Počasí je stejně populární jako politika. Poslední dva tři roky se skoro každý měsíc stane s počasím něco tak nečekaného, že o tom další týdny hovoříme. Nepamatuji si, že by se kdy za nedávná desetiletí počasí stalo takovým mediálním tématem jako po roce 2017. Psychologové říkají, že rozeznání nějakého jevu má nejprve stadium nedůvěry, pak třeba inflaci nebo klimatickou změnu vezmeme na vědomí, pak ještě uplyne nějaká doba až do momentu, který významný americký klimatolog označil jako „O shit!“, což můžeme zdvořile přeložit jako „Ejhle!“. A od té chvíle, kdy nám dojde, že se skutečně něco děje, začínáme podnikat někdy trochu unáhlené kroky. V té chvíli totiž nepotřebujeme snížit emise, ale zahnat strach. Jeden z oblíbených triků politiků a některých průmyslníků je zachraňovat svět pomocí šetrných technologií a účinnějších strojů.

Vypadá to logicky až do chvíle, kdy si uvědomíme „Jevonsův paradox“, který byl poprvé popsán v roce 1865 v knize Uhelná otázka. William Stanley Jevons tehdy zjistil, že účinnější parní stroj, který byl navržen, aby snížil spotřebu uhlí, ji ve skutečnosti zvýšil, protože energie se stala lacinější a tím dostupnější. Je to názor, který stojí za zvážení, abychom totiž energetické úspory nenavrhli takovým způsobem, který situaci ještě zhorší. Některé anglické municipality například zjistily, že když vyměnily zářivky za šetrnější LED technologie, tak se spotřeba energie zvýšila, protože bylo možné začít osvětlovat mnohem víc silnic. Podobně je tomu, když vyměníme naši starou lednici za nový výrobek kategorie „A“, tak možná spotřebujeme víc elektřiny, protože jsme si koupili větší lednici i mrazák. Začněme však s tímto příběhem na trochu nepravděpodobném místě a v nepravděpodobném čase – v Bagdádu v roce 1941.

Útěk z Bagdádu

Do arabských států tehdy začaly prosakovat zprávy o deportacích Židů v nacistickém Německu a to vedlo k řadě pogromů v židovských komunitách, které v muslimských zemích žily někdy i dva tisíce let. O deset let později, již po vzniku Státu Izrael, došlo k hromadnému exodu asi 850 tisíc orientálních Židů z Bagdádu, Damašku, Káhiry a stovek dalších míst. Vyhánění bylo celé desetiletí doprovázeno vraždami, znásilňováním a mučením. Pokud chceme porozumět míře nenávisti v dnešním palestinském konfliktu, musíme se vrátit do násilností let 1941–1951, které novináři tehdejší doby většinou vůbec nezachytili, podobně jako v těchto letech opomíjíme náboženské čistky proti východním křesťanům.

Mezi tehdejšími uprchlíky byl nadaný židovský chlapec Daniel Khazzoom, kterému se podařilo odejít do Izraele a později v Americe vystudovat na Harvardu ekonomii. Pravidelně se stává, že lidé, kteří dokážou využít výhod nejlepšího západního vzdělání a zároveň pocházejí z odlišného prostředí, vnášejí do vědy a umění nové prvky. V Khazzoomově případě se tak stalo, když se v roce 1980 spojil s hlavním ekonomem britského Úřadu atomové energie Leonardem Brookesem a společně popsali jev, kterému dnes složitě říkáme Khazzoom-Brookesův postulát.

Původně jim šlo o to, snížit riziko další ropné krize, na kterou bylo nejlepší se připravit tím, že budou zavedeny nové, úspornější typy automobilů. Jejich výzkumy však ukázaly, že když na jednom místě energii ušetřím, mohu získané prostředky utratit nejenom za větší automobil, ale i v nějakém úplně jiném ekonomickém sektoru. Když jezdíme málo autem, můžeme si ušetřit na dovolenou v Thajsku, takže nakonec nám úsporné technologie pomohou spotřebovat energie mnohem víc. Khazzoom-Brookesův postulát byl definován vědeckým jazykem, který zhruba říkal, že mikroekonomické úspory mohou vést k makroekonomickému plýtvání.

