Odpůrci jaderných zbraní bijí na poplach. Kritizují především Spojené státy a Rusko, jelikož hrozí vypršení platnosti smlouvy New START, která byla v dubnu 2010 podepsána v Praze. Rostou i obavy z ambicí dalších států, neboť přibývá takových, které více či méně otevřeně deklarují, že by o nukleární výzbroji mohly uvažovat. A rozhodně nejde o cosi, co by se netýkalo Česka, protože několik takových zemí existuje i v Evropě.

Připomeňme, že dohodu New START podepsali v Praze 8. dubna 2010 prezidenti Obama a Medveděv. Limituje počet strategických nukleárních hlavic, balistických střel a bombardérů obou velmocí a platí od 5. února 2011 na deset let. Lze ji prodloužit o dalších pět let a nejprve se jaksi automaticky očekávalo, že se tak stane. Rusko dlouhodobě dává najevo, že je na tento krok připraveno, jenže americký prezident Donald Trump váhá a vyjadřuje pochybnosti, takže je dost možné, že smlouva New START prostě vyprší.

Američanům vadí především některé nové strategické zbraně, které Rusko vyvinulo (jako obří torpédo Poseidon nebo křižující střela s globálním dosahem Burevěstnik), protože ty do regulí dohody nespadají. Donald Trump také opakovaně vyjadřuje vůli zapojit do procesu jaderného odzbrojení i Čínu, která to ovšem zcela odmítá. Navíc vlastní jen kolem tří stovek nukleárních zbraní, kdežto podle smlouvy mohou USA a Rusko udržovat po 1550 strategických hlavicích, takže není jasné, jak a proč by se Peking vůbec měl zapojit.

Kritici namítají, že Donald Trump pouze hledá záminky, proč z New START vycouvat, neboť chová k mezinárodním dohodám bytostnou skepsi. Moskva má na prodloužení smlouvy velký zájem, protože patrně netouží po dalším stupňování závodů ve zbrojení, na které zkrátka nemá finance. Jestliže New START nebude pokračovat, v podstatě tím zmizí formální překážky pro (hypoteticky) neomezené jaderné zbrojení USA a Ruska.

Není sice pravděpodobné, že by opravdu nastala nějaká masivní expanze atomových arzenálů, půjde spíš o intenzivní kvalitativní rozvoj nových zbraňových technologií (což se koneckonců děje už nyní), ale konec této odzbrojovací smlouvy by měl zajisté velké symbolické důsledky. Ilustroval by pokles důvěry mezi Washingtonem a Moskvou (která ani tak není právě velká) a potvrdil by, že svět (znovu) sklouzává k tvrdému realismu, respektive k soupeření velmocí, které za účelem prosazení zájmů neváhají harašit zbraněmi.

Také proto se zdá, že padá „atomové tabu“ a že stále více zemí ztrácí zábrany otevřeně mluvit o možnosti, že by za určitých okolností mohly překročit jaderný práh. Patrně nepřekvapuje, že jde především o země, které leží v krizových regionech s vysokou mírou napětí. Mezi takové náleží východní Asie, neboť arzenál nevyzpytatelné KLDR by k takovému kroku mohl přimět Jižní Koreu a Japonsko, k čemuž hodně přispívají též jejich výrazně rostoucí vzájemné animozity (podrobně viz Týdeník Echo č. 7/2020).

Opět se spekuluje i o tom, že tváří v tvář asertivitě Číny by svůj atomový program mohl oživit Tchaj-wan. Obdobné ambice naznačovala i Indonésie a velmi silným kandidátem se může stát Austrálie, největší světový producent uranu. V zemi klokanů už se ostatně vyskytují i úvahy o pořízení vyvíjeného amerického strategického bombardéru B-21 Raider, což by zřejmě dávalo smysl jedině s vlastním odstrašujícím arzenálem.

Pestrý seznam potenciálních jaderných velmocí je pochopitelně v regionu Blízkého a Středního východu. Saúdská Arábie už dala několikrát najevo, že pokud „Bombu“ získá Írán, ona půjde stejnou cestou. Zřejmě i proto investuje do stavby domácí jaderné elektrárny, ačkoli se řadu let spekuluje, že uzavřela tajnou dohodu s Pákistánem, jenž by jí mohl poskytnout část svých jaderných hlavic. Dalším adeptem by byl patrně Egypt a jaderné ambice nedávno velmi jasně projevil rovněž turecký prezident Erdoğan.

Bomby i pro Ukrajinu a Německo?

Tím už se dostáváme do Evropy. Průběžně se vyskytují úvahy, že by o atomové zbraně mohla usilovat Ukrajina, a v posledních letech se rozvířily debaty na toto téma i v Německu. Někteří experti totiž soudí, že na americký „jaderný deštník“ se již nelze spoléhat a že Německo by se mělo zabezpečit jinak. Na stůl se tak dostaly různé možnosti spolupráce s Francií, například návrh, že by Berlín převzal část nákladů na údržbu jejího jaderného arzenálu, byť zazněly i ojedinělé hlasy, které opatrně spekulovaly o domácí „Bombě“.

Poměrně málo známý fakt je, že v éře studené války se o atomové zbraně zajímaly i další evropské země, mimo jiné Itálie, Švýcarsko či Švédsko. Podobné ambice kupodivu nechyběly ani ve východním bloku, neboť vlastní program jaderných zbraní mělo Rumunsko. Svého času běžel vývoj rovněž v Jugoslávii a ještě počátkem tohoto století se spekulovalo, že v případě volební výhry radikálů by se touto cestou mohlo vydat Srbsko.

