Michal Dočekal je jedním z nejvýraznějších divadelních režisérů střední generace u nás. Po desetileté éře v Divadle Komedie, kde byl uměleckým šéfem, nastoupil v roce 2002 na pozici šéfa činohry Národního Divadla, kde působil do roku 2014. Vedle domácích scén režíruje také v zahraničí – v Budapešti, rumunské Kluži, Bratislavě a Bukurešti. V současné době zastává také funkci prezidenta Unie evropských divadel. V roce 2018 nastupuje jako nový umělecký šéf Městských divadel pražských. Jaké jsou jeho plány pro tuto populární pražskou scénu? Jaká témata rezonují současnou divadelní Evropou? A z čeho jsou rozpačití divadelníci v Rusku?

Co funkce prezidenta Unie evropských divadel vůbec obnáší?

Ta funkce není naštěstí administrativní. Unie evropských divadel (UTE) byla založená začátkem devadesátých let a v současné chvíli sdružuje asi dvacet divadelních domů napříč Evropou – z Německa, Itálie, Francie, Řecka, Ruska a Maďarska, Rakouska, Portugalska, Rumunska a Lucemburska, bylo tam i izraelské Národní divadlo. Náplň mojí práce spočívá hlavně v koordinaci a realizaci společných projektů napříč těmito divadly, což samozřejmě není úplně jednoduché, protože skloubit součinnost zejména těch větších divadelních domů s dlouho plánovaným repertoárem a dramaturgií je organizačně náročný proces. Nicméně se to děje. Před těmi pětadvaceti lety, když Unie vznikla, šlo hlavně o hostování a pořádání festivalů, teď je pozornost upřena především na společné projekty s konkrétní dramaturgií. Tenhle rok se uzavřel tříletý projekt s názvem Conflict zones, zaměřený na spolupráci divadel a mladých žurnalistů, divadlo ve Stuttgartu uspořádalo festival s názvem Terrorism project, zaměřený na fenomén terorismu. Hlavní smysl celé Unie tedy vidím ve snaze navazovat a pěstovat kulturní kontakty mezi divadelními domy napříč kontinentem. Řekl bych, že tato snaha má právě nyní větší smysl než kdy jindy.

Dá se na evropské úrovni vysledovat určité společné téma, něco, čemu se divadelní domy napříč kontinentem často věnují?

Jak kdy. Na jednu stranu se při přípravě společných projektů často opakuje motiv Evropy, otázka, zda existuje něco, co nás jako Evropany fakticky spojuje. Na druhou stranu je tu druhý společenský či politický rozměr, který v UTE vnímám – potkávají se tu lidé s odlišným zázemím a odlišnými hodnotovými měřítky. A to občas generuje pozoruhodné střety – třeba norské národní divadlo z Osla z UTE vystoupilo, když do Unie vstoupila Habima, národní divadlo Izraele. Pro Nory nebylo přijatelné, aby byli v jedné organizaci s izraelským divadlem, které hraje i na okupovaných palestinských územích. V Izraeli totiž nemají tak hustou síť regionálních a městských divadel, jakou známe třeba od nás, a Habima musí ze zákona vystupovat po celé zemi – ročně takhle mimo svou domovskou scénu v Tel Avivu odehrají snad sto padesát představení. A některá představení se tak odehrají i na okupovaných územích. Což je pro Nory politicky neprůchodné. Takže ano, ta rozdílnost může generovat konflikty, přesto v navazování kontaktů a kulturní spolupráci shledávám velký smysl. Zejména pro českou společnost, která, jak aktuálně vidíme, má zoufale nezdravou tendenci se uzavírat, zatahovat záclony a zamykat branku u plotu. Aktivita, jakou vyvíjí UTE, je něčím, co jde proti tomuto proudu. Je to možná kapka v moři, ale já jsem přesvědčen, že je to kapka důležitá.

Členy UTE jsou i divadla z Ruska. Jaká mezi tamní kulturní veřejností panuje atmosféra vzhledem k aktuálně velmi vyhroceným vztahům Ruské federace a Západu?

