Nejvýraznější britský politik a donedávna ministr zahraničí Boris Johnson si pěstuje image rozcuchaného prostořekého blonďáka. Nedílnou součástí operace Boris je drsnější humor, obraty a vtípky. Nepochybně se předem počítá s pobouřenou reakcí. Plánovat takové kousky musí být snadné, protože na ortodoxnost kulturní levice, která dnes veřejnou debatu kontroluje, je spolehnutí.

Toto pondělí Johnson napsal komentář do Daily Telegraphu o zákazu burek v Dánsku, který začal platit minulý týden a jímž se Dánsko zařadilo po bok Francie, Belgie, Švýcarska a Rakouska.

Johnson má k zahalování žen skeptický, ale liberální přístup: ve školách, na úřadech, dokonce ve firmách máme právo, aby nám studenti, klienti a zaměstnanci nezakrývali svůj obličej. Na druhou stranu těžko můžeme někoho nutit, jak se má oblékat, když vyráží ven. Johnson k tomu dopsal typicky johnsonovské obraty, jako že je „totálně směšná“ žena, když se oblékne, aby vypadala jako „poštovní schránka“ (vtip v českém prostředí, kde poštovní schránky nejsou na chodníku stojící červené tlusté válce, ale na zeď zavěšené skříňky, tak nevyzní). Nebo že zahalené žákyně vypadají jako „bankovní lupiči“.

Proti Johnsonovi se od pondělka ozval snad každý, kdo má talent míjet podstatu (v tomto případě argument pro svobodu oblékat se na ulici podle libosti a podle libosti kritizovat chování druhých) a současně má výcvik myšlení v kategoriích jako Menšiny, Senzitivita, Zločiny z Nenávisti.

Na čele byly samozřejmě a podle očekávání islámské lobbistické spolky (I když proč samozřejmě? Johnson správně připomněl, že nošení burky nenařizuje korán, nýbrž jistá kultura, k níž patří totální podřízenosti žen mužům...), v těsném závěsu za nimi levicová opozice. Jedna labouristická poslankyně na Twitteru žádala, aby Johnsona vyšetřovala komise pro rovná práva a příležitosti. Že se přidala premiérka Theresa Mayová, z jejíž vlády Johnson před třemi týdny rezignoval na protest proti mdlému způsobu, jakým Londýn s Bruselem jedná o odchodu z EU, se dá zařadit do širšího rámce britské politiky.

Mayová a Johnson mají spolu nevyřízené účty a vedou proti sobě navzájem vyhlazovací bitvu. Že se ale přidá i předseda Konzervativní strany Brandon Lewis, ukazuje, že problém je hlubší. Toryové, vládnoucí strana v Británii, jsou ve vleku zveřejňovaného mínění, Facebooku a Twitteru a nechávají se zastrašit takovými gumovými výrazy, jako je islamofobie.

Johnson se do včerejšího večera ke kritice nevyjádřil, nicméně zdroj z jeho okolí (může to být Johnson sám) novinářům řekl, že „Boris“ se omlouvat nebude. A že „bychom neměli padnout do pasti, kdy se zakáže debata o těžkých tématech“. To je podstata: ústupky vůči zuřivým skupinám, které dnes na sociálních sítích a v médiích tvoří veřejné mínění, vám v jejích očích stejně nepomohou, a v očích těch, kdo smýšlejí jako vy, vás poškodí. Vyprávět by mohl český diplomat a politik Pavel Fischer, který v prezidentské kampani nejprve pronesl a po smršti na Facebooku se okamžitě omluvil za poznámky o případných homosexuálních kandidátech do Ústavního soudu.

Dnešní debaty o burkách jsou evidentně přetažené. Ačkoliv i v evropských zemích poslední dobou poněkud roste jejich výskyt, pořád je to záležitost v muslimských komunitách okrajová. Aféra Boris však získává širší význam, který už se odpoutal od původního tématu. Je to test odolnosti. Může dnes ještě politik v moderní západní zemi pronést něco nekonvenčního, věc, u níž je snadné najít dotčené lidi, a zůstat respektabilní v tzv. lepší společnosti? Kolik autorit s káravým hlasem, kolik odsudků ze sociálních sítí musí televize publiku naservírovat, aby odvolal? Johnson je velmi sledovaná osoba, i mimo Británii. Pokud vydrží a neomluví se, svou troškou přispěje k návratu do ne tak dávných dob, kdy se víc diskutovalo a míň okřikovalo.