Výměna v čele amerického ministerstva zahraničí si vysloužila příslušnou várku sarkasmů a nářků nad chaosem ve vládě nevyzpytatelného amerického prezidenta. Ve skutečnosti ale patří k těm normálnějším událostem, jež se ve washingtonské byrokracii v posledních měsících udály.

Na odvolání ministra zahraničí Rexe Tillersona byla nepopiratelně trumpovská jeho forma. Svět už si zvykl, že prezident oznamuje změnu politiky na Twitteru, a to často i bez vědomí dotčených, kteří mají tu politiku realizovat, případně uvolnit své místo jinému. Tillersonovi přečetl jeho podřízený Trumpův tweet o zbavení funkce v pondělí, pár hodin poté, co se nevyspalý Tillerson vrátil z náročné cesty po Africe a o něco víc než týden poté, co mu zemřel otec. Trump, jenž vyžaduje od podřízených hlavně loajalitu, jí sám moc neplýtvá. Anebo je pravda to, co tvrdí Bílý dům, že Tillerson byl informován ústy personálního šéfa Bílého domu Johna Kellyho už v pátek? Sám Tillerson neměl chuť do toho vnést jasno.

Žádné médium pochopitelně nemohlo nepřipomenout, že Tillerson měl při jednáních v Bílém domě loni na podzim označit Trumpa za idiota (plná citace zněla „fucking moron“), což ministr zahraničí nikdy výslovně nepopřel. Ale to je pěna dní. Pokud bychom měli měřit kvalitu novinářského reportování o politickém „provozu“, pak je třeba přiznat New York Times, že blížící se výměnu Tillersona za šéfa CIA Mikea Pompea předpověděly už loni 1. prosince – což tehdy Trump označil na Twitteru za FAKE NEWS (velká písmena v originále).

V současné atmosféře hysterického zaslepení Ruskem bylo rovněž nevyhnutelné, že někteří komentátoři a politici (včetně vůdkyně demokratů ve sněmovně Nancy Pelosiové) dali Tillersonovo odvolání do souvislosti s tím, že jednoznačně odsoudil Rusko za otrávení ruského přeběhlíka Sergeje Skripala v Británii.

Ve skutečnosti ruská politika v Tillersonově pádu nemohla hrát žádnou roli.

Nikdo přesně nevěděl, proč se vlastně Rex Tillerson ministrem zahraničí stal. Trumpovo vítězství bylo tak nečekané pro všechny včetně jeho samotného, že se tehdy mohlo dít cokoliv. Třeba i to, že se Trumpovi na někdejším šéfovi ropného gigantu ExxonMobil zalíbilo jeho jméno, jež zní trochu jako z kovbojky. Podobně očarován prý Trump tehdy byl přezdívkou generála Mattise „Vzteklý pes“. Známo je ovšem to, že svou roli sehrálo doporučení Condoleezzy Riceové, někdejší Bushovy ministryně zahraničí a pak lobbistky pro ExxonMobil. Tolik k Trumpovu deklarovanému závazku „vysušit washingtonský močál“ a rozejít se s bushovskou garniturou.

Do Tillersona si lidé projektovali protikladná očekávání. Na jedné straně v něm viděli byznysmena, který dělal dealy s diktátory včetně Putina, takže půjde Rusku na ruku. Na druhé straně jej korporátní kariéra předurčovala do role představitele „establishmentu“, který bude krotit Trumpovy nejdivočejší impulzy.

Tillerson se nestal ani tím, ani oním. A dodnes nikdo nepochopil, proč se vlastně ministrem stal.

Ne že by měl snadné postavení. Ješitný Trump žárlivě (i když selektivně) střežil, aby žádný republikán, který ho v kampani kritizoval, nezískal funkci v administrativě. A shodou okolností se proti Trumpovi vymezilo víc republikánských expertů na zahraniční politiku než z jiných oblastí. Tillerson pak měl těžkou práci protlačit přes Bílý dům své personální nominace (z jednoho takového přetahování má pocházet i onen „fucking moron“). Velké množství neobsazených funkcí se pak stalo jedním ze stálých bodů kritiky – USA mimo jiné nemají velvyslance v Německu, Francii, Saúdské Arábii, při EU nebo při Mezinárodní agentuře pro atomovou energii a prázdná jsou místa náměstků pro východní Asii a pro Blízký východ.

