V Rusku se žádné podstatnější oslavy výročí definitivního konce SSSR, který nastal dne 26. 12. 1991, nekonaly. Důvodem ale není, že by sovětskou dobu nikdo nechtěl připomínat. Naopak: znak SSSR se srpem a kladivem, rudé hvězdy, zkratka CCCP i přídavné jméno „sovětský“ nejenom že nejsou tabu, ale jejich obliba stoupá, stejně jako zdůrazňování pozitivních aspektů stalinismu a zásluh samotného Stalina. Sovětská symbolika je v Rusku v módě stejně jako sovětská státní bezpečnost počínaje jejím sadistickým zakladatelem Felixem Dzeržinským a konče někdejším pěšákem agenturní sítě v NDR, který se později stal prezidentem a ani po více než 20 letech u moci se nechystá připustit svobodné volby, které by rozhodly o jeho nástupnictví.

Před třiceti lety se zdálo, že celý znakový systém sovětského impéria skončí na smetišti dějin jako předmět kritického zkoumání odborníků a zároveň materiální i ideový vesmír, kterého se vedle badatelů zmocní výtvarní, divadelní, hudební a filmoví umělci, spisovatelé a performeři, filozofové. To se také stalo a „sovok“, jak se hovorově říká sovětskému systému, je dodnes výživným zdrojem tvůrčí imaginace pro autorky a autory mnoha generací, směrů, uměleckých a myšlenkových odvětví různého politického vyznání.

K poctivému zpracování dějinného traumatu ale rychle přibyla od počátku tohoto století vzrůstající, stupňovaná manipulativní relativizace sovětských zločinů a nová vlna boje proti hodnotám a institucím takzvaného Západu, Evropy, USA. Státní agenda tuto módu, založenou na směsi nostalgie a konfrontativních trendů, spoluvytváří, rozvíjí a využívá nebo zneužívá pro své potřeby.

Likvidace Memorialu

Jako cynická antislavnost při příležitosti zániku SSSR vyznívá likvidace Mezinárodního Memorialu Nejvyšším soudem Ruské federace, který svůj verdikt formuloval 28. prosince 2021 navzdory rozsáhlé tuzemské, ale i globální protestní kampani. O den později byla na pokyn generální prokuratury zlikvidována další struktura Memorialu, zabývající se v Rusku obranou lidských práv. Právě Memorial představuje tak jako žádná jiná instituce étos spojující ranou desovětizaci se současností. Při zakládání Memorialu v roce 1987 (jako mezinárodní byla organizace ustavena v roce 1992) jeho zakladatelé, mezi něž patřil i nositel Nobelovy ceny míru Andrej Sacharov, zřetelně pociťovali nezbytnou nutnost popsat věcně a důkladně politické represe sovětského režimu. Jak jinak nakládat s totalitní minulostí než její věrohodnou a archivními materiály přesně doloženou reflexí a následným promítnutím do veřejné rozpravy, vzdělávacího systému, kolektivní paměti a politické kultury následnického státu?

Tato nesporně záslužná agenda je dnes ale nežádoucí pro ty, kdo sovětské dějiny ve zpětném pohledu konstruují jako účelový příběh, jehož hlavními motivy je mentalita vítězů, jednostranná vlastenecká hrdost na vlastní minulost a zlehčování, zamlčování nebo výkladové překrucování všech skutečností, které se do propagandistického vyprávění o síle a moci, úspěších a vítězstvích vlastního národa nehodí. Soudní likvidace je proto logická, tím spíš, že Memorial eviduje i dnešní politické represe a vede podrobný seznam politických vězňů včetně dokumentace soudních procesů, na jejichž základě byli uvězněni.

Hrdinou rozpuštění SSSR byl první postsovětský prezident Ruska Boris Jelcin, sám vzešlý z komunistické nomenklatury a neschopný zabránit ekonomické krizi a kriminalizaci ruské společnosti v 90. letech. Zároveň politik, který se svým pestrým týmem legalizoval v Rusku tolik svobod a umožnil tolik nadějí jako málokdo před ním a nikdo po něm. Jelcin měl ambici začít psát postsovětské dějiny Ruska jako svobodné země a jeho projev před americkými kongresmany a senátory v červnu 1992 patří do stejné kategorie jako projevy Lecha Wałęsy nebo Václava Havla tamtéž, jen o něco dřív: měl začít novou kapitolu dějin, v níž hrůzy minulosti nebudou ani pokračovat, ani se nebudou zapírat.