Zdrcující je ten kontrast. V Rusku jsem byl nedávno na pracovní cestě, potkal jsem se s Lvem Dodinem, který vlastně UTE v devadesátých letech spoluzakládal, mluvil jsem s Andrejem Mogučijem, což je další evropsky významný režisér, který často pracuje například v Německu…To byl zážitek ze setkání s velkými evropskými umělci. Jenže pak z tohoto umělého světa vystoupíte, pustíte si na hotelovém pokoji televizi – a nestačíte se divit. Nevím, co to bylo za kanál, ale jely se tam fakt bomby. Nejdřív byla zpráva, že Evropská unie chce homosexualizovat celý svět, potom byl prostor pro mistra tradičních ruských bojových umění, která vycházejí z národních tanců, takže tam ve výsledku při harmonice předváděl něco jako ruské kung-fu, a nakonec nastoupil odborník na boj s chladnými zbraněmi, veterán z Afghánistánu. Celé to působí naprosto bizarně. Jenže potom jsem se bavil právě se Lvem Dodinem, což je režijní veterán, je mu čtyřiasedmdesát, celý život ho v Rusku zakazovali, nebo vyznamenávali, podle momentální politické situace, a ten mi říkal: „Já jsem si vždycky myslel, že těch osmdesát let komunismu nás úplně geneticky proměnilo, že Rusko už je na hodně dlouhou dobu zničené. Ale věřil jsem v to, že vy v Čechách, kteří jste to měli jen čtyřicet let, na tom přeci jen nejste tak špatně. A teď jsem z toho, co se u vás děje, trochu v rozpacích.“ A to je nepříjemný zážitek. Protože Dodin je vzdělaný, ohromně talentovaný člověk, má za sebou velké životní dílo a je to zástupce úplně jiného Ruska než ti pánové z televize. A říká to s lítostí.

Osobní zkušenost máte i s Maďarskem, v posledních letech jste tam několikrát režíroval. Nakolik je pravdivé západní líčení Maďarska coby země, kde za vlády Viktora Orbána sílí autoritářské tendence?

Nemohu pochopitelně být objektivní, pohybuji se velmi specifickém divadelním prostředí. Ale řekl bych to takhle: Tady v Česku teď podle mne nejsme v příliš dobré společenské kondici. Ale to, co se děje v Maďarsku, je ještě o pár kroků dál. Divadla u nás nejsou pod politickým tlakem, a když už, pak jaksi náhodně, také proto, že to politiky nezajímá, je to pod jejich rozlišovací schopnost. V Maďarsku jsou místa ředitelů divadel obsazována výhradně podle politického klíče a ten tlak je tam opravdu velký, řekl bych. Já režíruji ve Vígszínházu, což je druhé největší divadlo v Budapešti a asi i v celé zemi. Ředitelka Enikö Eszenyi je jediná žena – divadelní ředitelka v Maďarsku a zároveň velmi populární herečka a režisérka, proto asi není tlak tak výrazný jako jinde. Patrné to přesto je. Teď tam budu režírovat Noc v Edenu od Feydeaua. Řeklo by se, francouzský komediograf z přelomu století, co na tom může být konfliktního? Přesto je tam taková větička: „Včera bylo v parlamentu hrozné pozdvižení, jedni říkají, že vláda zemi prospívá, a druzí, druzí říkají, že vláda zemi neuvěřitelně škodí. Co si o tom myslíte?“ A dramaturgyně mi říká: „Nemohl bys tohle nějak změnit? To nebude dělat dobrotu.“ A já si tak pro sebe říkal, že na tomhle ta inscenace opravdu nestojí, na jedné větě, ale jenom ten fakt, že někdo takhle autocenzurně přemýšlí, cosi nepěkného vypovídá. Podobné věci nyní slyšíme z Polska. Michal Lang, ředitel Divadla pod Palmovkou a můj spolužák, teď zařídil, že na Palmovce bude režírovat slavný polský režisér Jan Klata. Což je na jednu stranu skvělé, na druhou stranu by k tomu asi nedošlo, kdyby na Klatu nebyl doma ze strany vládnoucí strany Právo a Spravedlnost vyvíjen dlouhodobý tlak, že je „málo polský“. Na jeho představení chodili příznivci PiS provokovat a záměrně rušit. Aktuálně mu nebyla prodloužena smlouva v divadle v Krakowě – takže Klatovi se udělalo volno. Polsko i Maďarsko se vracejí do nejméně šťastných podob z minulosti. A u nás to začínáme pozorovat také.

V září 2018 nastupujete jako nový umělecký šéf Městských divadel pražských. Sloučením divadel ABC, Rokoko s divadlem Komedie vznikl druhý největší divadelní dům v Praze co do počtu míst. Právě Komedie je přitom už několik let předmětem neustálých sporů mezi odbornou veřejností a magistrátem. Jaké jsou tedy plány nového vedení pro tuto scénu?

