Včera před dvaceti lety dva klíčoví členové vládní strany veřejně vyzvali svého předsedu a premiéra k rezignaci. Byli to Jan Ruml a Ivan Pilip, adresátem výzvy byl Václav Klaus. Ruml s Pilipem reagovali na nepříjemnou situaci kolem financí ODS. Na tu vyšlo najevo, že v jedné výroční zprávě lhala a příspěvek od tenisty a privatizátora Třineckých železáren Milana Šrejbera rozepsala na fiktivní dárce s exotickým jmény Sinha a Bács. Šlo o 7,5 milionu korun a najednou se zdálo, že ty jsou pouze vrcholek ledovce. Běžely zprávy, že na výkonné radě ODS padla zmínka o černém kontě ve Švýcarsku. Na tom mělo ležet až 170 milionů korun, podle spekulací peníze pocházely z privatizace Telecomu.

Dnes před dvaceti lety se Klaus vrátil z bosenského Sarajeva, kde se účastnil zasedání Středoevropské iniciativy, a z jeho prvních slov po přistání mohli Ruml s Pilipem usuzovat, že jejich výzvu možná vyslyší: „Já jsem si samozřejmě velmi dobře vědom toho, že tato země a tato politická strana nestojí a nepadá s jednou osobou, s Václavem Klausem.“ Vzápětí ale zjistil, že stoupenci jeho odchodu ve vedení strany mají menšinu. Výsledek známe: Klaus se rozhodl obhajovat předsednictví ODS, napřesrok ji během čtvrt roku vytáhl z 9 procent preferencí na 28 ve volbách.

Ve vítězných kruzích se posléze ustálil zvyk motivy „pučistů“ zpochybňovat a zesměšňovat. Tomu bych hlavně v případě Jana Rumla oponoval. Bács a Sinha jsou nezpochybnitelný podvod, odehrál se tu přinejmenším zastírací manévr z obavy, že by veřejnost dar pochopila jako gesto vděčnosti za privatizaci. Taky vyšlo najevo, že tajemníkovi místopředsedy ODS Ludvíku Ottovi přišly na konto peníze ze Švýcarska (prý omylem a prý je vrátil) a že k tomuto jeho kontu měl přístup místopředseda strany. Víc indicií o švýcarském kontě neznáme, což vůbec neznamená, že neexistovalo.

Způsob, jímž se ale před dvaceti lety přistoupilo k vymýcení korupce, trpí dvěma momenty, které význam vystoupení Rumla s Pilipem devalvují. Prvním byla politická účelovost, s níž otazníky v účetní knize ODS využívali soupeři, především předseda lidovců Josef Lux. Ten nejprve Rumla s Pilipem popostrčil do jejich apelu hrozbou, že pokud veřejně nevystoupí a nevyzvou Klause k rezignaci, KDU-ČSL opustí vládu. Vystoupili, vyzvali, KDU-ČSL stejně vzápětí vládu opustila. Lidovci, kteří už delší čas pozorovali kyvadlový pohyb společnosti doleva, využili situace k odpoutání se od pravice. Byla pak absurdní podívaná na to, jak jim veřejný prostor tleskal za jejich zásadovost.

Druhým vážným pokleskem, který byl podobně jako jednostranné používání tématu korupce vůči jedné konkrétní straně také předzvěstí věcí příštích, byla novinářská hysterie. Situaci nesmírně vyhrotila zpráva TV Nova o Klausově vile v Davosu. O fake news se módně diskutuje poslední dva roky, nicméně Klausova vila byla fake news jako vyšitá.

A právě neexistence důkazů nebo aspoň vážných indicií, že by se Klaus osobně obohacoval, ukazuje, jak se doba oproti divokým a údajně tmavým 90. letům posunula. Během následujících dvaceti let nám vládli minimálně dva premiéři, kteří po odchodu z úřadu přijdou k nemalému majetku a vysvětlovat ho budou způsobem, který nelze brát vážně. Stanislav Gross vydělal 80 milionů korun jedním zázračným obchodem s akciemi, Jiří Paroubek čtyři miliony korun na tantiémách z prodeje knihy, o kterou v knihkupectvích nebyl žádný zájem. Brzy budeme mít předsedu vlády, který čelí vážnému podezření z dotačního podvodu, z toho, že si pro osobní potřeby vzal peníze, na něž absolutně neměl nárok, který za bílého světla upravoval s koaličními partnery podmínky čerpání dotací v oborech, v nichž podniká. A který své podnikatelské impérium postavil na nepřátelském převzetí státní firmy, přičemž dodnes není jasné, kde na tuto operaci vzal peníze.

Černými fondy na provoz stranického aparátu disponovaly v téže době, kdy u nás vládly Klausovy vlády, slovutnější formace než česká ODS, od francouzských socialistů po německou CDU. Donedávna nejmocnější člen Ecofinu Wolfgang Schäuble byl svého času donucen přiznat, že osobně převzal obálku s darem pro stranu, který se následně ve vyúčtování neobjevil. Premiér Španělska Mariano Rajoy letos vypovídal u soudu o černých fondech španělské lidové strany. Když policie před lety zatkla pokladníka lidové strany, posílal mu Rajoy SMS typu: „Luisi, drž se“ nebo „Luisi, děláme, co můžeme“.

Tím nemá být řečeno, že černé peníze, které jdou nikoliv do kapes politiků, ale „pouze“ na provoz, nejsou problém. Jsou a je potřeba je odkrývat a politiky, kteří ty fondy organizují nebo aspoň tolerují, táhnout k odpovědnosti. Chce se tím říct pouze to, že i v politice jsou různé druhy špatného jednání a ilegálních peněz. A že my jsme se od Sarajeva, které po těch dvacet let symbolizuje zkaženost v politice, posunuli na škále závažnosti skokově do úplně jiné sféry.