Nejbohatší Čech Petr Kellner je se svými rozsáhlými investicemi v Číně a v Rusku nejvíc globalizovaným českým miliardářem. Andrej Babiš je se svým přisátím na dotace všeho druhu navzdory svým investicím v sousedním Německu (ještě loni tvořila jeho tamní chemička tři čtvrtiny zisku celého Agrofertu) a na Slovensku nejvíc lokálním miliardářem. Daniel Křetínský je se svým Energetickým průmyslovým holdingem nejvíc panevropským českým miliardářem. Sám tvrdí, že v České republice už má dnes z celého svého portfolia jen deset procent všech investic. Ty ostatní jsou v ostatních zemích Evropské unie.

Na Slovensku mu patří dominantní hráči v energetice i v plynu. Má doly a elektrárny v sousedním Německu a Polsku. Posouvá se ale čím dál víc na Západ, kde skupuje velmi výhodně tradiční energetické zdroje, jichž se v tažení za zelenou energií zbavují tamní velcí energetičtí hráči. Důležitou roli už dnes hraje ve Velké Británii nebo v Itálii. Úlovek do jeho portfolia mu zatím chybí ve Francii. I v této zemi, kde se zákazníci těší z jedné z nejlevnějších energií v Evropě díky tomu, že se tam kolem 80 procent vyrábí z jádra, se po nástupu prezidenta Emmanuela Macrona rozjela debata o útlumu atomové energie. Radikální ministr životního prostředí Nicolas Hulot žádal po německém vzoru jasné datum, dokdy budou jaderné bloky odstaveny. Vláda rozhodnutí odsunula na neurčito. Zklamaný Hulot koncem srpna rezignoval. Debata o energetice ale zůstává v Paříži velmi živá a mohou se objevit různé příležitosti.

To evropskou energetiku bedlivě sledující Daniel Křetínský moc dobře ví. Proto se snaží zaujmout co nejvýhodnější startovní pozice. Sám se rád vyznává ze své frankofonie, takže moc dobře ví, že Francie je jednou z nejvíc kastovních a elitářských společností v Evropě vůbec. V regulovaném byznysu, jako je energetika, to platí dvojnásob. Kdo nemá v Paříži jméno a vstup do těch správných salonů, žádný velký obchod tady neudělá.

Takže Daniel Křetínský si začal pro francouzský trh pořizovat tu správnou značku. Evropská média se o miliardáře ze střední Evropy, z jejich pohledu tajemného, zajímají už pár let. Zvlášť od chvíle, kdy kupoval doly a elektrárny od státního švédského Vatenfalu v Německu. Ve Stockholmu kvůli němu tehdy málem spadla vláda, v níž seděli radikální zelení. Švédští a němečtí novináři začali v Praze sbírat o Křetínském informace. Psali o něm velké profily. Točili dokumenty. Když se vyptávali, co je zač, padly většinou dvě otázky. Zaprvé: Co znamená, že se objevil v Panama Papers (seznamu firem registrovaných skrytě v Karibiku)? Zadruhé: Co je to za oligarchu? V narážce na to, že si podobně jako Andrej Babiš koupil v České republice k ochraně svých obchodních zájmů média. Odpověď na první otázku byla jednoduchá. Křetínský se v Panama Papers objevil, protože má v Karibiku registrovanou nikoli firmu, ale prázdninový katamaran. Pro druhou bylo potřeba vyložit širší kontext ústupu západních vydavatelů z českého mediálního trhu a nástup Andreje Babiše.

Nic z toho nebyla pro západní publikum, kterému se Křetínský potřeboval představit, dobrá vizitka. Letos se proto pustil do nákupu prestižních francouzských titulů. Nejdřív týdeníku Marianne, pak módního magazínu Elle a nakonec levicového deníku Le Monde. Francouzská média okamžitě začala spekulovat, že je to odrazový můstek k nástupu do francouzské energetiky. Konkrétně ke koupi společnosti Engie. Ve Francii berou velké noviny včetně Le Mondu státní dotace, takže majitelé mají přímou linku do Elysejského paláce.

Vlastník Le Mondu Křetínský (má v něm 49 procent) teď poskytl první obsáhlejší rozhovor pro francouzské publikum finančnímu deníku Les Echos. Tvrdí, že koupí francouzských médií nenaplňuje svůj ekonomický zájem, ale občanskou povinnost. Klasická média, která jsou v době zákony neřízené dominance Googlu a Facebooku v ohrožení, považuje za pilíř svobodné společnosti. A chce je udržet při životě. Především tím, že v roli vlivného francouzského vydavatele bude na evropské úrovni tlačit na regulaci Googlu a Facebooku. „Jejich skutečná moc se zatím stále podceňuje,“ říká Křetínský v Les Echos.

Pokud se do toho pustí, zdravě spojí své vlastní obchodní zájmy se zájmem veřejným. Strategie vítěz-vítěz bývá vždycky tou nejzdravější.