V mezinárodních vztazích je občas problém, když někdo nechce pochopit, že druhá strana hraje jinou hru. V posledních letech například mnozí lidé věnovali značné úsilí tomu, aby přesvědčili veřejnost a vlády, že to, co provozuje Rusko vůči Ukrajině, dalším sousedním státům, Evropě či Spojeným státům není standardní zahraniční politika, ale spíš se blíží válce. V každém případě je namístě používat pro její dílčí aspekty termíny jako informační válka.

Připomíná se i ruská doktrína hybridní války. Problém je, že když to nevidíte a tvrdošíjně hrajete podle pravidel staré hry, nikdy nebudete schopni adekvátně reagovat. Vzít na vědomí, že jde o svého druhu válku, neznamená hned to, že se bude střílet. Znamená to jen jednat při vědomí, že druhá strana bude lhát, podvracet, tajně ovlivňovat atd. ve snaze vás ochromit a něco vám vnutit.

To není ale jediný aktuální případ. Jak třeba říkat tomu, když se skupina šesti set lidí rozhodne překonat odpor pohraniční stráže tím, že se vyzbrojí Molotovovými koktejly a výkaly, hromadně zaútočí na pohraničníky a poté, co je ochromí (patnáct při tom zraní), hromadně pronikne na území cizí země?

Podle některých právníků je to legitimní způsob, jak si zjednat právo podat žádost o politický azyl.

Mnoho neškolených lidí v tom bude vidět spíš invazi. Ne invazi ozbrojených sil jednoho státu na území druhého. Ale koordinovanou, násilnou invazi ano.

Takové případy se dějí ve španělských enklávách na pobřeží Maroka, ta popsaná konkrétně 26. července. V srpnu stovka migrantů dosáhla téhož s použitím kyseliny z baterií.

Po invazi čeká úspěšné nájezdníky přijetí v recepčních centrech. Španělsko se je dříve snažilo hned na místě zadržet a vrátit. Ale prohrálo v první instanci soudní proces u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Nyní ho bude rozhodovat velký senát, 26. září proběhlo veřejné slyšení.

Dva stěžovatelé z Pobřeží slonoviny a z Mali v roce 2014 přelezli hraniční plot v Melille, kde je čekající španělští pohraničníci zadrželi a okamžitě předali zpátky marockým úřadům. Oba dva poté pronikli do Melilly přes hraniční přechod, kde byli zadrženi a už řádně „zprocesováni“ – přestože Maroko je považováno za „bezpečnou zemi“. Jejich žádosti o azyl pak byly v průběhu doby zamítnuty a oni byli v roce 2015 deportováni.

O to spor není. Ten je o to, že poprvé neměli být vráceni. Neboť byla porušena jejich práva garantovaná článkem 4 dodatkového protokolu Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, jenž zní: „Hromadné vyhoštění cizinců je zakázáno.“

Je pochopitelné, že kdyby se třeba naše vláda rozhodla zítra hromadně vyhostit veškeré obyvatele Norska, kteří se u nás krátkodobě nebo dlouhodobě nacházejí, jen proto, že to jsou Norové, asi by bylo dobře, že by jí v tom nějaký mezinárodní závazek zabránil. Ale lze považovat za hromadné vyhoštění vrácení cizinců, kteří vzali státní hranici hromadně útokem? Anebo je to invaze, při níž pochopitelně obránci hájící území odrážejí útočníky?

Jak už bylo řečeno, spor není o to, zda mají právo zůstat ve Španělsku. To už jim bylo právoplatně zamítnuto. Spor je o to, že když hromadně zaženou pohraničníky a překročí hranici, měli by dosáhnout toho, že se státní aparát bude muset každým jejich jednotlivým případem zabývat. Dost možná nikdo z nich azyl nedostane, ale státní aparát to zatíží, bude zahlcený, soudní řízení se potáhnou. Porostou náklady státu. Z uprchlíků, kteří dostanou dočasné povolení pohybovat se po území hostitelské země, se zákonitě určité procento ztratí, místo aby vyčkalo konce řízení, a nikdo už je nikdy nenajde. Podle průzkumů veřejného mínění hraje velkou roli při podpoře přijímání uprchlíků důvěra v to, zda stát bude schopen ty, jimž byla ochrana odmítnuta, efektivně vracet. Je to tedy recept na stupňování politické krize způsobené migrační vlnou.

Rozsudek ve prospěch stěžovatelů bude znamenat: Nepokoušejte se proklouznout hraničním přechodem, dejte se dohromady a berte hranice útokem, musí se o vás postarat.

Byly to právě videozáběry maskovaných arabských mladíků bušících na pohraniční zátarasy v Makedonii či v Maďarsku, které vedly k uzavření tzv. balkánské cesty. Byla to bezprostřední nutnost – vláda, která by to neudělala, by padla. Lidé viděli na těch videoklipech invazi. To by národy, které znovunabyly svou suverenitu teprve před dvěma desítkami let, netolerovaly. Současné Španělsko nebo Německo jsou zřejmě jinak nastaveny.

„Utlučeme je čepicemi,“ šálili se prý sebevědomí Francouzi před prusko-francouzskou válkou v roce 1871. Mýlili se. „Utlučeme je hovny,“ řekli si dnešní migranti před hranicemi španělských enkláv v Maroku. A zatím jim to vychází.