Divadlo Komedie bylo samozřejmě neuralgickým bodem celého výběrového řízení. Je třeba si ale říct, co tomu předcházelo – nedokonavá a nedokonalá transformace pražské divadelní sítě vedla v případě Komedie k tomu, že tam dva soubory po sobě skončily pro nedostatečné financování. V případě souboru kolem Dušana Pařízka a Davida Jařaba přišla Praha o vynikající divadlo evropské úrovně kvůli asi třem milionům korun. A to mi, pardon, přijde jako opravdu zbytečná ztráta. Soubor Company.cz, který tam byl potom, hospodařil s ještě menším rozpočtem. A ve výsledku ta podvyživenost grantového systému vedla k tomu, že divadlo bylo dva roky zavřené. Respektive hrálo tam Zábradlí, ale to byla shoda náhod, kdyby Divadlo Na zábradlí neprocházelo rozsáhlou rekonstrukcí a nehledalo prostor, kde ambulantně jednu sezonu odehrát, je Komedie zavřená. A byla by zavřená dál. Zařazením Komedie do příspěvkové organizace MPD tedy magistrát zajistil, že Komedie bude moci dál fungovat jako divadelní prostor. Jinak by prostě skončil. Já jsem se tam byl teď podívat a v tom prostoru není nic – reflektory, zvuková technika, nic. Jediné, co tam zůstalo, jsou židle. Což je mimochodem poněkud pozoruhodné, ale to teď nechme stranou. Pokud by tam přišel někdo další z grantového systému, rozsvítí tak maximálně pracovní světlo. V tom se sice taky dá hrát divadlo, ale není to nic moc. A hudbu by si museli pouštět z kazeťáku. Nebo hrát na kytaru. Čili situace je v Komedii nyní zcela tristní a myslím, že je třeba pochválit magistrát, že se k onomu nepopulárnímu kroku – připojit Komedii opět k MDP – odhodlal.

Městská divadla pražská pod dosavadním vedením sázela na lehčí repertoár, který jim zajišťoval vysokou návštěvnost. Počítáte s tím, že výrazná změna kurzu může vyvolat i velmi negativní reakce?

Situace je taková, že neformulovaným, ale jasným zadáním konkurzu byla změna. Nechci pořád nějak extra chválit magistrát, ale přijde mi potěšující, že po tom pomateném tlaku z devadesátých let, kdy jediným kritériem byla návštěvnost, najednou město říká: „My nepotřebujeme další bulvární scénu.“ Tím netvrdím, že mě v divadle nezajímá návštěvnost. Ale těší mě viditelný zájem o skutečnou prezentaci názvu Městská divadla pražská. O to, aby veřejné peníze nešly do divadelního prostoru, který ve výsledku nebude příliš odlišitelný od řady dalších komerčních, soukromých scén kolem Václavského náměstí. Naším záměrem je tedy vzít název MDP docela vážně a dělat divadlo pro velkoměsto jednadvacátého století a jeho obyvatele.

I vzhledem k vaší aktuální funkci v UTE se logicky nabízí otázka na případnou spolupráci MDP se zahraničními tvůrci. Je to v plánu?

Rozhodně ano. V současné době jsme už v dosti pokročilé fázi přípravy koprodukce s jedním německým divadlem a jedním z nejlepších německých režisérů – konkrétnější zatím bohužel být nemohu. Přemýšlíme také o orientaci na východ – Polsko, Rusko.

Městská divadla v západních metropolích dnes hrají spíše roli kulturních a společenských center než prostorů pro pouhé reprízování inscenací. Hodláte MDP tomuto trendu přizpůsobit?

V projektu, který předkládal nový ředitel MDP Daniel Přibyl – a já jsem se na něm také drobně účastnil –, se vedle divadel ABC, Rokoko a Komedie zmiňuje ještě čtvrtá scéna, totiž samotné město. Praha má v současné době hodně nevyužívaných objektů a prostor, které jsou pro divadelní činnost velmi inspirující. Už na konci první sezony tedy plánujeme expanzi divadla do města. A tím nemyslím jen to, že budeme hrát na nějakých zajímavých, ne pro divadlo původně určených místech, ale jde nám o to, aby aktivita MPD nekončila jen u přípravy a realizace divadelních představení. My bychom nechtěli, aby se otvíralo v šest večer a zavíralo v půl jedenácté, ale aby MDP byla otevřeným, maximálně živým stánkem kultury, který vyvíjí paralelní a doplňující aktivity k divadelní tvorbě.

Vedle nového ředitele MDP Daniela Přibyla a vás v novém týmu figuruje i režisér David Drábek, který nedávno ukončil úspěšnou éru v Klicperově divadle v Hradci Králové. Jako je jeho role v připravovaném konceptu?

V Davidu Drábkovi má náš tým jednak výrazného režiséra, ale zároveň jednoho z nejlepších dramatiků střední generace. Kvalitní autor, který má zázemí a čas na práci je pro divadelní dům vždy velkým přínosem. Mimochodem, koprodukce s Německem, kterou jsem zmínil už dříve, bude postavená právě na původním českém dramatickém textu, který pro projekt vznikne. I to je jeden z aspektů nové tváře MDP, kterou chceme představit – nejde nám čistě o to, být producenty divadelních zážitků, byť i o to se samozřejmě budeme snažit. Chceme z Městských divadel vybudovat kulturní fenomén, který reflektuje život ve městě a aktivně do něj cosi přináší.