Po vlastním jaderném arzenálu kdysi pokukovalo také Polsko, které ale (podobně jako většina dalších členů Varšavské smlouvy) fakticky záviselo na vůli Moskvy. Sovětská armáda totiž na území několika států skladovala atomové hlavice, armády „hostitelů“ by je však získaly pouze v případě války. Šlo tudíž o obdobu systému „nuclear sharing“, který pořád praktikuje NATO. Podle aktuálních odhadů je na šesti základnách v Belgii, Itálii, Německu, Nizozemsku a Turecku asi 190 amerických leteckých jaderných bomb.

Kvůli napjatým vztahům se však leckdy šeptá, že ony zbraně z Turecka už byly odsunuty, a pokud nebyly, záhy se tak stane. V kuloárech se ovšem již dlouho přetřásá, že velký zájem o zapojení do „nukleárního sdílení“ jeví Polsko, jež by tím získalo mimořádně silný odstrašující nástroj proti Rusku. Patrně také proto se Poláci rozhodli pořídit 24 stíhaček F-35 Lightning II, které mohou sloužit jako nosiče atomových zbraní.

Právě název tohoto nákladného, ovšem nesmírně vyspělého letounu se stále víc skloňuje také v souvislosti s Armádou České republiky. Pronájem stíhaček Gripen končí v roce 2027 (s opcí na další dva roky), a proto bude třeba se včas rozhodnout, zda se bude se švédskými letouny pokračovat dále, nebo se zvolí jiné řešení. Situace na trhu bojových letadel je však taková, že jedinou realistickou alternativou bude právě F-35.

Zřejmě to bude šokující, ale v české bezpečnostní komunitě se o této možnosti hovoří (ačkoli pochopitelně naprosto neoficiálně) právě také kvůli schopnosti F-35 nosit jaderné pumy. Nyní už je tedy asi namístě otevřeně přiznat, že i v Československu a Česku v minulosti existovaly seriózní úvahy o získání nukleárních zbraní. Důkazy se stále hledají dosti obtížně, ale podle řady náznaků se v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži (což je koneckonců instituce světové úrovně) provedly už v 80. letech základní teoretické práce.

Lze také narazit na informaci, že s jadernými ambicemi by mohla souviset přečerpávací vodní elektrárna Dlouhé stráně. Toto impozantní dílo je doslova zastavěno do horského masivu, což se běžně zdůvodňuje ohledy na přírodu, ale podle jednoho obskurního tvrzení mělo toto zařízení ve skutečnosti pohánět systém odstředivek. Ty měly být také ukryty v podzemí a měly zajistit obohacování uranu na úroveň použitelnou v hlavicích.

Úvahy o jaderném arzenálu zřejmě vycházely z obav pražského komunistického vedení, jež se chtělo nějak „pojistit“ tváří v tvář hrozícímu rozpadu sovětského impéria. Debaty na toto téma ovšem kupodivu neskončily se změnou režimu a v kuloárech běžely ještě v první polovině 90. let. Několik vysokých činitelů českého generálního štábu a vojenského zpravodajství už tehdy tvrdilo, že oteplení vztahů po konci studené války je jen dočasné a že se střední Evropa znovu ocitne v průsečíku zájmů několika světových velmocí.

Projekt Kladivo 

U většiny (nejen) českých politiků však dominoval bezbřehý optimismus, a tudíž není divu, že hleděli s nepochopením či přímo se zděšením na některé návrhy generálů. Podle těch si Česko mělo udržet soustavu pohraničního opevnění a mělo dále usilovat i o některé typy techniky, jejichž nákupy se předběžně zvažovaly ještě před rokem 1989, mimo jiné o stíhačky Su-27. Vrcholem těchto záměrů však byla studie proveditelnosti výroby několika desítek nukleárních pum, která tehdy dostala krycí název Projekt Kladivo.

Nesporně by šlo o finančně hodně nákladnou iniciativu, která by nesla i velké politické riziko, ovšem z ryze technického hlediska je třeba jasně prohlásit, že Česká republika by něco takového zvládla, tak jako by to koneckonců zvládla kterákoli aspoň trochu vyspělá země, jež má civilní nukleární program. Český jaderný výzkum patří na špičku a Česko má i obrovskou výhodu v podobě domácích ložisek uranové rudy.

Slovo „Kladivo“ tudíž i dnes příležitostně zaznívá v diskusích v české bezpečnostní komunitě, když dojde na toto ožehavé téma. Není samozřejmě náhoda, že četnost výskytu tohoto krycího pojmu za poslední roky dramaticky roste. Počátkem 90. let mohly prognózy několika generálů působit absurdně, ale nyní se ukazují jako až strašidelně přesné. Střední Evropa je opět v ne zrovna komfortní pozici, a to mezi kolísajícím Západem, asertivním Ruskem a výbušným Balkánem, tradiční cestou muslimské expanze.

Také je třeba se smířit s tím, že mimořádně dlouhá éra míru v Evropě se chýlí ke konci a že ono soupeření zájmů se může dostat až na úroveň ozbrojené konfrontace. Malé či střední státy se s děsivou spolehlivostí stávají prvními terči takových konfliktů, případně i „zbožím“, s nímž velmoci běžně obchodují, když si rozdělují sféry vlivu. České země se v této nezáviděníhodné situaci už nejednou ocitly. Co když se to stane znovu?

Tento text zcela určitě nemá prosazovat okamžité zahájení projektu jaderných zbraní či žádost o připojení se k „sharingu“. Tyto úvahy by ale konečně měly ztratit punc tabu, aby se mohla vést otevřená, racionální a realitu světové scény zohledňující diskuse. Většina prognóz vývoje Evropy má dost chmurnou povahu a Česko by se třeba již během jedné generace mohlo dostat před výzvu skutečně osudového charakteru, protože jedinou dostupnou alternativou k faktické ztrátě suverenity a bezpečnosti by mohlo být – „Kladivo“.