Khazzoom otevřel dveře hned několika dalším oborům včetně psychologie. Jeho postulát je něco, co dobře známe, například když držíme dietu a k obědu si dáme jogurt, což pak večer kompenzujeme řízkem. Jiný běžný příklad se týká ženy, která si jeden den odepře šaty, ale další den si to vynahradí koupí tak drahých bot, jaké by si normálně nekoupila. A abychom byli genderově vyvážení, tak podobně se třeba chová muž, který si jednou odpustí pivo a o tři abstinující dny později se zlije pod obraz. V anglosaské literatuře se tento ekonomický i psychologický mechanismus označuje jako „rebound efekt“, české překlady používají různá slovní spojení, třeba „zákon odrazu“. Možná bychom mu mohli říkat „zpětná spotřeba“.

V ekonomii se uvažuje o přímé zpětné spotřebě, kdy si za ušetřený benzin koupím lepší automobil, takže šetřím i utrácím v jednom sektoru. Mnohem rozšířenější a obtížně spočitatelná je nepřímá zpětná spotřeba, kdy dejme tomu ušetřím energii za automobilový provoz, ale vzápětí ji utratím třeba v akvaparku, což je vyhlášený „žrout energie“.

Mnoho desítek ekonomických studií ukazuje, že Khazzoomův postulát neplatí vždy, že většinou vede k úsporám kolem 10 % energie, ale že také existují výjimky, kdy zpětná spotřeba převýší úspory. Této situaci se ekonomickým žargonem říká „backfire“, tedy něco jako zpětný zážeh. V každém případě představa, že úsporné stroje energii ušetří, je v širším měřítku mylná a není všelékem na emise skleníkových plynů. V masovém měřítku je to způsobeno tím, že šetříme energii ne proto, abychom snížili emise, ale abychom šetřili peníze, které vzápětí utratíme jinde.

Mluvíme zde sice o paradoxu, ale ve skutečnosti takto funguje evoluce. Pokud organismus někde dokáže energii ušetřit, tak velice často investuje do lepší adaptace na svoje prostředí. Inovuje. Všichni to máme v krvi, počínaje prvními mikroorganismy. Jenže zde přichází další aspekt evoluce – je lokální a krátkodobá. Organismus, třeba trilobit nebo leopard, zná jen svoje teritorium a životní strategii volí maximálně v perspektivě dvou ročních období, tak aby se uměl přizpůsobit období dešťů a sucha nebo léta a zimy. Příroda neumí uvažovat o tom, že emise vzniklé v USA za padesát let způsobí fluktuaci indického monzunu. To zvládne – a jen někdy – pouze kultura.

Logické piano

Na samém počátku úvah o šetření, které vede k plýtvání, nalezneme brilantní viktoriánské studie W. S. Jevonse. Pokoušel se prosadit jako logik, ale jeho knihy Čistá logika se za několik měsíců prodaly jen čtyři kusy. Jevons se v roce 1869 pokusil vytvořit stroj podobný pianu, který by měl dřevěné klapky, na kterých by byla napsána logická i nelogická tvrzení. Ta by bylo možné kombinovat smysluplným, ale i nesmyslným způsobem. V podstatě předešel pokusy s prvními počítači, které vedle sebe kladly jedničky a nuly. Ty se již obešly bez dřevěných kláves, protože pracovaly s elektrickým proudem. Jevons byl jedním z prvních filozofů, kteří se do ekonomiky snažili zavést matematické a logické postupy. Filozofové tehdy byli lidé, kteří se v různých oborech od fyziky až po geologii snažili přijít na obecné základy, na kterých stojí svět. Dokonce se zabýval otázkou, zda sluneční skvrny nemají vliv na cenu obilí. Teprve nedávno se podařilo odpovědět na část nalezeného vztahu. Lidé, kteří kupují akcie za slunného dne, jsou optimističtí a víc riskují. Je to spíš počasí, které nás emočně ovlivňuje, než sluneční aktivita. Ale pokud se zabýváte nákupem akcií, tak byste měli vědět, že nejvíc chybných rozhodnutí padne po 22. hodině, kdy v klidu a bezpečí domova nemyslíte na možné ekonomické problémy.

