Polsko je dobře známé jako země neobvyklých politických experimentů. Je tomu tak už od 17.–18. století, kdy si tvrdošíjně bránilo svobodné republikánské zřízení, a to povestfálské Evropě – jež se přetvářela na dominium absolutistů – navzdory. Koncem 20. století takovým experimentem byla Solidaritu, která byla jedinečným, protože úspěšným pokusem o nenásilnou vzpouru proti sovětskému impériu. To, co se v Polsku odehrálo přesně před čtyřiceti lety – 13. prosince 1981 –, mělo za cíl tento „solidaritní“ experiment potlačit. Avšak samo o sobě to také bylo jistým experimentem, jen tedy realizovaným polskými komunisty a – jak se později ukázalo – dosti nešťastným.

Poté, co sovětské politbyro odmítlo přislíbit polským komunistům „spojeneckou“ ozbrojenou intervenci, stanuli tváří v tvář otázce, jak potlačit nenásilnou vzpouru desíti milionů členů Solidarity vlastními silami. Vymysleli proto inovativní metodu, kterou v této operaci posléze uplatnili, a sice vojenský puč. Evidentně se zhlédli v bezpočetných převratech organizovaných plukovníky v Africe a Latinské Americe. V sovětském politickém zřízení byla armáda vždy nástrojem strany; inovace polských komunistů spočívala v tom, že nyní měl nastat pravý opak. Tento podivný politický projekt měl přejít do evropských dějin jako poslední nápad, jak zachránit zahnívající komunismus, přestože se vyznačoval nezcizitelnou paradoxností. Polští komunisté, kteří celou dobu drželi moc plně ve svých rukou, totiž neměli nikoho, proti komu by skutečný puč mohli namířit. Logicky vzato by jej museli podniknout proti sobě samotným. Vymysleli proto novátorský scénář imitovaného puče.

Už dříve totiž, v rámci příprav na puč, byl odstaven od moci civilní první tajemník komunistické strany a do jejího vedení dosazen velitel armády generál Jaruzelski. Když v noci 13. prosince puč začal, šéf strany a zároveň vedoucí „pučistů“ nařídil skupince svých nohsledů převléct se do vojenských uniforem, načež po vzoru klasických a nefalšovaných pučů z Afriky či Latinské Ameriky byla oznámena jejich jména jako u vojenské junty, která bude od této chvíle mít ve svých rukou úplnou moc. Podobná maškaráda proběhla rovněž v televizi, ovládané komunistickou stranou.

V noci tam hlasatele navlékli do vojenských uniforem, aby pak od brzkého rána, už jako „pučisté“, oznamovali divákům vyhlášení výjimečného stavu a četli dlouhý seznam skutků (od stávky až po kolportáž letáků), za něž nově hrozil rozsudek smrti, vynesený pochopitelně ad hoc vojenským soudem. Jako u opravdového puče vyjely do ulic tanky, ale nikoli proto, aby dobyly vládní budovy nebo sídlo televize, nýbrž proto, aby se soustředily kolem uhelných dolů, loděnic a hutí, kde Solidarita ohlásila stávky.

Působil-li totiž v mocenském centru tento puč jako groteskní maškarní bál s převleky, tak ve vztahu k obyvatelstvu se projevil jako navýsost reálná a dlouhotrvající vlna násilí a perzekucí. Jestliže se té noci politické policii podařilo chytit někoho z tisíců činitelů Solidarity, čekalo jej zatčení bez soudu, provedené na základě předem připravených seznamů nežádoucích osob. Stávkující továrny se dobývaly násilím, někde (jako například v Horním Slezsku) se do dělníků střílelo ostrými náboji, podobně jako v Chicagu na 1. máje 1886. Důstojníci komunistické armády s nižší hodností byli rozesláni do celého Polska jako „komisaři-pučisté“, aby se chopili moci nad státními úřady a podniky. A právě tato poslední jmenovaná věc vyvolala v dlouhodobějším horizontu zcela katastrofální následky – majoři a poručíci v rolích faktických šéfů firem přivedli polské hospodářství, které se už beztak potýkalo s krizí, k totálnímu úpadku.

Pro Poláky bylo těch osm let, zahájených imitovaným pučem 13. prosince 1981, nejtemnějším obdobím v životě předchozí generace. Nebyla to pouze doba násilí, přeplněných věznic a úkladných vražd, ale také časy degradace životní úrovně a ekonomického úpadku. Díváme-li se však na to období dnes z hlediska Hegelovy „Minerviny sovy vylétající za soumraku“, lze si povšimnout i jistého udivujícího efektu (jak paradoxní!) příznivého pro Evropu i pro Polsko.

Onen puč totiž na osm let zbrzdil rozhodující střet Solidarity se sovětským systémem, čímž se jeho definitivní vyústění přesunulo do jiné, nesrovnatelně přívětivější éry, zahájené nástupem Gorbačova k moci. Historickým prokletím Poláků bylo po celé 19. a první polovinu 20. století totiž právě to, že nad všemi pokusy o opětovné získání svobody, rokem 1830 počínaje a rokem 1970 konče, vždy viselo fátum „špatného načasování“. Na sklonku 20. století však štěstěna výrazně pootočila svým kolem a Poláci se znenadání ocitli v tom nejadekvátnějším historickém okamžiku pro uskutečnění jejich snah.

Solidarita vznikla ve „správném“ okamžiku a ve zcela „správné“ chvíli prohrála svůj první střet s komunisty. Zahnívající globální komunismus totiž potřeboval k tomu, aby byl uspíšen jeho pád, právě takovou legendu spontánně vzniklého lidového hnutí pronásledovaného za svou touhu po spravedlivém světě. Přesunutí chvíle definitivního vypořádání se sovětským systémem v Polsku až do roku 1989 přispělo k tomu, že polské snahy nejenže mohly mít šťastný konec, ale neočekávaně se zároveň staly snahami celé Evropy. Pád Berlínské zdi a obnovení evropské jednoty se ukázaly jako překvapivé důsledky tohoto posunu.

Komunističtí „pučisté“ z noci 13. prosince 1981 prohráli, jelikož nepochopili smysl dějinného představení, v němž si zahráli úlohu komických maškar v uniformě. V té době se však ani polským vlastencům, kteří byli vojenskými soudy posíláni do věznic, nesnilo, jak rychle a hmatatelně jejich oběť získá svůj historický smysl. A to smysl dalece překračující pouhopouhé snění Poláků o svobodě.

Článek vychází současně v polské revue Wszystko, Co Najważniejsze, v rámci projektu realizovaného z polským Ústavem národní paměti. České vydání vzniklo ve spolupráci s Polským institutem v Praze. Překlad Martin Veselka.