Velmi brzy se taky ukázalo, že Trump naftaře s kovbojským jménem špatně odhadl a nerozumí si s ním. Bylo to osobní, ale bylo to také ideové. Pokud lze z jeho kusé kariéry soudit, projevoval instinkty, jež ho v diplomacii řadily do školy označované jako realismus. Pokud lze někam zařadit Trumpa, pak snad mezi ty, jež teoretik Walter Russel Mead označil za zahraničněpolitické jacksonovce – v zásadě izolacionisty, ze kterých se ale snadno mohou stát jestřábi, když je popudíte.

Takže u prezidenta, kde je tak důležité být tím posledním, který s ním mluví, měl Tillerson těžkou pozici. Ani jiných spojenců neměl na rozdávání. Nesnášel ho prý národněbezpečnostní poradce McMaster – to, že i toho si Trump znelíbil a záhy ho možná taky vymění, Tillersonovi nepomůže. Navíc s ním vedl poziční válku Trumpův švagr Jared Kushner, který od tchána získával ad hoc pověření, například vyjednat mír na Blízkém východě. Takže když se třeba Tillerson rozešel s šéfem ohledně saúdskoarabské blokády Kataru, nešlo jen o názorovou neshodu s prezidentem, ale – jak se nedávno ukázalo – i o to, že Kushnerova rodinná realitní firma jednala s Katařany o financování.

Zároveň si Tillerson od začátku zcela znepřátelil byrokracii ministerstva zahraničí. Bez protestu přijal Trumpem požadované drastické rozpočtové škrty. Zahájil reorganizaci, která vyvolala jen strach, ale žádné výsledky. Obklopil se neprostupným, úzkým kruhem poradců, kteří rozhodovali všechno sami, bez přispění kariérních diplomatů. Řada jich ministerstvo znechuceně opustila.

Takže Tillerson nakonec zůstal sám. Zahraniční partneři věděli, že nemá důvěru prezidenta, a obcházeli ho. A ministra zahraničí, u kterého si nemůžete být jistí, že mluví za Ameriku, si Amerika nemůže dovolit. Ministr zahraničí, o jehož odvolání se neustále spekuluje, nakonec odvolán být musí. V tomto smyslu bylo jeho vystřídání nevyhnutelné a logické, ať už k němu došlo jakkoli.

Jeho nástupce Mike Pompeo naopak projevil schopnost obstojně řídit velkou byrokracii CIA. A hlavně si líp rozumí s Trumpem, vídají se třikrát týdně a Trump je prý v jeho podání ochoten i vyslechnout zpravodajské brífinky. Pompeo může vnést změnu mimo jiné do politiky vůči Íránu. Zatímco Tillerson měl sklon do nemilované zděděné jaderné dohody raději nešťourat, Pompeo bude spíš ochoten ultimativně tlačit Evropany do jednání o její změně. Mají čas do května, pak je Trump ochoten dohodu definitivně vypovědět.

V čem se naopak rozdíl očekávat nedá, je politika vůči Rusku. Jak Tillerson, tak Pompeo se opakovaně jasně vyjadřovali, že Rusko se snažilo zasahovat do amerických voleb, a že dokud nezmění své chování zejména na Ukrajině a v Sýrii, je obrat v rusko-amerických vztazích nemyslitelný. A pokud snad prezident sní o něčem jiném, probíhající šetření zvláštního vyšetřovatele Mullera mu politicky svazuje ruce.

Závěrem se sluší říct, že vykreslovaný obraz chaosu trumpovské diplomacie si zaslouží relativizaci. Barack Obama ani Hillary Clintonovou, ani Johna Kerryho ve funkcích ministra zahraničí nezahrnoval velkou důvěrou a autonomií – jen to uměli obratněji zahalovat. Rozhodování stahoval do rozrůstajícího se aparátu Národněbezpečnostní rady a důležité věci rozhodoval sám, někdy za zády diplomatů. A jakkoli jsou čísla o nenaplněnosti stavů v americké diplomacii pravdivá, zrovna v našem případě lze připomenout, že ambasádu v Praze dokázal Trump obeslat rychleji než Obama, který si na to nechal dva roky.