Naivní očekávání

Všichni dnes vědí, jak naivní očekávání provázela před 30 lety rozpad Sovětského svazu. Ale v pohledu do minulosti se všechno zdá naivní, neprozřetelné nebo předvídatelné. Zážitek světodějného kolapsu byl tehdy namístě a jeho platnost je dodnes nezpochybnitelná: skončil systém, který kromě jiných svých projevů okupoval značnou část východní Evropy a početné národy na svém vlastním území, upíral svým občanům řadu základních svobod, ekonomicky mírně řečeno neprosperoval a opíral svoji existenci o ideologii budování komunismu, které dávno už žádný rozumně uvažující člověk nemohl věřit.

Zároveň tato vyprázdněná rétorická mantra působila jako společenské sedativum a analgetikum: z hermetického kosmu komunistické nomenklatury se šířilo v podstatě jen tajemné blekotání, umožňující relativně stabilní život v relativní autonomii, s vlastním folklorem undergroundu, korupce, výsad a hierarchií.

Zánik Sovětského svazu byl také vyvržením 290 milionů lidí do studené vody bezohledných tržních mechanismů a primitivního kapitalismu, nespoutaného nacionalismu a práva silnějšího. V politice zavládla počátkem 90. let nakrátko představa nastávající globální spolupráce, v kultuře nastala největší svoboda za celou existenci ruského státu počínaje Ivanem Hrozným… Ale jestliže v prvním desetiletí po roce 1991 byl státní aparát příliš slabý a ovladatelný nejrůznějšími formacemi, často kriminální povahy, pak v druhém a třetím desetiletí postupně právní stát zanikl ve prospěch novodobé autokracie, čerpající inspiraci jak z evropských, tak i z asijských totalitních režimů minulosti i současnosti a trestající tvrdě jakékoli pokusy o relativizaci monopolu moci.

Zároveň kdo zná Rusko zevnitř, ví, že perzekuce, státní propaganda, omezování svobod v podnikání i politice a početná emigrace vzdělaných a mladých vrstev obyvatelstva, které v bezpráví a beznaději nechtějí vychovávat svoje děti, také nejsou celou skutečností. Za třicet postsovětských let v Rusku vzniklo nesmírné intelektuální, kulturní a institucionální bohatství, svoboda pohybu a ekonomický vzestup, byť založený především na vývozu surovin a relativizovaný opulentním sebeobohacováním establishmentu.

Dnes, po 30 letech, neexistuje v Rusku konsenzus ohledně hodnocení pádu největšího (přinejmenším teritoriálně) novodobého impéria. Mnozí Rusové jsou i dnes, nebo právě dnes hrdí na svůj někdejší superstát a mohou dlouze vypočítávat jeho přednosti nejenom ve srovnání s dnešní situací, ale i ve srovnání se zvrhlým „chaosem“ západní demokracie a jejími nestabilními vládami, neschopností projevit sílu moci, se zpochybňováním „tradiční rodiny“ a jejích přirozených projevů (třeba domácího násilí).

Minulost mnoha tváří

Masový teror s koncentračními tábory pro vlastní obyvatelstvo, jimiž prošly miliony lidí, a budování jedné z nejobávanějších armád světa, jako by nesouvisely s industrializací, kosmickým programem a výsledky sovětské kultury, vědy a techniky. Sovětská minulost má bezpočet tváří, které nastavuje pokaždé jinak podle toho, kdo na ni právě pohlíží.

V mnoha ohledech dnes, po 30 letech postsovětského dějinného vývoje, panují poměry, které sovětské časy nápadně připomínají, to si málokdo koncem roku 1991 dokázal představit. Vládu jedné – komunistické – strany, která tehdy byla alespoň ukotvena v ústavě, nahradila neméně nedemokratická parodie na politickou stranu jménem Jednotné Rusko, všichni vlivnější opoziční politici jsou dříve nebo později umlčeni, uvězněni nebo donuceni k emigraci. Volby jsou kompletně zmanipulované. Nezávislá média nemají šanci na relevantní existenci. Provázanost se zahraničními institucemi a jejich finančními zdroji se trestá označením „zahraniční agent“. Každý občan ví, že v konfliktu s establishmentem nemá žádnou šanci. Celé soudnictví je ve vazalském vztahu vůči vykonavatelům státní moci.

Přesto by bylo lehkomyslným a neopodstatněným tvrzení, že se vrátily sovětské poměry. Dnešní situace je v mnohém nesrovnatelně lepší a v mnohém nesrovnatelně horší, v mnohém naprosto odlišná. Sovětský svaz je dávnou, ale neuzavřenou minulostí, která nás ještě dlouho bude zaměstnávat.