barroso. Všichni jako by zapomněli, že Německo a jeho spojenci prosadili do Maastrichtské smlouvy „no bail-out“ klauzuli – další zdomácnělý termín –, tedy že členské země měnové unie neručí navzájem za své závazky.

Pozornost se tehdy soustředila na Řecko, protože jeho veřejný sektor skutečně o level překračoval všechny obvyklé příslovečné poznatky o neefektivnosti státu a jeho byrokracie. Evropské noviny byly najednou plné příběhů o pětačtyřicetiletých důchodcích, o úřednících, kteří pobírají příplatek za to, že musí chodit po schodech do prvního patra, o ostrůvku, na kterém pobírá invalidní důchod sto třicet slepců, či o řeckých státních dráhách, které mají víc zaměstnanců, než přepraví za rok cestujících. Hlavně německé noviny.

Jenže ne všechny země byly tak fantasticky rozmařilé a zkorumpované jako Řecko. Itálie měla vždy katastrofální státní dluh a Portugalsko byla slabší ekonomika, takže nebylo divu, že sazby jejich dluhopisů povyskočily. Ale co Španělsko, o němž se říkalo, že prošlo v posledním desetiletí velkou modernizací a jeho banky byly dobře regulovány? Co Irsko se svým hi-tech průmyslem? Co baltské země, které sice nebyly v eurozóně, ale jejichž měny byly na euro pevně navázány?

Ekonomiky těchto zemí se začaly klasicky přehřívat. Úroková sazba Evropské centrální banky pro ně byla příliš nízká, v kritériích, podle nichž se stanovovala, mělo velkou váhu Německo, které počátkem první dekády eura procházelo recesí. Přitom třeba Španělsko ztrácelo konkurenceschopnost, jenže finanční trhy mu půjčovaly. Protože euro je štít. Ale taky proto, že jeho základní ekonomické ukazatele vypadaly většinou dobře. V Německu se ujal příběh eurokrize jako moralita o marnotratných jižanech, kteří si žili nad poměry, a ctnostní Němci by za ně teď měli platit. Jenže Němcům jejich média neříkala, že za léta 2000 až 2007 mělo Španělsko rozpočet v průměru v přebytku 0,3 % a Irsko dokonce 1,5 % HDP. Ctnostné Německo? Ve schodku –2,2 %. Členství v eurozóně jako pojištění proti neschopnosti splácet

Teď se z nich ovšem přes noc staly zadlužené země. Jejich boom se vrhl do nemovitostí. A když se investoři probudili a všimli si rizika, došly peníze a trh s nemovitostmi zkolaboval. Což táhlo dolů jejich banky a vlády je musely sanovat či znárodňovat. Tak se stalo, že Irsko, jehož vládní dluh průběžně klesal a v roce 2007 činil záviděníhodných 24 % HDP, byl o dva roky později najednou 120 % HDP.

A tady už to začíná být nehezké. V situacích, kdy zemi nebo bance hrozí bankrot, je vždy možné postupovat několika způsoby. Buď na dlužníka kleknout a trvat na tom, že vám splatí všechno do posledního centu. Anebo se s ním dohodnout na – další nový termín – haircutu. Dluh se restrukturalizuje, prodlouží se splatnost dluhopisů, výplaty se odloží a tak podobně. Protože dlužník, kterého zničíte, vám už nic v budoucnu nevydělá.

Jenže když začaly evropské instituce Řecko a Irsko řešit, zvolily ten přístup, že země musí garantovat celý dluh – a pak teprve může přijít evropská pomoc, pochopitelně spojená s aktivním dozorem nadnárodních institucí.