Jevonsův paradox dnes patří mezi nejznámější strategie environmentální ekonomie, protože ukazuje, že úspory energie mohou být v reálném životě zcela fiktivní. Výzkumy ukázaly, že když máte plnou nádrž, budete mít tendenci naplánovat si delší výlet. V okamžiku, kdy je něco lacinější, tak se na to snáz chytíme a ve slevách kupujeme věci, které ani nepotřebujeme.

Koeficient neúčinnosti

K Jevonsovu paradoxu a Khazzoom-Brookesovu postulátu se někdy přidávají pověstné Parkinsonovy zákony, které původně studoval ekonom a sociolog Cyril Northote Parkinson během své služby v britských vládních institucích. V zásadě jde o to, že kroky, které by systém měly zjednodušit (víc pracovníků s dokonalejší dělbou práce), jej ve skutečnosti od určitého počtu lidí komplikují. Pokoušel se matematicky vyjádřit, jak velká musí být odborná komise, aby neodvedla vůbec žádnou práci, a vyšlo mu číslo 19,9–22,4 člena. Domníval se, že skutečně úderný počet členů, který je ještě schopný se domluvit, je kolem pěti až osmi.

Přestože jeho první pozorování pocházejí z let 1955–58, některé jeho zákony zlidověly, a to zejména v byrokracií postižených zemích tehdejšího socialistického bloku a rovněž v Itálii. Parkinson si všiml, že například Úřad pro koloniální záležitosti měl nejvíc členů poté, co Británie skoro o všechny kolonie přišla. Definoval, že k růstu byrokracie dochází ze dvou důvodů: 1) ministr či šéf úřadu chce mít víc podřízených než rivalů, 2) úředníci si vymýšlejí práci jeden na druhého, takže počet úředníků může ročně růst až o 5–7 %.

Úplně pochmurný teorém

K podobným úvahám, jaké vyjádřil Jevons a Khazzoom, v každém desetiletí a v různých oborech docházeli různí experti. Ekonom širokého rozhledu Kenneth Boulding na základě úvah Thomase Roberta Malthuse navrhl „úplně pochmurný teorém“, který říká, že „jakýkoli technický pokrok může lidem pomoct od chudoby jen na tu určitou dobu, po kterou chudoba limituje množství lidí. Jakékoli zlepšení umožní růst populace a brzy umožní většímu počtu lidí než kdykoli předtím žít v chudobě a tím zvětší celkovou sumu lidského trápení“.

Žádný z uvedených paradoxů a postulátů neplatí vždy a za každých okolností. Nepíši o těchto věcech proto, abych je zpochybnil, ale abychom si byli vědomi toho, že některé ekologické kroky jako biopaliva či elektromobilita mohou v určitých oblastech a určitých dobách mít negativní environmentální dopady, že energetické úspory v jedné části systému mohou vést k plýtvání v jiných částech systému a také že sdílíme obecnou zkušenost, podle které větší množství úředníků automaticky neznamená jednodušší život
občana.

Hlavní zdroje:

W. Stanely Jevons: The Coal Question, London 1865.

John M. Polimeni, Kozo Mayumi, Mario Giampietro and Blake Alcott (2008): The Jevons Paradox and the Myth of Resource Efficiency Improvements. London 2008.

Harry D. Saunders: A view from the macro side: rebound, backfire, and Khazzoom-Brookes. Energy Policy, 2000, vol. 28, issue 6–7, 439–449.