Zde vzniklo jedno z hnisavých míst politických dopadů dluhové krize – nebylo těžké připadnout na myšlenku, že ten, komu má být pomoženo, nejsou Řekové a Irové, ale banky. Že pracující musí snášet politiku rozpočtových škrtů, zatímco bankéři, kteří to všechno zavinili, z toho vyšli lacino, se od té doby stalo převládajícím narativem na antikapitalistické levici. Ale nejen na ní. Hned v květnu 2010 řekl týdeníku Spiegel bývalý šéf Bundesbanky Karl Otto Pöhl, že Evropská unie měla říci, že řecký dluh je třeba restrukturalizovat, „už před půl rokem nebo dříve“. Když mu Spiegel připomněl, že podle kancléřky Merkelové by to mělo „dominový efekt“ v dalších ohrožených zemích eurozóny, odpověděl Pöhl: „To si nemyslím. Podle mě šlo o něco úplně jiného. Šlo o ochranu německých, ale hlavně francouzských bank před nutností odepsat dluhy. V den, kdy byl schválen záchranný balíček, stouply akcie francouzských bank o 24 procent. Když to vidíte, je vám jasné, o co doopravdy šlo – o záchranu bank a bohatých Řeků.“

„Ctnostní“ versus „líní“

Běžně se odhaduje, že z těch cca 150 miliard eur, které na záchranu Řecka šly, lze jen asi o desetině mluvit jako o pomoci Řekům. Většinu peněz poslala Evropa Řecku, aby je mohlo poslat věřitelům.

Právě protichůdné pohledy „ctnostných“ seveřanů na „marnotratné“ a „líné“ jižany, respektive pohledy jižanů na „arogantní“ a „panovačné“ seveřany, byly příčinou, že krize eurozóny byla zastavena mnohem později, než být mohla, a s menšími náklady. Nový prezident ECB Mario Draghi nakonec v červenci 2011 svým „Udělám cokoli, co bude potřeba“ uklidnil trhy – protože trhy si to vyložily jediným možným způsobem, tedy že bude ECB jako skutečná centrální banka kupovat státní dluhopisy členských zemí. K čemuž nakonec získal souhlas kancléřky Merkelové. Ta v celé krizi postupovala způsobem, že ke všemu svolila až ve chvíli, kdy byly škody z odkládání již způsobeny. Díky tomu byla krize, měřeno čistě poklesem hospodářského výkonu, hlubší a delší než velká hospodářská krize ve 30. letech 20. století.

Merkelovou lze chápat – kroky, které bylo k záchraně potřeba udělat, dost možná byly v rozporu s evropskými smlouvami. A navíc, mohou Němci říkat, oni euro nikdy tak moc nechtěli. Ale uměli se v eurozóně zařídit. Nejvíc euro původně chtěli francouzští politici. Ale to jim místo kýženého zkrocení Německa přineslo úplně jiný efekt: oživění starého dilematu, zda patří Francie ekonomicky k „tvrdému jádru“, anebo k evropskému jihu.

Evropskému jihu přinesla krize strádání. Řecku tu nejbizarnější vládu, jaká kdy v nějaké zemi EU vládla, a faktickou ztrátu suverenity. Odrazem vzestupu radikálně levicových stran na jihu byl vzestup nacionalistických sentimentů na severu – nezapomeňme, že strany jako Praví Finové nebo AfD se původně, než přišla migrační krize, profilovaly jako „protibailoutové“. U nás či v Polsku přinesla definitivní odmítnutí eura veřejností – a zárodek poznání, že – ať už si ekonomika zaschová růst jako v Polsku, nebo klesne jako u nás – tím, kdo z toho vždy bude mít užitek, jsou západoevropští majitelé zdejších bank.

„Porušili jsme všechna pravidla,“ přiznala v prosinci 2010 francouzská šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová. Toho si všiml kdekdo – od italského ministra financí Tremontiho, který dostal od šéfa ECB ultimativní dopis, jenž byl prý „horší než od mafie“, po země jako Indie a Čína, které protestovaly, že pomoc Řecku porušuje pravidla Fondu. Experiment jménem euro tak zanechal po první krizi Evropu slabší vnitřně i mezinárodně.